PSÍ ROZCESTNÍK: Night v Prachovských skalách

Únorový výlet za poněkud zvláštními cíli – jeli jsme totiž hledat Pelíšky a Pařez...

Prachovské skály

Do pískovcových skal Českého ráje jezdíme rádi v zimě. Ne, nevadí nám placené parkování a zpoplatněný vstup do srdce Prachovských skal. Ale nemáme rádi davy. A tak tedy volíme netradiční čas k návštěvě – kombinace únorového termínu a brzké ranní hodiny způsobila, že jsme za tři hodiny potkali jednoho běžce a tři mladé turisty.

Pelíšek (nový)

Když jsem doma koukla do mapy, zaujala mě zřícenina hradu Pařez. Postaven byl někdy v druhé polovině 14. století, písemná zmínka o pánech z Pařezu je z roku 1403. Zanikl za husitských válek.

Zaujala mě i další zajímavost. Rybník Pelíšek, u něho socha označená Pelíšek a do třetice jiná socha Pelíšek hned za vstupem do placené zóny Prachovských skal. A tak tedy jsme vyrazili na výpravu za Pelíšky.

Už víme, že Pelíšek je skřítek Prachovských skal. Trošíčku poťouchlý strážce skal, kytiček i zvířátek. Jeho první sochu vytvořil v roce 1939 architekt Horák a byla umístěna u přírodního koupaliště. Druhá socha, u vchodu do skalního města, je od Jana Rampase. Dřevěný totem zdobený acháty nezapře inspiraci maorským uměním.

Zelenou roklí jsme vystoupali na Pechovu vyhlídku. Schody, stále jen schody. Night byl plný sil a nechtělo se mu jít pomalu. A tak musel občas čekat, až k němu dofuníme... Naštval mě na vyhlídce, kde podlezl zábradlí a kochal se výhledy na okraji skály. Zmetek – moc dobře ví, že se to nesmí.

Konečně nahoře

Další zastávkou byla vyhlídka Ervínův hrad. Vedla na ni lávka se zábradlím a Night ji vyhodnotil jako nebezpečnou. Je to zvláštní – jeho třídění lávek a mostků na použitelné a nepoužitelné je pro nás velké tajemství. Tady nebyl důvod přechod lávky řešit a tak na nás čekal. Jen když páník fotil dle psíka už moc dlouho, pobízel ho ke spěchu úpěnlivým vytím.

Húúúúúú - nezdržúúúúúúj

Pelíšek první by se podle mě měl spíš jmenovat Perunek. Dnes u rybníčku pojmenovaném podle skřítka také Pelíšek stojí replika původního totemu.

Spíš je to Perunek

Počasí nám přálo, bylo teplo, svítilo sluníčko, ptáci zpívali, datlové a strakapoudi bušili do kmenů, poštolky pískaly... a i srnky jsme několikrát viděli.

Hrad Pařez

Na zřícenině hrádku Pařez jsme také byli úplně sami. Z hradu toho moc nezbylo – ale skalní místnosti, schodiště a zbytky zdiva hlavní věže za průzkum stály. Jen je škoda, že ještě stále se najde dost těch, kteří se musí do pískovce podepsat...

A zase ty schody

Na zpáteční cestě stojí za zmínku dřevěná zvonička, kterou v roce 1937 vystavěl pražský spolek Jičín a která stojí poblíž Skautské vyhlídky. Kolem Starého a Nového hrádku jsme seběhli zpátky na parkoviště.

Zvonička pražského spolku Jičín

Krátký výlet (jen 8 kilometrů) plný hezkých výhledů, krásných skal a liduprázdné přírody. Night si výlet užíval – vodítko nebylo skoro potřeba, zvěř neřešil, a když pominulo jeho počáteční nadšení, tak byl i hezky ovladatelný.

V létě nás skalní město neláká. Chtěli jsme se tam vydat v zimě, pokochat se zasněženými skalami. Ale za letošní zimy nezimy to prostě nevyšlo. Ale i tak to stálo za to.

Foto: Xerxovi. Klikněte do kteréhokoli obrázku v textu a podívejte se do fotogalerie!