Po velmi náročném (covidovém) roce, plném všemožných nařízení, omezení, zkrátka nesvobody, mě čekala konečně opět dovolená na chalupě na Liberecku. Těšila jsem se jak malé děcko a Eda, jakmile zjistil, že se jede, tu nezřízenou radost dával najevo zcela nepokrytě a velmi hmatatelně. Nosil si svého plyšového soba (kterého jsme pak ale zapomněli doma :-), všechny omazloval, pokňourával blahem, ale jakmile se nastoupilo do auta, uklidnil se.

Ono se řekne dovolená, ale několik prvních dní připomínala spíše „pracovní tábor“. Když se sem teď jezdí už jen párkrát do roka, musí se s tím zkrátka počítat. Má téměř 90letá babička rozdávala instrukce; kromě psa nikdo nezahálel. Moje dcera jezdila se sekačkou, my s mamkou osvobozovaly cibuli, česnek a červenou řepu, které pod kobercem z bodláků a ptačince žabince nebyly pomalu ani vidět. Můj tatínek dohlížel na technické věci v domě (kontrola bojleru, voda, elektrika atd.). Ale babi nejen úkolovala, ale také sama makala jak šroub, co jí její věk a bolavé nohy dovolily. A kdo zrovna nebyl v záhoně, ten v domě vymetal pavouky, povlékal peřiny atd…

Eda všem našim aktivitám nadšeně přihlížel, a pokud šlo o pletí záhonů, tak i rád pomáhal :-). Hrabat, to je jeho. A pokud někdo při pletí náhodou vyhrabe žížalu či nějakou larvu nebo brouka, hned je to pro něj o to zajímavější. Ze záchodu mi pak doma pomáhal vyhánět slušně vzrostlého pokoutníka domácího...

„Pokoutník domácí“ – pravděpodobně samička

... ovšem vybral si pro to chvíli, kdy jsem na té míse zrovna seděla. Místnůstka je to maličká (a já si špatně zavřela dveře), takže mezi mnou a zdí byla mezera tak akorát na to fousisko. Pavouk byl dávno v čudu, ale Eda v rohu za mísou objevil WC štětku… taky fajn zábava…Takže zatímco Eda záchodovou štětkou vymetal pavouka, tou svou ocasní „štětkou“ ometal můj obličej.

Protože, jak jsem zmínila výše, jsme Edova oblíbeného plyšáka zapomněli doma, našla jsem mu tady jinou hračku. Plastový náklaďáček, co tu zbyl ještě po mně a bráchovi a bratrancích. Kvalitní, bytelná „socialistická“ hračka, kterou jsme ani my, ani bratránci nezvládli zničit. Přivázala jsem tedy k autíčku provázek a nabídla Edovi, neboť vím, že rád tahá cokoli, co se hýbe. No to bylo radosti! Fousisko začal skotačit s autíčkem po zahradě jako zběsilý a záhy ho naučil létat vzduchem. Každý den pak hrou s autíčkem trávil aspoň chvíli a moc si to užíval.

O tom, že je tu na chalupě „psí ráj“, svědčí i fakt, že právě proto, že tu po většinu roku pes není, srnky a kočky ze sousedství jsou drzé a nebojí se jít člověku málem až do domu. A když pak pes přijede, může si do sytosti užívat jejich honění. Sousedovic kocour Kuba je ale chytrák, umí dokonale provokovat ze svého hájemství přes plot, neb ví, že na něj fousisko nemůže, a dělá mu to naschvál. Tohle Edu pochopitelně štve. Ale srnky s ním hru na honěnou hrají. Přijdou se podívat k plotu, ukousnou travičku, Eda přiletí a srnky vystartují kopcem hore pryč. Eda pak lítá kolem plotu, ale neštěká, jen lítá a čmuchá. S tím si vystačí třeba i půl hodiny.

