Zamyšlení nad tím, v čem jako lidé žijeme, kdo jsme a co vlastně je skutečnost, jak ji vnímáme, mě pronásleduje už několik desetiletí. Toto se v poslední době stává jaksi intenzivnější, asi proto, že rozvojem kybernetiky nabývá na síle i „zdánlivá skutečnost“, známá spíš pod termínem „virtual reality“.

K této úvaze mě dovedla až přednáška pana Prof. Dr. Vladimíra Beneše DrSc „Co umí mozek“ (odkaz zde a nebo zde). Pozorně jsem si jeho přednášku dvakrát vyslechl nejen pro její informační kvality, ale i pro vtipnost pana Beneše, s jakou ji podal. Žádná nezáživná, suchá vědecká přednáška, ale zábavné povídání plné jiskřivého humoru podávající závažné informace stylem hodným zkušeného baviče uvádějícího program silvestrovského večera. Prostě machr na světové špičce nejen na operačním sále, ale i na pódiu. V této přednášce pan Beneš předal posluchačům svůj vyhraněný názor o tom, co je mozek, co dělá, či za co je zodpovědný.

Byl jsem potěšen, když pan Beneš přirovnal komplexitu mozku ke komplexitě vesmíru a navíc i poukázal, že podstatu mozku i vesmíru nikdy nepoznáme. Už jen proto, že mozek může zkoumat zase jen mozek, tedy sebe sama.

Už několik desítek let mám, mimo jiné, dva zářné vzory, kterých si nesmírně vážím. Jedním je právě zmíněný neurochirurg, Plk. prof. MUDr. Vladimír Beneš, DrSc. a druhým, astronom a astrofyzik, RNDr. Jiří Grygar, CSc. Byli by mně vzory i bez jejich četných akademických titulů pro jejich vysoké lidské kvality a přístup k životu, i když u každého trochu jinak, jak již je mezi lidmi jejich ražení zvykem.

Jak jsem už výše naznačil, mozek a vesmír lze pro jejich komplexitu srovnávat. Kdo ví, třeba lidský mozek je jakýmsi „obtiskem“ vesmíru, který při vývoji mozku sloužil jako mustr. U mozku víme, že je vlastně „hlavou všeho“ a tělo slouží jako informátor, co a jak se děje v okolí, na to máme 5 hlavních smyslů, zrak, sluch, čich, chuť a hmat, kdy následují čtyři přehršle jakýchsi „podsmyslů“ (receptory doteků, teploty, přítlaku, bolesti, polohy těla a končetin, vnímání času, hladu, tlaku ve vnitřnostech a celá řada dalších) a potom jako vykonavatel pokynů a nebo závěrů mozku. K tomuto máme motorické zařízení jako ruce, nohy a vlastně i celé tělo, které všemi svými funkcemi podporuje a slouží mozku. Na rozdíl od tohoto, u vesmíru zatím o žádném „těle“ nevíme, vnímáme „jen“ ten vesmírný „mozek“, i když tím tělem, které ještě nikdy nikdo z lidí nespatřil, může být záhadná temná energie a nebo temná hmota.

Jak lidé pozvolna pronikají do vesmíru, tak pronikají i do tajemství mozku a jsme na prahu doby, kdy lidé začnou navštěvovat jiné planety (Space X a její plánovaný výlet na Mars) a rozšiřovat a nebo usměrňovat možnosti mozku. Společnost Neuralink a jejich implantace mikroelektrod do mozkové tkáně. Cílem je pomoc těm, co trpí nervovými a mozkovými poruchami, tak, že mikroelektrody v řádu mikronů implantované do mozku poblíž daných neuronů budou přenášet jejich elektrické signály do počítače a tento je po vyhodnocení podle potřeby upraví a vyšle signál zpět k neuronu, eventuálně ochrnuté končetině a nebo i chytré protéze. Tak by chtěli zpohybnit údy těch, co jsou ochrnutí, a naopak kontrolovat nevědomé pohyby a třes, třeba těch, co trpí Parkinsonovou chorobou. K implantaci mikro elektrod do mozku zkonstruovali nový, speciální robot, neboť se zde jedná řádově o mikrony a taková měřítka jsou nad lidské možnosti i těch nejlepších a nejzručnějších neurochirurgů. Implantát bude uzavřen v těle / lebce, a signály budou předávány bezdrátově, takže žádné dráty z lebky nikam nepovedou a tak také nebude hrozit nebezpečí infekce. Takže homo sapiens se bude měnit na „homo technologicus“.

Jak lidské vědomí ovlivnil rozvoj kybernetiky, tedy všech počítačů až po chytré telefony, to příkladně vidíme ve svém okolí, kdy skoro každý čumí na displej tabletu, telefonu – blbafonu a nebo PCéčka a okolní realitu téměř nevnímá. Vrchol tohoto všeho jsou udělátka VR, tedy virtuální reality, kdy si jejich uživatel nasadí něco podobného lyžařským ochranným brýlím, zapíchne to do počítadlové krabičky a v tu ránu se octne ve skutečnosti zdánlivé, avšak podle vlastního výběru. Takový soukromý útěk z reality. Takový jedinec se chová podle toho, jak mu jeho počítadlo servíruje virtuální realitu, bez ohledu na realitu skutečnou, a tak občas činí dojem, že je „praštěný“, což v jistých případech nemusí být příliš od pravdy daleko. Ono je mnohdy jen těžko rozeznat génia od cvoka.

Takže na rozdíl od neurochirurgie, kdy se dříve operovalo kde co a co se dnes řeší neurofarmaky, tedy vhodnými léky, dnešní závisláci si pořídí udělátko VR tam, kde dříve šňupali či hulili a nebo popíjeli různé drogy. Bylo už vědecky dokázáno, že účastí na sociálních sítích jako Facebook, Twitter, VR a podobně, dochází k podobným mozkovým podnětům a hormonálním změnám, jako když si dříve šňupli a nebo vyhulili jointa.

I když pokrok v poznávání mozku i vesmíru postupuje kroky mílovými, kardinální otázky stále otázkami zůstávají. Co to je vědomí, intuice a nebo kde sídlí duše? Zaniká společně s životem těla, a nebo žije věčně? Není mozek pouhý vysílač / přijímač při komunikaci s vyšší inteligencí či Bohem? Co to je skutečnost, jak ji vnímáme, čas, prostor a jiné. Co to je myšlenka a jak rychle putuje od jedince k jedinci? Je Země a celý vesmír jeden živoucí organismus? Jak rychle se šíří gravitace? Je rychlost světla absolutní? Jak si jsou podobné astrofyzika a nukleární fyzika? Možná, až opustíme naše pozemské tělo, se nám odpovědi na tyto otázky ozřejmí, a nebo také ne.

Jsem rád, že patřím k těm dříve narozeným a tak asi příliš mnoho nových „homo technologicus“ nepotkám, i když bych se jim moc nedivil. Podíváme-li se kolem sebe, jak se lidská společnost vyvíjí, tak v té virtuální realitě bude asi žití lehčí než v té skutečné skutečnosti naší nedaleké budoucnosti.

Psáno 19/8/2020.