KOČKY: Bachova květová terapie a magnet na kočičí chlupy

Předchozí část najdete zde.  

Od loňského září, kdy naše kočky zažily ošklivý šok, uplynulo již pět měsíců. Smoky na tento zlý den zapomněla poměrně rychle, Dixie naopak dlouho vypadala špatně a začínali jsme si dělat starost. Vyzkoušela jsem na ní uklidňující účinky třezalky tečkované a později i kozlíku lékařského. Sice se nám krátkou dobu zdálo, že bylinky zabraly, protože Dixie se trochu uklidnila, na Smoky se přestala ježit, ale jinak se její chování změnilo jen nepatrně a ošklivá na ní byla dále.

Smoky je ve svých třech a půl letech stále nesmírně hravá kočička, kdykoli ochotná ke hře s námi, ale ještě mnohem raději má honičky a kočkování s Dixie. Proto jsme doufali, že její, až dosud nezlomný optimismus, i tentokrát zabere a Dixie se zase udobří.

Jenže Dixiino vytrvalé a často stejně bezdůvodné, jako nečekané vrčení a syčení nakonec omrzelo i všepromíjející Smoky a ona se začala Dixie vyhýbat. Dokázala kolem ní chodit, jako by Dixie byla neviditelná, jen aby se vyhnula její zlobě.

Smokyin ústup byl o to dojemnější, že ona sama na Dixie nikdy ani jednou nezasyčela. Dokonce byly chvíle, kdy neodolala a byla znovu a znovu ochotná na všechno příkoří zapomenout – jen kdyby jí to Dixie dovolila. Dixiino chování ale zůstávalo i přes nepatrné záblesky zlepšení stále tak nevypočitatelné, že když jsme odjížděli přes noc nebo dvě pryč z domu, raději jsme kočky od sebe oddělovaly.

Již před lety jsem s velkým zájmem četla o účincích Bachovy květové terapie na bolavé duše nejen lidí, ale i zvířat. Protože jsme u Dixie byli ochotni vyzkoušet všechno, našla jsem si jejich stránky na internetu, vyčetla u jednotlivých esencí Dixiinu diagnózu a objednali jsme kapky hned troje – Rescue Remedy (Krizová esence), Rock Rose (Devaterník penízkovitý) a Cherry Plum (Slíva třešnová). Shodou okolností mi skoro ve stejnou dobu právě tuto terapii doporučila také paní Horáková, za což jí děkuji.

U kapek Bachových esencí není třeba přísně dodržovat ani dávkování, ani časová rozmezí, ani způsob podávání – je možné je použít samotné, ve vodě, nebo s jídlem. Podle naléhavosti je možno podávat až deset kapek jedné esence (nebo i směsi z několika) třeba každou půlhodinu.

Dostat jakýkoliv lék do Smoky je vždycky perný zápas „kdo s koho“, naopak Dixie je v tomto směru zlatíčko a mohu jí dát cokoliv bez nejmenších problémů. Proto jsem se rozhodla kapky nemíchat do žádné tekutiny, ale dát jí je přímo neředěné. Deset kapek ovšem byla tak mrňavá loužička, že ani nešla vtáhnout do malé stříkačky, kterou mám od tekutých antibiotik. Ulomila jsem tedy držátko u malé lžičky z plastu, abych měla při podávání větší kontrolu, a z ní jsem kapky lila Dixie přímo do pusy.

Počkala jsem, až kočka někde spokojeně spala, jakoby nic jsme k ní přišla, rychle jí zaklonila hlavičku a šup, než si vůbec uvědomila, co se stalo, kapky měla v sobě, jen se olízla. Dostala za to ode mne patřičnou pochvalu, takže se uklidnila a dál nerušeně pokračovala ve spánku. Prvních několik dnů jsem Dixie dávala kapky skoro každé dvě až tři hodiny, později 4x denně a nakonec už jen ráno a večer. Střídala jsem kapky z jednotlivých esencí s kapkami různě míchanými dohromady.

Jelikož bylinkám věřím, možná si někdy jejich léčebné účinky přímo vsugerovávám, takže asi po týdnu této Bachovy květové terapie se mi zdálo, že Dixie už na Smoky nesyčí tak často jako dříve. Ale pokaždé, když už jsem byla připravená prohlásit, že tentokrát léčba opravdu zabrala, Dixie mě opětně zklamala. Asi po měsíci jsem s léčbou přestala vůbec, nechtěla jsem kapkami jen tak zbytečně plýtvat a rozhodla jsem se udělat na čas pauzu.

Ve stejné době jsme byli na návštěvě u jedné známé, která má pět psů-boxerů a přestože má ráda i kočky, až donedávna doma žádnou neměla. Pak se jí ale do garáže přitoulala opuštěná bílá číča a svoji novou majitelku si omotala kolem prstu tak dokonale, jak to kočky dokáží udělat s každým, kdo má jen trochu měkčí srdce.