Eda už jen bezmocně kouká za obzor za zmizevší srnkou

Jeden den jsem se byla podívat dolů do vsi za tetou a bratránkovou rodinou bez Edy, neb jsme měly s tetou v plánu jít na bezinky do míst, kde je hodně vysoká tráva, trochu džungle a potřebovala jsem zkrátka obě ruce, tak Eda zůstal doma hlídat babičku. Teta nemá oplocený pozemek, a tak se může stát, že sem srnka přijde třeba opravdu až do baráku. A také se tak děje. Když jsme procházely kolem stodoly, já se akorát otočila na tetu, abych jí něco řekla, když v tom přímo za ní ze stodoly vyrazil statný srnec, zařval na nás a zdrhnul třešňovým sadem pryč. Jako by nám vyčítal, že jsme ho vzbudily. Kdo ví, jak strašidelný zvuk srnci dovedou vydávat, toho nepřekvapí, že se teta pěkně lekla. Já ne, protože jsem ho viděla dřív než ona. Ale překvapil mě, to přiznávám.

O překvapení se srnkami tu vůbec není nouze. Při návratu z jedné procházky Edovi srnec vyletěl z trávy přímo pod čumákem, skoro to vypadalo, že ho snad i do něj nakopne. Eda reagoval střelhbitě a vyrazil za srncem. Stopovačka má 10 m, tudíž jsem rychle zaujala pevný postoj, abych neustřelila za nimi. Ta směsice zklamání a vzteku ve psích očích („hergot, proč já za ním nemůžu?!“) mě škodolibě pobavila. Eda nahodil výraz „achjo, tak zas prd“ a vzdal to, nicméně se pořád cestou ohlížel dozadu, že přitom ramenem narazil do sloupu elektrického vedení.

Jindy nám zase srna stála před autem uprostřed silnice, a místo aby utekla kopcem vlevo či vpravo co nejdále od silnice, rozhodla se před námi kličkovat po silnici ze strany na stranu. Nijak se však neplašila, úplně poklidným tempem si pobíhala, jako by si říkala „však oni mě nepřejedou“. Kdybych neměla plné ruce práce s Edou, který by za srnou nejraději vylezl na štěrbinu pootevřeným okénkem, bývala bych měla asi zajímavé fotky srnčího pozadí.

Když mu nebylo dopřáno přímého kontaktu se srnkami, měl Eda možnost se kamarádit alespoň s kozlem Mikym, kterého jsme potkali uvázaného v louce na pastvě, když jsme šli ještě s tetou jeden den na výlet s cílem v hospodě ve vedlejší vsi. Kozel búrského plemene byl opravdu fešák. Fousy měl delší a hezčí než Eda a vypadal, že by měl zájem se kamarádit. Eda se tvářil nejdřív stejně. Vrtěl na kozla ocasem a šel pomalu k němu, ale jakmile kozel natáhl svou rohatou, fousatou hlavu a udělal krok vpřed, Eda hodil zadkem a skokem vzad. Ještě několikrát se takto pokusili navázat kontakt, ale jakmile se vždy kozel více pohnul směrem k nám, Eda zahájil ústup, relativně v klidu, ale bylo vidět, že má z toho rohatého „čerta“ respekt. Chudák kozel, moc si s námi nepokecal, ač zjevně chtěl.

Pokec s kozlem Eda raději volil na dálku… přece jen rohy jsou rohy.

Do vlčetínské hospody jsme dorazili o čtvrt hodiny před otevíračkou, šli jsme se proto ještě projít mezi chalupami. Na každém rohu pes, ale takřka všichni strašně přátelští i přes plot. Já i Eda jsme nevěřili vlastním očím. Pokud někdo štěkal, tak přátelsky, a když Eda přišel blíže, kamarádsky se očuchali přes plot. U jednoho domu se Eda seznámil s moc milou berňačkou, ovšem ještě než jsme uviděli tu mohutnou krásnou fenu, zaujala nás červená cedule „POZOR PES“, pod kterou stála neohrožená kočka.

