Po parném a spalujícím létu nadchází podzim. Jakási metafora přípravy přírody sebe sama na časy horší, následován zimou. Třeskutý mráz hubí to hůře připravené, ve víru chladné destrukce likviduje to staré, nemocné, slabé a dalšího života neschopné. Jako protiváha následuje jaro. Životodárné, kouzelné, znovuzrozující a očistné.

Příroda se probouzí ze zimního spánku. Do stromů se vrací míza, skrytá po měsíce před mrazem v kořenech pod zemí. Vyráží pupeny a první květy, ty reprodukční orgány rostlin, dychtící plodit. Nejrůznější zástupci ptactva cvrlikají v dokonale pevném tónu a spojují svoje projevy do symfonie lákající k poslechu vsedě pod vzrostlým kaštanem, se sklenkou vyzrálého cideru.

Z různých nor, hnízd a pelechů vylézá divá zvěř, zchudlá dlouhou zimou. Oprašuje si své srsti, kůže a peří, krmí svá vyhladovělá těla a brousí si zuby a drápy pro nadcházející lovecké výpady a souboje o teritoria.

Stejně tak se probouzí lidská rasa. Děvčata odhazují svršky, by vystavily zimou zbledlou kůži paprskům slunce. Místo kalhot vytahují ze svých šatníků sukně a šaty, místo mikin, kabátů a bund se odívají do tílek, halenek a košilí. V chlapcích se probouzejí ty správné jarní mízy, jejich chůze dostává švih a představivost konkrétnější obrysy. Jak jarní úsměvy nahrazují zimní kabonění, je tak nějak příjemněji mezi lidmi.

Otevírají se okna. Z některých se line vůně nedělního rodinného oběda, z jiných vás láká směs vůní z kuchyně vyhlášené restaurace a jsou i čarovná okna, ze kterých vám ručka půvabné slečny podá perfektně načepovaný šnyt. Požitkářský život se přesouvá z kaváren, hospůdek a vináren na předzahrádky a pouliční sezení a čile se zde štěbetá.

Celodenní mráz střídají teplá odpoledne. Ráno člověka venku vítá osvěžující zebání, následované sundáváním svršku kolem poledního. S nocí se opět ochlazuje tak akorát, aby gentleman, poté co samozřejmě nabídne doprovázené slečně zmíněný svůj svršek, bez úhony zvládl tuto cestu jen s lehkým náznakem zahřívání sebe sama třením paží, což mu při troše štěstí zaručí o to větší slečniny sympatie.

Po dlouhé zimě probíhá očistný úklid a smýčení. Jedni se teprve zbavují vánočních stromků a zdobných větví, druzí pulírují věčně schované a zacházející nádobí po babičce, jiní jen vymetají pavučiny přes zimu ubytovaných a pod střechu vzatých pavouků.

Přicházejí Velikonoce. To krásné období živelně pohanského vítání jara hodováním, hudbou, tancem a omlazováním děvčat šleháním mladým proutím přes ten nejdokonalejší útvar těla. Na stole ve světnici se vyjímá osení, řeřicha nebo jiná bylina vhodná na ranní chléb s máslem, zatímco na zahradě se skví sněženky.

Je to ta nejkrásnější doba v roce. Ta všeobecná atmosféra očisty, plození, vzniku něčeho nového. Okamžik pučení, rozkvětu a rozpuku. Období souznění s našimi pohanskými předky, s našimi dřívějšími přírodními Já. Všechno v nás tepe, proudí, buňky se dělí, čerstvé myšlenky se plodí. A některým z nás v duši zní jarně rošťácké písně, třeba od Dusty Springfield (spring - jaro, field - pole).