Původně jsem sepsala hodně dlouhé povídání. Lika měla po pročtení mého nástřelu velmi dobrý nápad nezahltit čtenáře a článek rozdělit na dvě části. V druhém dílu se s vámi ráda podělím o různé kempovací fígle. :-)

Jako malá holka a dítko školou povinné jsem trávila prázdniny na chatě u Vltavy mezi Kamýkem a Orlíkem. To byly časy! Celodenní lítání po lese, průzkumy řeky na lodičce, ranní rybaření s dědou, houbaření, sběr borůvek, cachtání se ve v řece (stupnice teploty vody podle toho, jak Orlík reguloval, byla „nohy mrznou/nemrznou“), večerní táboráky a nezbytný buřt…

S dospíváním přišel jiný typ prázdnin – brigády, sjíždění řeky, zájezdy, práce a studium v zahraničí, na chatu najednou nezbýval čas. Coby člověk kynologicky postižený jsem stejně volno trávila nejraději se psy. A tak jsem kdysi vyrazila s překrásným vlkošedým ovčákem, kterého jsem tenkrát cvičila a připravovala do chovu, na pozvání kamarádky do Dvora Králové na tamní cvičák na psí tábor. Zrovna letos jsme to počítaly, jak dlouho tam vlastně jezdíme. Neuvěřitelné, rok 2022 byl pro mě 28. ročníkem této tradiční dovolené. Osazenstvo se za tu dobu dost obměnilo, areál se změnil zcela, na tábor se poslední roky sjíždí doslova špička české sportovní kynologie, která tam usilovně maká, trénuje a cvičí. Umí se ale i docela pěkně uvolnit a bavit, jsou to fajn lidi :-)

Podél Labíčka s Troldou a Bazuškou

Já do špičky nepatřila a nepatřím, já si na tábor jezdím každý rok relaxovat coby inventář, je to balzám na duši. I když jsme v podstatě ve městě, nevypadá to tak. Zeleň okolo, stan pod stromy na břehu Labíčka s výhledem na pasoucí se koně, hejna švitořících vlaštovek u stájí, čápi a volavky kroužící kolem, ledňáčci se svým typickým pískáním poletující nad vodou, spousta vážek, dlouhé procházky podél řeky po rozlehlých loukách, netopýři svištící kolem altánku za soumraku, padající hvězdy v noci, rozmary přírody v podobě bouřek, krupobití či naopak vedra, že se člověk i pes rád ponoří do osvěžující, bohužel mělké vody horního toku Labe.

Výhled ze stanu

Žití a bytí v „skoropřírodě“ na zhruba dva týdny, přitom s komfortem WC, sprch a kamenného zázemí, kdyby bylo opravdu ouvej. Nelze srovnávat s nějakým putováním od Mawe, my se napevno zakempíme a vegetíme. Miluji to tam a těším se rok co rok na repete. Milují to tam i mí psi, současná i bývalá smečka chytá cestovní horečku při prvním náznaku balení. Přes den si na úvazech na širokém obojku pejskové i fenky rádi odpočinou, když počasí nepřeje, jistí jejich komfort prostor auta zvaného „psovoz“. A v noci čtyřnožci samozřejmě chrápou ve stanu s paničkou :-)

Ideální zátočina na svlažení

O tom, jak letos zvládl dovolenou pruhatý Troldík se svým chronickým selháváním ledvin a Růžice, napíši až po kontrole na veterině na konci srpna. Každopádně si to oba parťáci moc užili a doma dva dny dospávali :-) Já si to užila už méně. Od února jsem řešila problém s krční ploténkou, následně mi ruplo levé koleno. Odjížděla jsem poměrně v pořádku, poctivá práce s fyzioterapeutem se vyplatila. Páteř vydržela, koleno ne. První dva, tři dny jsem se belhala fest, ortéza a gel Kostival od Alpy naštěstí zažehnaly nejhorší. Dlouhé vycházky se ale bohužel nekonaly.

