Pranostika: O svatém Kamilu slunce má největší sílu.

Na samém začátku července jsme jeli na soutok zalévat latifundie. Hned druhý den jsme potkali parník mířící ke Štěchovické přehradě. Máme vyzkoušeno, že když ho vidíme u mostu, nestihneme to k přehradě včas, abychom viděli, jak vjíždí do komory.

Parníííík!

Místo toho jsme se prošli po štěchovickém břehu a obdivovali vor (sochu voru?). Tady voroplavba kvetla až do 1. světové války, kdy většinu vorařů odvedli. Další velkou ranou byla výstavba přehrad. Začátkem 20. století voroplavba zaměstnávala kolem 2 000 lidí. Dodnes ji připomíná spolek Vltavan, který sdružuje docela dost lidí, kteří třeba postavili tenhle vor a pořádají různé akce.

Na protějším břehu jsme objevili moc hezkou dřevěnou sochu – asi Vltava to bude. Pak jsme se vydali zpátky, což znamená vydrápat se pár desítek dost prudkých metrů nad vodní hladinu. Cestou jsme potkali spoustu motýlů, pásli se na kvetoucích ostružinách. Na vybraných květech seděli třeba tři. Běloskvrnáč pampeliškový to byl – už jsem si jednou to jméno nahledala, ale v hlavě mi nezůstalo.

Taky jsme se zašli podívat do Třebsína – u místní kapličky bývají folkové koncerty. Cesta vede přes Závist, zaujalo mne, kolik obcí se u nás tak jmenuje ;-)

Křížek u Třebsína

Cestou zpátky jsme v lese pod Medníkem narazili na vzpomínkový kámen (pomník) Josefa Mužíka, toho hledače pokladů. Mužík byl známý hlavně pátráním po takzvaném štěchovickém pokladu, což mělo být zlato, cennosti a dokumenty ukryté nacisty koncem války.

Kromě pomníku jsme potkali taky pořádný liják, a protože na krátký pobyt rozhodně nevozíme žádné zbytečnosti, pěkně jsme zmokli. To je ta nevýhoda, když člověk balí zavazadlo do 5 kg.

Zpátky v Praze jsem se domluvila s Vave, že se mnou projde výstavu Svět podle ženy (viz pozvánka tady na Zvířetníku z 18. 6.), kterou připravily společně s Dalmatin v Chvalském zámku. Měla jsem přijet na Černý Most a dojít k nákupnímu centru, že jsou tam vodotrysky a lavičky a ona si mne tam vyzvedne. Já do těchhle končin nepřijdu, už jsem tam nebyla řadu let a z Černého Mostu znám jen autobusové nádraží. Tak jsem se trochu bála, abych nezabloudila. „Vodotrysk, hledej vodotrysk“ opakovala jsem si v duchu. A já ho našla!

Patchwork od Vave

Výstava, resp. vystavené předměty, byly úžasné. S dovolením Vave jsem jich hodně nafotila, jsou k vidění tady. Mám mezi nimi pár kousků, které mě opravdu vzaly za srdce, ale nepovím, najděte si svoje sami :-)

Strávily jsme tam skoro hodinu a bylo to úžasné. Vave mi povyprávěla i ledacos okolo patchworkování a umělecké činnosti vůbec. Musím se ale přiznat, že šití by pro mne určitě nebylo - spolu s klasikou konstatuji, že u mne tahle činnost neuvolňuje napětí, ale pot.

Pak jsme si sedly vedle v kavárně na kafe a ještě promluvily o životě a tak vůbec.

Panenky a spol. od Dalmatin

Po kafi mě Vave odvezla zpátky do obchodního centra, šla nakupovat a mně začala dobrodružná cesta ven k metru. Ale dopadlo to dobře, vyšla jsem u vodotrysku (a dokonce jsem v drogerii už z dálky viděla náplasti, které už dlouho sháním). Od vodotrysku už to bylo dobré, došla jsem správně.

Pak jsme s Frantou zase jeli na soutok (to bylo podruhé). Tentokrát jsme se vydali na výlet podle Sázavy do Davle, to je docela hezká cesta, chvíli přírodou (pravda, přes řeku je kemp), potom kolem chat. A na druhé straně řeky stojí další chaty, do kterých se musí lodičkou, shora cesty nevedou.

K takovéhle chatě se dostanete jen po vodě.

V Davli jsme poobědvali v kouzelné nádražce (čti: hospůdka na nádraží), která se jmenuje Remagen podle filmu Most u Remagenu, který tu v roce 1968 poněkud dobrodružně natáčeli Američani.

Most u Remagenu... tedy Davle

Ten most ještě stojí, teď už jako lávka pro pěší. Přešli jsme po něm, něco málo v Davli nakoupili a jeli zpátky na soutok a došli domů.

Foto. Zana Na další fotky se můžete podívat tady na Rajčeti.