Nějak se to stalo, že jsem se loni přimotal k jistému dětskému táboru. Tehdy jsem ho, jakožto kamarád hlavního vedoucího, jen pomáhal stavět a poté na dva dny z celkových 14 navštívil. Letos mi velkoryse nabídl, abych byl jedním z vedoucích.

Na začátku je potřeba zmínit jeden malý detail. Já nikdy nebyl na táboře ani jako dítě, natož vedoucí. Vyrostl jsem na hokejových soustředěních, kam si člověk nejezdil úplně užívat, ale sedřít se z kůže. Netušil jsem, jak tábor funguje. Ale jelikož se mi tam loni na návštěvě líbilo a neměl jsem první dva týdny v červenci co dělat, rád jsem jel. Jsem ale dalek toho prohlásit, že jsem na ten tábor pro 36 dětí
(7-18) jel jako nějaký vedoucí. Spíš jsem jel jako třicáté sedmé dítě.

Doslova. Před skupinou dětí jsem nikdy neměl autoritu. Ani jsem o ni vlastně neusiloval. Já taky míval radši asistenty trenéra, kteří s náma byli kámoši. Daleko radši jsem ten, kdo si s dětma tu vybiku zahraje, případně s nima vyvádí další koniny, pokecá. Stejnak na to, aby ten tábor vedli, jsou tam jiní.

Zároveň jsem hned na začátku upozornil hlavase, že nechci připravovat program. Vím, že bych to neuměl a děti by to nebavilo. Na oplátku jsem se nabídl, že budu děvečka pro všechnu práci kolem tábora. Přinesu, odnesu, naštípu, v kuchyni pomůžu. Nic, co bych na chalupě nedělal denně.

Ještě je potřeba dodat, že zmíněný tábor je provozován lidmi z jistého jezdeckého oddílu, v důsledku čehož je lehce kombinován s jízdou na koních. Já jel na koni dvakrát v životě a stačilo mi to. Nejen, že je kůň vahou a velikostí dost blízko tuně železa, ona je to navíc tuna s vlastním mozkem. Byl jsem proto rád, že jsem u koní žádné povinnosti neměl. Jen jednou mi dali do ruky vodítko od menšího koně, abych ho odvedl sto metrů z ohrady do výběhu. Parchant nejdřív poznal, že ho vede nekoňské pako, zastavil se a odmítl se hnout. Pak se pomalu rozešel a se zjevným uspokojením mi šlápl na nohu. Řval jsem na něj docela sprostě, strkal do něj, aby slezl, ale on si to nejdřív chvilku vychutnal. Ne, o ježdění rád zůstanu ochuzen.

Děcka mě překvapila, jak si to uměla užít. Dost tomu pomohly dvě věci. Jednak na začátku tábora musely odevzdat telefony. A překvapivě tak činily bez keců. Druhou věcí je prostředí tábora. Ten je uprostřed polí kdesi u Čáslavi. Jde o areál starého mlýna, s rybníkem, obehnaný džunglí stromů. V podstatě totální izolace, což krásně korespondovalo s tématem tábora, jímž bylo ztroskotání obchodní lodi vezoucí otroky z Afriky. Nečekal jsem, že v dnešní době, kdy děcka vyrůstají s telefonem v ruce, ještě uvidím výjevy, kdy si o poledním klidu sami od sebe posedají s kytarou a pletením náramků.

Nevím, kdo z vás to zná v okolí Čáslavi, ale je to tam krásné. Nádherná příroda. Jsou tam lesy s nádhernými pěšinami, zříceninami jako z Pána prstenů, skalami a říčkami. V jistém nejmenovaném lomu jsem zažil zatím nejkrásnější koupání života. Ještě nikdy jsem si při vstupu do vody nemusel dávat pozor na raky a sladkovodní škeble. Do prčic, to byla nádhera.

Pár slov ohledně vedoucích pro ty, kdo někdy poslali dítě na dva týdny na tábor. Ti vedoucí, to jsou borky a borci par excellence. Nemluvím namyšleně o sobě, já se za vedoucího moc nepovažoval. Ale vážně, vedoucí, to jsou srdcaři. Dokud to neabsolvujete, neuvědomíte si, co to znamená. Že když je snídaně v 8, tak někdo musí vstát dřív a uvařit čaj a namazat chleby pro 36 dětí. Že celý den se o tu masu dětí starají. Že když jdou děcka v deset večer spát, tak pro ně to nekončí. Sednou si a (uznávám, že při pivku) plánují další den ku dětské spokojenosti, narychlo třídí fotky a sypou je na rajče ku spokojenosti rodičů. Ti starší tím obětují dva týdny dovolené. Dělají to zadarmo, srdcem. O to víc je zahřeje, když třeba někdo z rodičů spolu s ratolestmi doveze pekáč buchet (mrk, mrk).

Je to náročné. Čtrnáct dní každý den na nohou, pořád dokola, 36 dětí, večerní porady dlouho do noci, kde když někdo pro ostatní udělá mizerný toasty s kečupem, je dobrodincem lidstva. Naštěstí nás bylo poměrně dost, takže když někdo po třech dnech zápřahu na tři hodiny upadl do komatózního spánku, vždycky se našel někdo, kdo ho nahradil.

I s tím vším okolo, já si to neskutečně užil. Jednak kvůli dětem. Jak jsem psal, já byl zvyklý na soustředění, kde se maká do úmoru. Tady se děti celý den smály, což člověka strašně nabíjí. Užil jsem si to kvůli vedoucím. Kamarádům, se kterýma jsem rád absolvoval ty porady při pivku do dvou do rána. No dobře, porady to byly max do půlnoci, ale i vedoucí je člověk a potřebuje si trošku vyhodit z kopýtka, no ne? Jinak by mu z těch dětí hráblo. Velmi jsem si užil tu izolaci. Já v podstatě na začátku tábora zahodil telefon do chatky a až na výjimky ho tam nechal. Je skvělé být občas nedohnatelný. Svět prostě počká.

Moje komunikace se světem se smrskla na psaní esemesek mámě. Devadesát procent jich znělo „kozel je debil“. Jednou z mých prací totiž bylo vodit kozla z pastvy do chlíva. Vždycky byl přivázaný někde u stromu, kde mu nic nechybělo. Měl co žrát, kýbl s vodou a lano celkem dlouhé, takže i projít se mohl. Ale ne. On vždycky našel způsob, jak sám sebe tím lanem svázat do kozelce. Kolikrát se takhle málem uškrtil. Při vodění se neustále pokoušel zdrhnout. Ono to nevypadá, ale kozel má v těch čtyřech nohách pekelnou sílu. Když mu dáte jediný metr volného lana, on se z místa odrazí do slušné rychlosti. Poprvé jsem ho vedl za to lano. Spálil mi ruce. Pak už vždycky rovnou za obojek.

A pak to po dvou týdnech skončí. Děcka odjedou, vedoucí se ože...zrelaxují a pak se má člověk z té nádherné izolace vrátit zase do normálního světa. Byla to sice „dovolená“, kterou jsem pak týden dospával, ale bylo to super. Příští rok rád pojedu znovu. A závěrem jeden poznatek ohledně dnešních dětí, který mě vysloveně nadchl. Oni znají Queen! Eeeeeeeeeeeeeeeeo!!!