4.8.2020 | Svátek má Dominik


ZANINY CESTY: Zase ta Sázava (2/2)

28.7.2020

Pokračování letošních výletů kolem Sázavy – první díl byl tady.

V pondělí byl svátek, v hotelu jsme zůstali sami, ale pivovarská hospoda samozřejmě fungovala, takže jsme snídali tam. A zatímco normálně bychom při snídani měli i docela hezký výběr ovoce a zeleniny, tady se projevil genius loci pivovaru a dostali jsme dva proužky papriky k obřímu hemenexu ze tří vajec a snad deseti deka šunky.

Mělo pršet, ale říkali jsme si, že to snad nebude tak horké. Dojeli jsme do Samopší, vystoupili, přečkali krátkou přeháňku pod stromy a vydali se podle Sázavy zpátky. Ze začátku cesta odpovídala tomu, jak jsem si ji představovala – vlevo řeka, vpravo chaty, kromě toho, že jsme za chvíli měli mokro v botách, pohoda. Pak chaty zmizely, tráva a kopřivy byly vyšší, cesta užší a blíž k vodě.

Ze Samopší do Ledečka

Ze Samopší do Ledečka

To vyvrcholilo na asi třísetmetrovém úseku, kde pršelo, jíl na pěšině ďábelsky klouzal a člověk mohl hádat, jestli spíš sjede do řeky, nebo spadne do kopřiv. Nějak jsme to přešli, ale bylo to dlouhých tři sta metrů…

Pak už nás čekalo Ledečko, kde jsme v hospodě schli a relaxovali. A uvažovali, kudy dál, protože já chtěla původně jít poměrně kočárovou cestou po tomto břehu, což ovšem znamenalo nejprve asi kilometrovou cestu lesem, který… tam víceméně nebyl. Usoudili jsme, že cesta rozbahněným terénem plošné těžby dřeva by nemusela být o moc lepší než to, čím jsme právě prošli, takže jsme zamířili na druhý břeh a zkusili to směrem do Rataj.

Cestou

Cestou

Pomalu přestávalo pršet, ale za kapličkou v Malovidech jsme našli les v podobném stavu jako naproti. Nezbývalo než nějak projít. Na nádraží v Českém Šternberku situaci dokreslovaly snad půl kilometru dlouhé hromady vyskládaných klád a dalším dřevem naložený vlak.

Na nádraží v Českém Šternberku

Na nádraží v Českém Šternberku

V úterý byla první krev – to když jsem na peroně zachraňovala včelu, a jak jsem ji tak nesla na louku naproti, ujel mi na svahu štěrk a já ve snaze hmyz nerozmáčknout spadla a sedřela si dlaň. Tady se ukázalo, jak všechno zlé je k něčemu dobré – koronadezinfekce byla v pohotovosti v batohu. A byla to jen malá odřenina.

Původně jsme chtěli z Českého Šternberka dojít do Sázavy, ale včerejší zážitky ukázaly, že to není dobrý nápad. Takže jsme jeli až do Rataj a tam to vzali přes Ratajský výhled, z kterého člověk kouká na řeku jak z letadla, po červené do Mrchojed (miluju místní jména) a do Sázavy. Moc hezká cesta, hodně stínu, třešně, maliny a nakonec příjemná procházka parkem k Sázavskému klášteru.

Pohled z Ratajského výhledu na Sázavu

Pohled z Ratajského výhledu na Sázavu

To jsme ale trochu uspěchali, protože klášter se opravuje a hotovo bude až příští rok na jaře.

Druhý den ráno jsme dojeli pro změnu do Českého Šternberka, po obligátní zastávce na hřbitově u šternberské hrobky vystoupali na hrad (až tam jednou místo poměrně příšerných schodů do toho krpálu povede něco pohodlného, budu vědět, že poslední zbytky mládí jsou nenávratně pryč). 

Výstup na hrad Český Šternberk

Výstup na hrad Český Šternberk

Odtud jsme zkusili vyrazit lesem k motorestu U Rybiček (ano, ten na dálnici) – říkali jsme si, že to je spíš listnatý les, a dopadlo to dobře, ten ještě stojí.

Výhledy jsou ovšem smutné – někde ještě trčí suché smrky, jinde je holina, většinou se na ní válí pokácené stromy. Někde už je to zarostlé, v ideálním případě nějakým těžko identifikovatelným chroštím, aspoň že tak.

V lese u Soběšína nastalo pěkné krveprolití, když mi uvázla noha v ostružiní při přeskakování pangejtu (vracela jsem se na cestu potom, co jsem uhnula kamionu s kládami). Tentokrát to nebyly ruce nebo kolena, ale obličej. Krve jak z vola, do toho štěrk a hlína; dezinfekce opět v provozu. Hlavní mi v tu chvíli přišlo, že brýle, i když zjevně odepsané, se nevysklily. Dobré bylo i to, že zuby zůstaly na svých místech, byť ten náraz dost cítily, a že se zdálo, že můžu dýchat, takže nos zřejmě taky vydržel.

Krásně opravili nádraží.

Krásně opravili nádraží.

Zase začínalo pršet a do Kácova bylo ještě pár kilometrů, takže jsme usoudili, že pro tentokrát to bude stačit, a zamířili na nádraží. Ve vlaku jsem byla za hlavní atrakci, krajina za okny tentokrát moc pohledů nepřitahovala.

Ve středu ráno to bylo trochu lepší, tak jsme se šli podívat ještě na Čertovu vyhlídku v Kácově. A pak už jsme jeli domů.

V Praze jsem si do metra docela ráda vzala roušku.

Foto: Zana. Další fotky najdete tady na Rajčeti. Ale jestli jste je viděli už minule, máte hotovo :-).

Zana Neviditelný pes


Golfová noha: Příběh Elišky, která se s ortopedickou vadou bude potýkat celý život
Golfová noha: Příběh Elišky, která se s ortopedickou vadou bude potýkat celý život

Ročně se v Česku narodí až 200 dětí s ortopedickou vadou nazývanou golfová noha. Jedná se o vrozenou vadu, kterou lékaři většinou odhalí už v...