Když se hlídačka vykecává s amanty, musí to hlídání holt oddřít kočka

Zajímavých cedulí jsme cestou vůbec potkali víc. (viz foto na Rajčeti – odkaz pod článkem) Třeba desítky let starou ceduli upozorňující kdysi na elektrické vedení, již ale zpola vrostlou do kůry stromu, nebo ceduli se zákazem volného pobíhání psů, kterou z obou stran někdo orval, takže text si bylo nutno domyslet. Říkala jsem si, že snad asi začnu sbírat cedule (tedy jejich fotky).

No a v hospodě na zahrádce bylo prima. Eda dostal misku s vodou a kokina, zalezl pod stůl a odpočíval, my s tetou pivko a domácí výbornou rýmovníkovou limču. Připadaly jsme si v tu chvíli, jako by žádný koronáč ani nikdy nebyl. Sice jsme obě byly vybavené respirátory (v kapse) a v mobilu certifikátem o očkování, ale nikdo to po nás nechtěl, a ani ten náhubek jsme nemusely za celou dobu vytáhnout. Prostě na vsi pořád ještě žijí normální lidé, kteří neřeší malichernosti. Zaplaťpánbůh.

Ve dny, kdy jsme zrovna neměli v plánu žádný větší výlet, jen procházky po okolí, se Eda ve volném čase zabýval hloubením tunelu s cílem „zničit krtka“.

Krtek byl oproti Edovi hodně napřed, takže fousisko neměl šanci

Když už měl vyhrabán slušný tunel, začalo se na nebi sbírat na déšť, a tak jsem honem musela zahliněné fousisko osprchovat z hadice, usušit a poslat domů. Pak jsem honem zasypávala díru a udusávala, aby to, pokud možno, nebylo moc vidět.

Nicméně na druhý den ráno byly v tom samém místě a ještě o kousek dál nové krtičiny a Eda je, bohužel, objevil dřív než já. Opět následovala sprcha hadicí a zahlazování děr. Sisyfovská práce. Když už jsem zahlazovala a sprchovala psa potřetí, rozhodla jsem se tu krtčí oblast dočasně oplotit. Kupodivu krtek vymezenou oblast neopouštěl a Eda se do ní pokoušel nacpat jen jednou, za což byl důrazně pokárán. Poté už ho přestal krtek zajímat.

Ovšem co ho po celou dobu pobytu na chalupě zajímat nepřestalo, byly ještěrky a slepýši. Ještěráček bydlí ve vřesovém keři a Eda velmi brzy zjistil, že bude-li u keře dostatečně dlouho tiše číhat, ještěrák vyleze. Naštěstí má malý plazík rychlejší nožky než Eda tlamu, takže to téměř každodenní plašení od fousiska přestál bez úhony, a i ocásek mu zůstal kompletní. Slepýšů je zde také dost, ale tentokrát se před námi dost schovávali, vždy jsem zahlédla jen mizející tělo.

Počasí příliš nepřálo celodenním výšlapům, ale vždy se umoudřilo alespoň natolik, abychom mohli jít alespoň na vycházku do kopců k Šámalům...

U kamenného oltáře u Šámalů si nikdy neodpustím foto

... k chatě na Pláních (pod Ještědem). Jen jeden den by se býval dal podniknout celodeňák z chalupy až na Ještěd, ale to zase bylo veliké horko, tudíž jsme se autem dovezli na parkoviště na Výpřeži a odtamtud pěšky lesem pořád do kopce, kamenitou cestou až na Ještěd. Výhled ale stál za to.

Tam někde hluboko vpravo od prosvítající cesty leží chaloupka

Tedy na tu polskou stranu zas až tolik ne… ty větrné elektrárny u Bogatyně, to je pro mne smutný pohled. Člověk si myslí, že to je ekologický zdroj energie, ale kolik živočichů (ptáků, netopýrů) kvůli nim přijde o život. To je snad ve vztahu k volně žijícím živočichům opravdu bezpečnější ta jaderná elektrárna.

