Jako každý rok, tak i letos k nám začátkem září přiletěli naši londýnští přátelé. S manželem jsme byli oba velice zvědaví, jak rychle je kočky poznají a jak se k nim zachovají. Podle očekávání obě nejprve utekly, ale tentokrát za necelou půlhodinku zase z úkrytu vylezly a přišly se hostům ukázat.

Dixie nakukuje do ložnice

Dixie se od nich bez protestů nechala vzít do náruče, předla a také Smoky se k nim chovala přátelsky. Jasně tím obě daly najevo, že si tyhle lidi dokonale pamatují. Nejvíce nás svým chováním překvapila Smoky, u které jsme přeci jen očekávali trochu větší zdrženlivost. Ona si ale klidně chodila do jejich pokoje pro pohlazení, na které hosté nebyli nijak skoupí, a pak během dne spokojeně lehávala těsně u kraje bazénu pod celou dobu, co jsme v něm všichni byli.

Necelý týden před odjezdem naší návštěvy se kočky nečekaně postaraly o zpestření zbývajících dnů. Ze soboty (13.září) na neděli nás s manželem kolem druhé hodiny ráno probudilo Dixino silné mručení na židli u okna, kde v poslední době nejraději spává. Šla jsem se tedy bez rozsvícení, abych lépe viděla do tmy, podívat, co tam má. K mému překvapení venku, těsně pod oknem, které je necelý metr od země, seděl ohromný siamský kocour. Tedy měl sice siamské zbarvení, ale byl tak mohutný, že musel být křížený s nějakou jinou rasou.

Řekni áááá

Nikdy předtím jsem ho v našem okolí neviděla a jeho přítomnost mě překvapila tím více, že jsme až dosud spoléhali na to, že naše zadní zahrada je svým současným oplocením dokonale chráněná nejen proti útěku našich koček, ale i proti nežádoucím nočním návštěvám koček cizích. Tenhle kocour tedy dokázal vyskočit do větší výšky, než jsme si mysleli.

Sedící kocour mne zahlédl, ale místo aby utekl, odrazil se a prudce vyskočil na okenní rám, kde skrze sklo zasyčel přímo do Dixiny a mojí tváře. Rychle jsem dlaní bouchla na okenní tabulku, abych kocoura odehnala, což se mi podařilo, protože seskočil a zmizel ve tmě. Co se ale v následujících několika vteřinách událo, byl začátek našich pozdějších problémů.

Dixino vrčení totiž přivolalo Smoky, která zrovna v ložnici nebyla, ale teď se chystala vedle Dixie vyskočit také se podívat, co se děje. Malér byl v tom, že právě v ten moment se Dixie otočila a silně vylekaná nejen kocourem, ale i mojí ranou na sklo seskočila ze židle na zem - bohužel těsně před Smoky. Pro Dixie se v ten okamžik Smoky převtělila v kocoura za oknem a Dixie ji celá rozzuřená napadla. Ve tmě, která stále v ložnici byla, jsem zaslechla pouze příšerný jekot a zahlédla tmavé klubko válející se po podlaze u mých nohou. Co nejrychleji jsem zašmátrala do tmy a kočky rozehnala, ale na zabránění šoku, který obě zažily, už bylo pozdě.

Smoky u karafiátů

Semlelo se to tak rychle, že si rozespalý manžel ani nestačil uvědomit, co se to vlastně v ložnici stalo. Smoky sice utekla do jídelny, ale Dixie se s téměř nepříčetným řevem pustila za ní, takže Smoky nezbylo nic jiného, než se otočit a proti téhle – k nepoznání změněné kočce – se postavit na obranu. 

Miloučká Smoky, která za celé tři roky, co je u nás, na Dixie zatím ani jednou nezavrčela, nezasyčela či neprskla, stála teď pod jídelním stojem vyklenutá do oblouku, každý chlup nabitý elektřinou, s hřbetem jako břitva, uši dozadu a vřeštěla tak, že mi naskakovala husí kůže. Asi metr od ní ve stejně bojové pozici nehybně stála Dixie a obě kočky vydávaly takové příšerné zvuky, že jsem vůbec nevěděla, jak zasáhnout, abych situaci ještě nezhoršila.

Jako dva nanejvýš rozzuření kocouři na sebe obě plnou silou svých plic vřeštěly hlasy, které jsem zatím v životě od žádné kočky neslyšela a nevěřila bych, že ty naše mohou být něčeho takového vůbec schopny. Snaha o chlácholení byla marná a jakmile jsem k některé z nich jen vztáhla ruku, uskočila ode mne jako odpálená, snad mě ani nepoznávala a vřeštěla dál.

Ta hračka je moje

Stáli jsme nad nimi s manželem sami také v jakémsi šoku, zcela bezradní, jak je uklidnit. Byli jsme vděční alespoň za to, že zůstalo jen u těch bojových postojů a kočky se spolu nepopraly, protože při jejich rozzuření to mohlo velice špatně dopadnout. Po chvíli, která se nám ale zdála věčností kočky, trochu splaskly, na místech, kde stály, si proti sobě lehly a jejich vřískot pozvolna přešel v hluboké hrdelní mručení. Dixie, kterou se manžel pokusil vzít do náruče, utekla, zato Smoky, která se normálně velice nerada chová, se nechala ode mne zvednout.

Odnesla jsem ji do ložnice a lehla si s ní na postel. Chudák kočka odpočívala téměř bezvládně na přikrývce, chraplavě dýchala a vyčerpáním jen poškytávala. Po několika dalších minutách přišla do ložnice i Dixie a my jsme se bláhově domnívali, že zlá bouře je zažehnaná. Když ale Dixie vyskočila na postel, kde zahlédla Smoky, znovu šíleně zavřeštěla, takže Smoky už podruhé tu noc bleskově vystřelila z ložnice do jídelny, Dixie za ní a celé to hrozné divadlo se opakovalo.

Smoky na Bílé mámě

Zatímco manžel hlídal, aby se kočky neservaly, já jsem si rychle přenesla polštář a přikrývku do studovny na kanape, protože v naší druhé ložnici spali přátelé. Jak nám pak ráno řekli, ten řev samozřejmě slyšeli, ale domnívali se, že jedna z koček dostala nějaké křeče nebo záchvat a že bude lepší, když oni zůstanou v pokoji a nechají nás jednat, jak sami uznáme za vhodné. V dané situaci to bylo určitě správné rozhodnutí.

Rychle jsem v garáži připravila a odnesla do studovny náhradní záchůdek, stejně jako misku s jídlem a vodou. Kočky se mezitím zklidnily, přešly od toho uši drásajícího vřískotu k mručení a stejně jako prve, tak i teď se Smoky nechala vzít do náruče. Tentokrát jsem s ní odešla do studovny a rychle za sebou zavřela dveře. 

Smoky nesnáší být někde v domě zavřená sama (kromě verandy, která má skleněné dveře, takže vidí dovnitř), škube koberec a propadá panice. Ale její vystrašená dušička už toho ten den zažila až dost. Sotva jsem ulehla na kanape, Smoky se mi natáhla na hruď, vyčerpaně dýchala, ale při mém hlazení postupně začala příst a mazlivě mi čumáčkem vrážet do brady. Usnout se mi podařilo až někdy kolem čtvrté hodiny ráno a krátce po šesté už jsem byla zase vzhůru – unavená, nevyspalá a s otázkou „co bude dál?“ A ono bylo!

Odpočinek u bazénu

Pokračování příště.

Článek původně vyšel 9.10.2003 v Dumce