Pranostika: Co červenec neupeče, to již srpnu neuteče.

I v srpnu bylo vedro. Naši měli týden dovolenou a já tudíž jela zalévat. První den ještě nebylo takové horko, a tak jsem usoudila, že vyrazím na vyhlídku Třeštibok, na kterou mne před časem upozornil synek. Znamenalo to zase kousek popojet vlakem (do stanice Luka pod Medníkem), dojít na vyhlídku a pak do Petrova, odkud vede velmi příkrá cesta dolů do Pikovic. Začátek byl hezký – kolem pasoucích se koní, kolem chat – občas bývají k vidění bizarní kousky, ale chatu s průčelím posázeným hrnečky jsem ještě nepotkala.

Vyhlídka Třeštibok

Třeštibok je trochu depresivní. Jednak je to ježatý kamenitý výstupek, kde je třeba koukat, kam člověk šlape (dole je Sázava), druhak kvůli svému okolí. Oficiálně je tu skalnatá step. Tady je zřejmě sucho i po povodních. Prostě je to absolutně suchá skála, na které rostou a usychají a padají borovice, duby, břízy… Občas se tu snaží kvést vřes nebo černýš. Jinak podrost žádný.

Docela jsem si oddechla, když najednou byl kolem mne obyčejný les s křovím, maliníkem a kopřivami.

Další dny lezla rtuť teploměru (ehm, digitál) ke čtyřicítce. Den vypadal tak, že jsem před šestou vstala, co nejrychleji se vypravila ven, lehce se prošla po okolí (tak nejvýš 5 km) a vracela se už za vedra. Odpoledne jsem většinou strávila čtením, což je sice fajn zábava, ale dala by se provozovat i doma, kde není přes den takové vedro – viz prosklené průčelí.

Vltava a Štěchovický most

Zažila jsem šok, když jeden z těchhle dnů se mi povedlo rozbít sklenici na vodu - naprosto nevídaným způsobem se rozpadla na několik tisíc maličkých zelených kousíčků, asi jako bezpečnostní sklo. Myslím, že to byl můj největší zážitek z těch horkých dnů.

Poslední den před odjezdem zase teplota klesla ke třicítce, tak jsem honem vyrazila. Letos jsem ještě nebyla na Posázavské stezce! A bylo to skvělé! Za prvé jsem šla stínem, což je letos událost, o které člověk dlouze a pohnutě mluví. Za druhé jsem šla – ne snad sama, ale lidí jsem potkala jen pár. Za třetí je to krásná cesta, minimálně její první půlka, dokud člověk jde jen kousek od řeky, vidí na vodu a může obdivovat skály na protějším břehu (a chaty postavené mně zcela nepochopitelným způsobem na těch skalách).

Plaketa na Posázavské stezce

Měla jsem na výběr, jestli chci po nějakých pěti kilometrech odbočit do Třebsína, nebo pokračovat dál ke Kamennému Přívozu. Usoudila jsem, že v Třebsíně jsem už byla a cesta je příjemná, takže se jde dál.

No… člověk vytěsňuje méně příjemné detaily z paměti, takže jsem pozapomněla, že když chci od Třebsínského vodopádu (teklo to asi, jako když si v koupelně pustíte vodu na čistění zubů) pokračovat, musím překonat takový zvláštní hrbol, na který je třeba se z jedné strany vyškrábat nahoru (vyčnívající kořeny jsou príma držadlo) a z druhé strany zhruba totéž sejít dolů (tam je lano, což je skvělé).

Pak už je cesta trochu nudná – vyjde se nahoru do lesa, na vodu prakticky není vidět. Rovina, ale aspoň to utíká. Turistu potěší zastávka u vyhlídky na Žampašský viadukt. Je opravdu vysoký, ale to odsud příliš nevidíte, protože je z větší části schovaný ve stromech.

Když se člověk chce držet turistické značky, čeká ho před Kamenným Přívozem taková „objížďka“ prostě jde se oklikou, daleko od vody, po slunci. Nebo může trošku krkolomně slézt po balvanech, které Sázavu lemují, na pěšinu, vedoucí těsně podle chat, které tu kdysi postavili kousek od břehu. Což jsem samozřejmě udělala a odměnou mi byl pohled na Sázavu, které očividně chybí voda. Ono to bylo vidět už dřív, ale nikdy jsem nebyla těsně u břehu. Je to neuvěřitelný pohled, trochu tísnivý.

Sázava u Kamenného Přívozu

Ze všech sil doufám, že se to na podzim zlepší.

Foto: Zana. Na další fotky se můžete podívat tady na Rajčeti.