Protože dcera si na chalupu po vysvědčení pak přivezla kamarádku, bylo třeba skloubit požadavky dětí i psa. Něco se muselo zvládnout bez psa, např. ZOO, neb do té liberecké psi nesmějí, anebo vyjížďka na koních, neb ty Eda (ač se narodil na ranči) prostě špatně rozdýchává.

Foto:  Dali jsme během pobytu celkem dvě vyjížďky. Jednu jely dcera s kamarádkou a ještě mé neteřinky, ale druhou jsem si taky neodpustila. Po snad 10 letech jsem zase byla na koni.

No a aby na té veliké „obludě“ ještě seděla navíc panička, to už nedává vůbec. Nedá mi to nezmínit jednu zajímavost ze ZOO. Mají tam relativně nově ptačí orloj. Každou celou hodinu se otevřou ve štítě budovy cukrárny dvířka a vycházejí postupně různí ptačí „apoštolové“ a každý se ozve svým voláním.

 Foto: Za dobu, co jsem pozorovala střídání „apoštolů“, se jich vystřídalo asi 5, ale bohužel nevím, které ptáky představují.

Myslím, že něco podobného asi v jiných ZOO nemají a ta liberecká tak může lákat návštěvníky zase na něco nového, když od chovu bílých tygrů se již z pochopitelných důvodů (nepodporovat nepřirozené) upouští.

Na bobovou dráhu u Jeřmanic jsme ale mohli jet s holkami i Edou. Holky jezdily a já s Edou brousila kolem po louce. Pro Edu jsou ovšem boby něco podobného jako srnky, tudíž jsme se museli držet v dostatečné vzdálenosti, aby Eda vydržel být v klidu a nepoblafával.

Šašek Eda ve své oblíbené mazlící pozici

Odměnou za čekání mu pak byla pěkná vycházka z Jeřmanic přes kopec do Trnčí, což je restaurace s rozhledničkou nedaleko za Rašovkou, a tedy i nedaleko chalupy. Odměnou holek pak byla zase zmrzlina.

Protože bratranec porazil suchou švestku, spojilo se příjemné s užitečným a na její koruně se jeden krásný večer opékaly buřty. Prima atmosféru narušovalo jen to, že jen asi 2 metry od ohniště je v pařezu skrytý mravenčí hrad velkých černých mravenců, kterým se naše přítomnost příliš nelíbila, ale protože my měli holiny, pustili se mravenčí vojáci do Edy. Ten, chudák, chvíli vypadal, jakože se ho zmocnilo jakési „disco šílenství“, ale s naší pomocí mu došlo, že musí zmizet od mraveniště. Uložil se tedy proto do koberce žlutě kvetoucího rozchodníku a rozdýchával to. Velmi brzy byl ale v pohodě, neb mu co chvíli přistálo nějaké kokino, co jsem za tím účelem přinesla, aby mi ho nikdo nekrmil buřtem.

A vrcholem onoho táborákového večera a vlastně i celé mé dovolené byli svatojánci. Od ohně odletovaly jiskřičky a já najednou koukám, že jedna z nich má zelenou barvu. Konečně! Po několika letech jsem zase měla to štěstí vidět světlušku. K té jedné se brzy přidala druhá a další a další. Byl to nádherný pohled, jak se ty jejich „lucerničky“ rozsvěcovaly a zase zhasínaly pokaždé někde jinde, než je ovšem rozehnali netopýři, kteří ale zřejmě nešli po nich, nýbrž po chroustcích letních, kteří se tu téměř každý večer rojili a „bručeli“. Jeden netopýr mi hodnou chvíli kroužil nízko nad hlavou, a tak jsem si ho mohla docela dobře prohlédnout. Fascinující tvorové, tyhle „létající myši“. Škoda, že byla již taková tma, že oči sice viděly, ale objektiv mobilového foťáku již nikoli.

Dovolená nám utekla jako vod; škoda že nemohla být delší….

Dovolenková idylka – i 20kg pes se občas rád chová na klíně

Kdo má zájem, více foto zde na Rajčeti : https://fousisko.rajce.idnes.cz/dovolena_2021

Foto: E. Zvolánková