Jistě všichni občas máte den, kdy vám všechno padá z ruky, smůla se vám lepí na paty, zákon schválnosti vystrkuje růžky a co se může pokazit se pokazí. Nezbývá vám, než den přežít a doufat, že ten další bude zase normální. Prostě máte Den Blbec.

Pamatujete se na skvělý časopis „Ahoj na sobotu“? Když jsem se vdala, maminka mi ho řadu let předplácela do Ameriky, kam poctivě docházel. Kromě jiných zajímavostí v něm vycházely i povídky. Dodnes se pamatuji na jednu s názvem „Přeprala jsem ďáblíky“. Byla od ruské autorky a její hrdinka v povídce prožívá svůj Den Blbec. Už od rána odolává nástrahám a naschválům, o nichž je přesvědčená, že je to dílo ďáblíků, kteří se ji snaží zničit. Jenže ona se nedá a ďáblíkům „vrací údery“. Třeba když jí něco už po kolikáté upadne. Místo zlosti se zasměje a ďáblíky upozorní, že věci shazuje naschvál, protože se ráda dívá, jak padají. Večer pak uléhá s pocitem zadostiučinění, že se jí podařilo ďáblíky přeprat.

Také se snažím své ďáblíky přeprat a zvládnout jejich škodolibé nástrahy. Křivky mého biorytmu by mě asi varovaly raději zůstala v posteli, nebo být extra opatrná. Samozřejmě mě různé karamboly během dne naštvou,. Ale místo abych vše svedla na ďáblíky, nahlas se pokárám, že jsem si to zavinila sama. Tím nad nimi vítězím, dokazuji jim, že se jen tak nedám. Třeba když po zběsilém hledání konečně najdu klíče od auta jinde než v kabelce. Moje vina, nikdo jiný než já tam přeci klíče nepoložil! Nebo když nesu komínek prázdných (naštěstí plastických) květináčů a on se mi v půlce cesty skácí. Zase moje vina, lenost se nevyplácí, měla jsem jít dvakrát. Chci použít mixér na lince a přisunu si ho blíž. Jenže tím se natáhne i šňůra a já nestačím zasáhnout, když převrhne sklenici s odměřeným olejem. Večer jsem ráda, že je Den Blbec u konce.

Pak je ještě jeden Den Blbec, který mi vadí mnohem víc, protože bolí. Je to den, kdy se víckrát uhodím, říznu nebo odřu. A to nemyslím, že jsem nešika. Jestli i tohle je dílo potměšilých ďáblíků, většinou nemám sílu jim vzdorovat. Při prvním bouchnutí si místo promasíruji, říznutí zalepím, odřeninu ignoruji. Jenže každý opakovaný úraz ten den nějak víc bolí a deptá mě.

Nedávno jsem si večer na zahradě o kořen ukopla malíček pravé nohy. Měla jsem sandál a noha byla naštěstí v ponožce. Takže jsem si malíček nevyvrátila a zřejmě ani nezlomila. Ale bolelo to jako čert. I přes ledový obklad mi do rána zmodraly všechny prsty, půl chodidla a z malíčku byla bambule. Nevešla jsem se do žádné boty, na malíček tlačil i do maxima povolený pás sandálu. Kulhavě chodit jsem zvládla pouze bosa. Jenže oteklý malíček vyčuhoval a překážel, čímž si sám o další naražení koledoval. A tak se i stalo. Během dne jsem jím do něčeho šťouchla hned dvakrát. Pak přišla Trixie ze zahrady a potřebovala navléknout plenku. Jak jsem u ní stála, ona mi nevědomky plnou vahou své zadní nohy na ten nešťastný malíček šlápla. A to už bylo moc bolesti najednou a já fakt zařvala. Chudinka Trixie se lekla, že něco provedla, stáhla ocas a já ji později musela uklidňovat a dostala extra sušenku.

Kdyby mi Trixie šlápla na zdravý malíčkem, jistě by to také zabolelo, váží 27 kg. Ale asi bych jen vyjekla víckrát za sebou „auvajs, auvajs“! Nebo kdyby mi na bolavý malíček šlápla jako první! Jenže tohle bylo ten den už potřetí, malíček od rána silně bolel a po předešlých dvou nárazech ještě víc. Prostě nastala chvíle, kdy ďáblíci vyhráli a mě přepadla obyčejná sebelítost. Takže jsem nejenže zařvala jako tur, ale se i rozbrečela - bolestí i vztekem zároveň. A nahlas jsem „žalovala světu“, čím jsem se tak provinila, že mám celý den takovou smůlu!

Jak řešíte vy Den Blbec?