V pátek, před víkendem se čtyřmi dětmi, z nichž dvě u nás pobývaly většinu času v posledních třech týdnech, pověřuju Vaška nákupem masa na kuřecí řízky, protože jsem na to ve čtvrtek zapomněla. Napiš si to, kladu mu na srdce, kilo a půl kuřecích řízků, a taky růžovou Perličku na zuby pro děti, a šest rohlíků. Vašek stejně musí do Poděbrad na rehabilitaci a všechny potřebné obchody jsou poblíž. Já musím být doma, protože v pátek u nás probíhá velká škola.

Tři školáci ve třech pokojích se postupně i na střídačku připojují do on-line výuky, zatímco ten nejmladší předškoláček je obchází a účastní se vyučovacích hodin, které ho zaujmou. Já zatím v kuchyni likviduju spoušť po snídani a připravuju oběd. Všude panuje klid a mír až do chvíle, kdy se vrátí Vašek a položí tašku s nákupem na stůl.

„Co´s to proboha koupil?“ zabědovala jsem, když jsem z tašky vylovila pytlík, ve kterém zcela zjevně nebyla kuřecí prsa. „No přece kuřecí řízky,“ odvětil trochu nabroušeně můj muž. „Ale to nejsou kuřecí řízky, co jsem chtěla,“ vykřikla jsem rozčileně.

Uvědomovala jsem si, že reaguju nepřiměřeně, ale nebyla jsem schopná to zastavit. Přece jen nejsem zvyklá starat se dlouhodobě o malé děti se školní docházkou, a k tomu ve volných chvílích a když počasí dá, se snažit připravit novou zeleninovou zahradu na letošní sezónu. A zrovna tohle byla chvíle, kdy mi docházely síly a ujížděly nohy. Byla jsem v emoci, kterou jsem nedokázala zvládnout, a ke všemu jsem se při tom dokázala sledovat zvnějšku jako neúčastný divák, což mi zrovna na náladě nepřidalo. Nikdo se rád nevidí jako semetriku.

„Vždyť víš, že vždycky kupuju prsní řízky. Vždyť víš, že děti řízky ze stehen nechtějí!“ gradovala jsem, ačkoli mi ve skutečnosti bylo jasné, že to snad ani nikdy nevěděl, a i kdyby věděl, že to už dávno zapomněl.

„Ale v obchodě u toho bylo napsáno kuřecí řízek,“ kontroval Vašek. „To, co říkáš, že jsi chtěla, se jmenuje kuřecí prsa.“ Hlavou mi naskakoval jeden ajťácký vtip za druhým, a taky všechny ty veselé historky o nakupujících mužích, ale byla jsem unavená, měla krizi a chtělo se mi brečet. „To je jedno, jak se to tam jmenuje, nikdy nekupujeme stehenní řízky, děti je nechtějí,“ opakovala jsem. „A taky je s nimi příšerná práce, než se očistí, je to samá šlacha a je v tom spousta kousků chrupavek a já to nerada dělám a vždycky mi pak dlouho smrdí ruce,“ kvílela jsem tiše, protože naše kuchyň je vlastně jen takový výklenek bez dveří a on-line výuka stále probíhala.

Nakonec jak byly zabalené, tak jsem je strčila do mrazáku, uvařila si kafe a odnesla si ho na zahradu. Nebudu si s nějakými pitomými řízky kazit náladu už teď, když je budu zpracovávat až v neděli. Zahrada mi vždycky dělá dobře a navíc mě Vašek v kuchyni obejmul a řekl: „Ale no tak, to bude dobrý. Oni to snědí.“

A taky to snědli. Řízky dělám na plechu v troubě, ale předtím je na pánvi chvilku zprudka osmažím, takže jsou pak měkké a šťavnaté. A tyhle stehenní řízky byly obzvláště povedené, pochutnali jsme si všichni.

Jen teď nevím, jak Vaškovi říct, aby příště koupil zase tohle maso, když jsem ho v neděli při okrajování masa rozčileně zavolala do kuchyně a s nepříčetným výrazem v tváři ho zapřísahala, aby už nikdy, ale nikdy, nikdy, nikdy ty pitomé stehenní řízky nekupoval.

Foto: Vave. Osobní stránky autorky: http://www.vave.biz/