Totiž každý rok přemýšlím, co pro ně k Vánocům. Dřív jsem to pojímala opravdu dárečkovsky – speciální hračky, rébusy, pelechy... dopadlo to tak, jak tušíte a víte: nezájem. Jen jednou se stalo, že tehdy mladičký Myšánek projevil nadšený zájem o šusticí tunel, a strávil jeho prolétáním a jukáním různými ďourami šťastný Štědrý večer.
Jenže Sněhuláček, starší a mnohými nebezpečími zocelený kocour, věděl, že opatrnosti není nikdy dost. Neviděla jsem, jak to udělal, ale jen tak na to koukal, pak si asi vzal Myšánka stranou a řekl mu, že tohle teda nepůjde. Protože od rána druhého dne Myšánek do tunelu nevlezl za žádnou cenu. Ani za bábrletem. Takže tunel vyfučel jako ty ostatní vymyšlenosti.
Tudíž další Vánoce, včetně těch loňských pro Čendu a Suzinku, jsem pojednávala konečně podle kočičího gusta. Krabice, papíry, provázky.
Ale naposled jsem se trefila ještě líp. Jednak jsem pořídila něco, co vypadá jako oprašovátko z pravého pštrosího peří. Čenda je tím naprosto nadšen – tyčku zastrčím do skříně, takže pokoušedlo nejde jen tak lehce vyndat:
A za druhé jsem jim pořídila spací krabici „na divoko“. Totiž shodou okolností u mě skončil plonkový pytlík se senem. Voňavým, ach... ty vzpomínky, že. Taky jste obraceli seno? Tu práci jsem milovala. Nacpala jsem tedy seno do krabice a vyčkala. Nájemník na sebe nedal dlouho čekat. A když mě v noci Čenda chodil zkontrolovat, krásně voněl senem:
Suzinka taky neodolala:
Takže kočičí dárečky se posledně vyvedly. Vydržely kupodivu dodnes, bez větší újmy, i to oprašovátko. To u nás pořád děsně frčí. Na rozdíl od senného pelechu, ten zůstává už delší dobu opuštěn a slouží pouze jako piedestal. Takže seno hodím někam na kompost nebo dám sežrat Jůlinkám (to jsou moje osobní žížalky). Ale takový podstavec, ten se kočce vždycky hodí, že :-) Za jejich zásluhy o blaho domácnosti si ho navíc i zaslouží.
Přeji krásný den!
Foto: Lika. Když kliknete do obrázku v textu, dostanete se k dalším fotkám :-)