Louky u Labe nemají chybu

Jak jsme s kamarádkou počítaly ročníky strávené na táboře, s údivem jsem zjistila, že našemu stanu bylo letos nejspíše 20 let. Vloni jsem si všimla, že při vydatném dešti v bouřce začal protékat jeden šev nad ložnicí. Jinak zbytek tropika odolával dešti dobře. Pamatujete těžké plátěné stany, nebo co to bylo za materiál za dřívějšího režimu, kde bylo neradno dotýkat se při dešti vnitřní strany? Jako dítě jsem to samozřejmě musela ozkoušet a ano (neolizujte zábradlí), kapalo mi pak v pidi žlutém áčku na obličej :-)

Borec stanový i ve 20 letech vypadá skvěle

Nicméně náš „psotáborový“ stan z roku asi 2002 od české firmy patří už do jiné kategorie, materiál je vzdušný, hmotnost stanu nízká, přitom odolnost tropika vůči dešti velmi vysoká. Při koupi byl bonusem i tvar stanu, prostorná předsíňka, kde se člověk skoro narovnal, ohebné tyče se neměly zlámat při poryvu větru či bouřce.

Z téhle strany jsem při vichřici držela zelené šňůry

Za těch 20 let si s námi stan prošel divokým počasím, několikrát jsem ho držela za venkovní šňůry jak paraglidista, aby ho vichřice při bouřce nesmetla do Labe. Skládací tyče jsou již místy ohnuté, jedna koncovka i zlomená, gumičky od ložnice ztratily pružnost, pod podlážkou musí být igelit, zip od jednoho vchodu nezipuje, nicméně jako celek stan stále funguje. Letos jsem ho poprvé nastříkala impregnací, protože na jeden den meteo předpověď slibovala velmi silný přívalový déšť.

Horní tok Labe

Nechtělo se mi věřit, že by opravdu tolik lilo, vždyť je sucho, sucho. Řeknu vám, že tak silný přívalák jsem dlouho nezažila, bylo to, jak když hasič otevře hadici. Voda z nebe tryskala pod tlakem. Krása, úžasnost, škoda, že jsme tenhle liják nemohli poslat do Hřenska. Bez impregnace by byl obsah ložničky asi durch, takhle se objevil jen mírný průsak od země v místech, kde z tropika protekl skapávající déšť nešikovně mezi igelit a podlážku. Jsem na stanového barda pyšná a doufám, že vydrží ještě řadu let. Smekám před českou firmou, která umí vyrobit takové stanové „držáky“. Vím, jsou nové materiály, možnosti, ale u našich kempovacích sousedů vídám, že různé (ne zrovna levné) stany vydrží pár let a pak se něco podstatného pokazí.

Kempovací louku si při/po odjezdu ostatních užívá Trolda s Růženou

P. S. Letos jsem zažila premiéru. Zhmotnila se má noční můra – ráno mi ke konci dovolené vlezlo ve stanu něco do ucha! Tak rychle jsem se v životě neprobudila a ze stanu nevyletěla. To něco si pochodovalo dolů do zvukovodu, ťapkalo po bubínku, šimralo to, svědilo to, bylo to k totálnímu zešílení. Strach, jestli to v uchu kousne, štípne, co to vlastně je?

Rychlá akce spočívala nejprve v pokusu o utopení živočicha, kamarádka mi do ucha nalila vodu a přes pět minut jsem s hlavou nakřivo poslouchala mono zvuky jak v moři. Živočich neutonul, po vyklepání vody zase hluboko v uchu šramotil a škrabkal.

Drsnější akcí bylo použití vody ve stříkačce s úmyslem toho netvora vypláchnout proudem. To se nakonec podařilo, po dalších 10 minutách mi ze sluchovodu slavnostně vyťapkal asi milimetrový černý zemní mraveneček, který byl nabrán na uchošťour a vypuštěn na svobodu.

Lidi, to byla taková úleva!!! Neumím si představit mít v uchu zalezlého něco většího. Z ložničky jsem pak vše vyházela a ne, jiný hmyzák tam nežil. Ten mravenčí šikula musel urazit dlouhou cestu, aby si našel zrovna otvor do mého pravého ucha. :-)

Báječný zbytek léta bez brouků v hlavě přeji.

Foto: Fifi. Klikněte do kteréhokoli obrázku v textu a podívejte se do fotogalerie!