25.10.2021 | Svátek má Beáta


Divoký MLSOTNÍK od Kess

24.9.2021

Máme chalupu na severu. Kousek od nás jsou Lužické hory, kousek Labské pískovce a kousek je i do Děčína. Pískovce, mechy, kapradí, rokle, pastviny, lesy… No lesy – tedy to by člověk plakal, co dokáže pidi-brouček ve smrkové monokultuře, a on dnes už dokonce ožužlává i modříny! Ale o tom ten článek není.

Kolem nás jsou louky a remízky a háječky a lesy. A je to plné travin, bylin, květin, keřů a stromečků i vzrostlých buků, když nepočítám ty prosychající jehličnany, prostě ráj v desítkách valérů zeleně. A je to taky plné divé zvěře, přirozeně. Nechť tomu tak je.

Každý na svém.

Mezi tou ryzí přírodou a naší udržovanou zahradou je metr osmdesát vysoký drátěný plot. Já se vyžívám v pěstování zeleniny pro dětičky – aby ty děti z panelákovišť viděly, že holt hrášek a brambory nerostou v Bille z regálů. A taky bych si přála, aby mi něco nenáročného na zahradě kvetlo, aby to při posezení při kafíčku dobře vypadalo.

Jo, jenže to by tu nesměla být ta divá zvěř. Pro srnku není problém pěkně snožmo vyskočit, přeskočit náš poměrně zachovalý plot a sežrat vršky hrášků, které se chystají vykvést! V záhoně, mnou pečlivě vypletém, jsou otisky kopýtek. Rozhrabu to, zkypřím a šup, ráno je to tam zase.

Wilibald zvaný Šupák na návštěvě

Wilibald zvaný Šupák na návštěvě

A taky miluju kvetoucí vřesovec. No už asi nikdy nepokvete, ty bestie nenažraný si na něm pochutnaly a 1,5 m2 zářivě fialově planoucího vřesovce je v pr… tedy v bobcích. Ty mi tam zbyly. A taky miluju floxy. Jé, jak to voní… To je ta pravá kytka na venkovskou zahrádku. Mám bílé, červené, tmavofialové a růžové… Ty mrchy nenažraný mi to vožraly, krom pár výhonků, co jsou ve stínu těsně u verandy, tudíž se jim dobře nedaří. Prostě jakmile flox vyžene ten vrcholový květový stvol, přiskotačí srnka a chramst, je z toho jen trčící klacek.

Já pak ječím vzteky.

A nemyslete si, že tam choděj’ v noci. Ne ne, hezky přes den. Například sedíme se sousedem na kafíčku, v 11 dopoledne, a srnka si to štráduje 20 metrů od nás a rozhlíží se po zahradě, jestli by nezbyly nějaké tulipány v květu. No nezbyly, ty potvoro, když je včera někdo od vás odkousal!! Soused vyskočil, na srnku zařval a ta skočila rovnou do jeho zahrady! Tak ji společně s mým manželem vyhnali za další plot…

Jelen na jablkách - důkaz, že v noci přece jen chodí

Jelen na jablkách - důkaz, že v noci přece jen chodí

Za plotem nám zůstaly staré jabloně po minulých majitelích, jedna z nich má úplně malinká kyselá jablíčka, takřka nanic, kdežto druhá má velká kyselá štrúdlová jablka. A na ty jablka se naučily chodit laně – na ty štrúdlový, samozřejmě. Těch malinkých si ani nevšimnou. Opřou se kopyty o kmen stromu, tahají a lámou větvě a shazují jablka. Letos tam jedna ta potvora přitáhla koloucha, asi aby se podíval, kde je tady ta sámoška. Když si jich všimneme, samozřejmě se ženeme je zaplašit. Kess štěká, my křičíme a máváme rukama. No ale ony popoběhnou, aby se neřeklo, tak 50 – 100 m. Zastavěj’ se a koukaj’, co jako bude dál. Když nic, tak se zas přiloudají a pokračují v hostině.

Přátelé N. nikdy neměli zahradu oplocenou. Kolem záhonků, nalepených těsně na barák, mají takové symbolické zábrany. Veranda je jak malé zahradnictví, aby si tam aspoň jahody mohly děti utrhnout. Pivoňky vykvetou, my je honem běžíme obdivovat, protože druhý den ráno už tam ty květy taky nemusejí být. Ozdobné a ovocné dřeviny mají přirozený zástřih od srnčí a jelení zvěře. Jablka sklidí ten, co přijde dřív. Naštěstí je tam jabloní dost a přátelé N. mají k té divé zvěři přátelský vztah, na rozdíl ode mne. Já ji prostě na vlastní zahradě nesnáším.

Wilibald

Wilibald

Ale i paní N. dostala záchvat vzteku, když si po zájezdu do Japonska vysadila na zahradu japonský červený javor, tisícovku za tu sazenici dala. No a přišel jelen, prohlídl si nový kousek v zahradě jak v lahůdkárně a celý ten nadějný drahý stromokeř olámal, ožral, otrhal. Evidentně mu nechutnalo, protože větve a listí rozházel okolo…Tak dneska už tam mají jakousi oplocenku, s dvoumetrovým plotem. Tak na dvě cukety a půl kyblíku brambor, řekla bych. Pan N. hodně, hodně brblal, když tu ohradu stavěl a cedil mezi sevřenými zuby něco o tom, že za ty prachy, co tahle hastrošárma stála, by si jeho paní mohla nechat ty cukety vozit z Itálie.

Ale o tom to není, Karle! Jak já chápu paní N., že chce mít na své zahradě taky zeleninovou zahrádku. Copak mají ty potvory hlad?! Kdyby měly, nechť přijdou a já se s nimi ráda rozdělím. Ale nemohou mít hlad v krajině plné šťavnaté zeleně, malých rybníčků a kvetoucích mezí!

Mám ráda jelení guláš a srnčí na smetaně. Mám zvěřinovou kuchařku a nerozpakuji se ji použít.

Foto: KarN

Zdena Jůzlová Neviditelný pes