Jistě všichni znáte a používáte spoustu pořekadel, rčení a známé hlášky. Většina těch, které znám já, jsem během života pochytila z různých zdrojů a zůstaly mi v paměti. Mám ale několik oblíbených, která jsou a navždy budou spojená s určitými lidmi, od kterých jsem výrazy a rčení slyšela poprvé. Říkám jim „rodinná moudra“. Pár příkladů.

Máš pod nosem fukadlo! Tohle byla tatínkova oblíbená rada už od mého ranného dětství. Když jsem si při společném jídle popálila jazyk, na můj „nářek“ tatínek zcela vážně dodával „máš pod nosem fukadlo“? Pamatuji se, že mě jeho rada spíše zlobila. Já chtěla být politovaná, že mám spálenou pusu a ne opakovaně dostávat radu, že si přeci umím jídlo sama schladím. Dávno jsem odrostla dětským střevíčkům, ale spálit si ret či jazyk o horké jídlo se mi stává dodnes, hlavně při vaření. Samozřejmě to zabolí, ale také v duchu slyším tatínkův hlas „máš pod nosem fukadlo“!

Víš proč se línej strhal? Oblíbená otázka mojí maminky. Jednou z dětských prací na chatě (pro bratra a mne) bylo nošení dřeva ke kamnům. Samozřejmě jsem chtěla mít uložený úkol co nejdříve za sebou a většinou si náruč nebo košík polen rovnala přehnaně vysoko. Pár schůdků ze dřevníku do chaty jsem pak sotva vystoupala. Když mě maminka viděla celou zafuněnou, bývala tohle její oblíbená otázka. Uběhlo hodně vody, ale já jsem v tomto směru stále nenapravitelný lenoch. Z naší garáže do domu je to pár kroků, přesto při přenášení nákupu z auta do kuchyně popadnu najednou víc tašek, než bych měla. Jejich ucha se mi zařezávají do dlaní, ruce mám skoro u země a v hlavě mi zní maminčina otázka. Já vím, mami, jsem líná vynést nákup nadvakrá!.

Z malé dirky, velká dirka! Rada z dávné doby, když jsme měli kočkou Kotě. Velmi ráda se chovala a tak nebylo divu, že všechna moje trička dříve či později měla nějakou tu dirku od kočičích drápků. Jednou se u mne zastavila kamarádka, povídaly jsme si, já měla Kotě přes rameno. Když kočka nečekaně seskočila, na rameni trička po ní zůstala malá dirka. Kamarádka se ochotně nabídla, že když jí půjčím jehlu a nit, rovnou mi ji zašije. Poděkovala jsem s tím, že už jsem na dirky zvyklá a na domácím tričku mi nevadí. No a kamarádka pronesla větu, která mě nakonec přinutila ještě ten večer dirku zašít - dokud byla malá. Připomínám si její slova dodnes, když na bavlněném tričku najdu novou dirku. Ale při současných čtyřech kočkách v domě považuji za zbytečnou práci každou honem zašívat. Kočky beru do náruče několikrát za den, takže direk prostě přibývá. U fungl nového trička někdy zašiji tu první, aby trochu déle vydrželo. Později se už nenamáhám a tričko s mnoha dirkami nakonec rozstříhám na hadry.

Pozorovaný hrnec se nikdy nevaří! (“A watched pot never boils“). Tohle byla první kuchařská rada, kterou jsem před víc jak čtyřiceti lety dostala od milované americké tchýně. Do té doby jsem tuhle skvělou radu nikdy neslyšela a při tom je tak trefná. Vždyť kolikrát stojím nad hrncem, trpělivě čekám, kdy polévka nebo mléko začnou bublat, abych buď snížila plamen, nebo hrnec odtáhla. Jenže tekutina si paličatě dál drží svůj hladký povrch. Ale stačí se na vteřinku vzdálit, krátce se otočit - a je to, obsah v hrnci vzkypí a přeteče! Samozřejmě mě to naštve, ale zároveň nahlas dodám: „Ano Glady, mělas zlatou pravdu!“

Nezlať konvalinky (Don’t gild the lilly). Velice oblíbené věta mého manžela, nejčastěji ji používá u jídla. Přestože je Američan, dává přednost české kuchyni a oblíbená jídla mu nevadí jíst stále dokola. Nebrání se novým receptům (však jsem jich podle Mlsotníku už hodně vyzkoušela), ale u českých jídel nemá rád obměny. Chutnají mu tak, jak je vařím nebo peču už roky. Třeba kdybych mu milované ovocné knedlíky posypala tvarohem místo mákem nebo skořicí. Manžel mi za celá léta manželství jídlo nikdy nepohanil, takže by knedlíky snědl. Jen by asi dodal, že to bylo dobré, ale ať nezlatím konvalinky a že by příště prosil zase tu skořici. Protože mě těší, že mu moje vaření chutná, “nezlatím“.

Zachumlaná jako brouček v koberci (Snug as a bug in a rug). Další manželovo oblíbené rčení, které se mi moc líbí, zná ho z dětství od maminky. Teď je adresováno některému našemu zvířeti, fence Trixie a kočkám. Třeba když se po procházce Trixie v autě složí na kobereček na sedadle, nos těsně u klimatizace, manžel fenku pohladí a neomylně pronese tuhle větu. V angličtině zní opravdu velmi mile.

Jsem napucnutý jako klíště (I’m full as a tick). Výraz, který používal náš kamarád. Bylo to jeho typické zakončení společných večeří - u nich nebo u nás. Vždy se zaklonil na opěradlo židle, spokojeně si pohladil plný bžuch a přirovnal se ke klíštěti. Kamarád bohužel před osmi lety zemřel, jeho věta žije dál. S manželem jsme ji oba převzali a používáme ji, když se občas nadlábneme více, než je zdrávo.

A co vy, také máte nějaká rodinná moudra? Budu ráda, když se podělíte.