Ejsinka je u nás půl roku. Na jednu stranu je to krátký čas, ale na druhou se za toto období může stát mnoho věcí. Vážných i nevážných.

Když jsem ji přivlekla domů, strašně se bála, v bytě se plazila. Venku byla docela sebevědomá, ba dokonce drzá na ostatní psy. Vůči lidem submisivní, klidná a moc hodná.

Kde je Ejsi?

Nechtěla jít jinam než na chodbu. Do kuchyně ani čenich nestrčila. Sorbon ji naváděl, ukazoval, nic. Po delším čase strčila do dveří tlapku. Tam a zpátky, tam a zpátky...

Uplynul možná měsíc a odvážila se. Na plovoucí podlaze jí to klouzalo, protože se snažila rychle přeběhnout k Sorbonovi na jeho místo.

Zkusila to i do ložnice. Dokonce dříve než na to kuchyňské kluziště. No, má tam koneckonců i pelíšek. Pokud se ale něco děje, z nějakého důvodu má obavy, zaleze mi pod postel. Začíná to být problém, protože se osvalila (možná i ztloustla) a těžko se hrabe ven. Teď je období bouřek a ona se bojí. Nemá problém tam vlézt, ale ráno ji taháme za asistence Sorbona ven. On se velmi utrápeně tváří, že UŽ ZASE tam vlezla a on jí pomoci neumí.

Sorbon smí vedle mě na sedačku. Jen v tom případě, že jsem tam i já a že je tam deka. Rozumí tomu dokonale, nikdy to neporuší. Ejsinka již běhá do kuchyně a pokoje zcela bez zábran. Lehne si na koberec pod mýma nohama a spokojeně spí. Nojo, ale velký brácha je nahoře...

Sorbon: Spím!

Tak to zkusila. Vylezla na sousední křeslo. Musela dolů, protože nechci mít chlupy všude. Ale dala jsem jí tam deku a dovolila to. To, co nastalo, by chtělo natočit na video.

Ejsinka se rozpustila blahem.

Šťastná Ejsi

Schovala si i hlavu pod packy, aby snad nebyla vidět. Černé oči jen jezdily sem a tam, pozorovaly, zda je to schválené a povolené. Od té doby nepotřebovala ani pít, ani jíst, ba ani čůrat. Blaženě usnula. Dosáhla nirvány :-)

Ejsi v nirváně

Foto: Dalmi