Dixie u kartáče, foto M. Crossette

Tahle kočka má sice stále strach z cizích lidí, před kterými se utíká schovat (my ji známe jen z fotografií), ale jinak si prý dokázala získat respekt všech pěti velkých hafanů, a paní domu jí neváhá koupit kdejakou hračku a výběr pelíšků. Nejnovějším kusem kočičího nábytku, který jsme při naší návštěvě zahlédli, byl tzv. magnet na kočičí chlupy – oblouk jakoby z kominické štětky, jehož konce byly zastrčené do těžkého kusu dřeva pokrytého kobercem.

Když jsme vyslechli, jak její kočka drbátko miluje, bylo nám jasné, že také my musíme tohle potěšení dopřát našim kočkám. Hned druhý den jsem zajela do obchodu a nový výrobek koupila. Doma jsme ho nedočkavě vyndala z krabice, ohnutý kartáč zastrčila do kulatého dřeva a celý magnet na kočičí chlupy jsem postavila na zem.

Oblíbené místo ku hraní, foto M. Crossette

Obě kočky téměř okamžitě přiběhly novou věc očichat. Dixie doběhla jako první, takže Smoky trochu zaváhala a raději se zastavila o kus dál. Dixie kartáč očichala a pak se nejprve trochu nejistě, ale postupně s čím dál tím větší vervou začala o jeho stranu otírat. Tomu už Smoky nedokázala jen přihlížet a musela tuhle zajímavou věcičku také zblízka prozkoumat.

A Dixie – světe, div se – místo aby na Smoky zasyčela, zůstala klidně sedět a jen pozorovala, jak Smoky začala do kartáče opatrně narážet čumáčkem. Byla to tak ohromná a nečekaná změna, že jsme z toho byla stejně paf jako Smoky, která si musela myslet, že se jí přítomnost Dixie u kartáče jenom zdá.

A tady v jídelně, foto Marička Crossette

Tato kominická štětka se rázem stala hitem a pro kočky „kouzelným sbližovadlem“, u kterého teď obě rády nejen lehávají, ale si i hrají. Jejich vztah se od toho dne jako zázrakem změnil, teď už jsem si tím tak jistá, že se o tom dokonce odvažuji napsat.

Jen nevím, co tuhle neuvěřitelnou změnu způsobilo, zda kapky Bachovy květové terapie, které se v Dixiině těle časem „rozležely“ a přeci jen vyléčily její nemocnou dušičku, nebo tenhle zajímavý kartáč. Myslím, že pomohlo oboje, i když přesně nevím jak, ale na tom už tolik nezáleží. Výsledek je takový, že Dixie se teď ke Smoky chová dokonce lépe, než kdykoliv před tím, tedy od té doby, kdy Smoky máme. A co víc, vrátila se i její dřívější hravá nálada – zase si hraje buď sama, nebo s námi, což ji po příchodu Smoky do domu téměř přestalo bavit.

Smoky drží, ani nedýchá, foto M. Crossette

Dříve Dixie výjimečně tolerovala Smoky vedle sebe, ale to jen tehdy, když už sama někde spala a Smoky se k ní přidružila. Zato teď si Dixie celkem běžně sama od sebe přijde lehnout vedle Smoky a není nijak výjimečné vidět ji, jak s velkou vervou líže nejen Smokyin kožich, ale i celou hlavu.

Smoky při této očistě pokaždé znehybní, aby náhodou Dixie neodradila, a jen blaženě přede. Kdykoliv zaslechnu zvuk kočičího „stampede“ z jednoho konce domu na druhý, přeruším práci, kterou právě dělám. S úsměvem na tváři naslouchám mohutnému dusotu kočičích nohou, který teď končívá přátelskou rvačkou nebo pádem dvou vyčerpaných těl, místo dřívějšího Dixiina syčení, prskání a útěku. Výjimečně se ozve i to zasyčení, ale jen tehdy, když se Smoky hrou natolik rozparádí, až se zapomene a při rvačce Dixie bolestivě kousne, zlozvyk, kterému se prostě nedokáže odnaučit.

Kočky svorně spolu, foto Marička Crossette

Teď už beze strachu necháváme kočky spolu pár nocí samotné a po návratu se nám vždycky zdá, že jim tahle občasná samota dokonce prospívá. Sen, abych jednou viděla kočky spát zabořené jednu do druhé, tak ten se mi asi nikdy nesplní, ale vlastně jsem se ho už dobrovolně vzdala.

Říká se „jak můžeš chtít víc, když nedokážeš ocenit to, co máš“. My tento současný kočičí vztah ale ocenit dokážeme a teď si jen přejeme, aby jim takový i nadále vydržel a ani jedna kočka už nikdy nezažila šok podobný tomu v září.

P.S. Tahle skvělá hračka určitě pomohla urychlit i soužití našich ostatních koček – Rusty, Woody a Lucky. Kartáč stojí stále na zemi v jídelně a kočky se o něj pravidelně otírají.

Slov netřeba, foto Marička Crossette

Článek původně vyšel 4. 3. 2004 v Dumce.