Na naší zahradě zaléváme dešťovou vodou ze sudů, a když není, tak vodou ze studny napuštěnou do sudů. Je to místní zvyk, který zřejmě vznikl ze snahy omezit plýtvání vodou, protože studna slouží pro celou bytovku. To je jistě chvályhodné, a také voda ze sudů je odstátá a ohřátá, takže je to dobré i pro rostliny. Ne tolik pro moje záda a ramena.

Protože přes zimu prorezla jedna ze zděděných pozinkovaných konví, rozhodla jsem se koupit pro sebe konev novou. Krásnou, úzkou a osmilitrovou, protože – jak jsem vykládala Vaškovi – raději půjdu víckrát, ale záda si musím začít šetřit. A tak jsem si tady spokojeně pobíhala s novou, krásně světle zelenou konví sem a tam a dokonce i do zadní zahrady, kde je to s přísunem vody úplně nejhorší. Ovšem jen do chvíle, než jsem si všimla, že na konvi je vytlačen údaj „10,5 l“. Od té doby je ta konev těžká, přetěžká, a většinou si ji neplním celou.

Záda a ramena mi jistě poděkují, na druhou stranu se ta užší konev nosí lépe, takže bych opravdu neměla mít problém nosit ji plnou. Jenže mozek moc dobře ví, že to je něco, co jsem si zapsala jako nadlimit, a podle toho se taky chová. Hlásí, že je to těžké, a proto to taky těžké je.

Nikdy mě nepřestane fascinovat, jaká kouzla náš mozek dokáže. Když si říkám, že mě bude vpich jehly při odběru krve bolet, tak mě bolet bude zcela jistě. A nejen to. Když očekávám, že budu brát do ruky něco hodně horkého, tak mě mohou prsty pálit, i když ve skutečnosti ta věc vůbec horká není. A když mám obavy, že nějaká záležitost špatně dopadne, tak se téměř pravidelně nemýlím. Ty obavy ve skutečnosti znamenají, že na věc už dopředu rezignuju, nejdu do toho čelem a ono to pak podle toho vypadá. Kdežto když nad tím moc nepřemýšlím a jdu do toho s přesvědčením, že to zvládnu, tak se problém či zadání řeší pěkně postupně, krok za krokem, a každé dílčí řešení otvírá další možnost postupu, až je nakonec vše hotovo a zvládnuto. Někdy v pohodě, někdy s vypětím všech sil, přesto ale vlastně hladce.

No jo, to je všechno moc hezké, ale můj problém s konví se takovým filosofováním nevyřeší. Zatím jsem ještě nepřišla na způsob, jak dosáhnout toho, aby v mozku nevyskočil nápis 10,5 l, navíc s mnoha vykřičníky, pokaždé, když vezmu konev do ruky a ponořím ji do sudu s vodou. Leda snad... že bych si koupila ve stejné barvě tu menší konev, a pak se snažila tvářit, že to je právě jen ta malá osmilitrová, kterou držím v ruce a vleču ji do zadní zahrady. Obávám se ale, že se mi nepodaří ošálit se. Obávám se, že to by to byla podobná nemožnost, jako se snažit namluvit tělu, že to, co právě přežvykuje v ústech, není mrkev, nýbrž čokoláda. To se mi taky ještě nikdy nepodařilo.

Ale není všem dnům konec. Třeba když to budu dostatečně dlouho trénovat, povede se mi okecat samu sebe. Vždyť to přece umím odjakživa, umíme to všichni. Občas si dovedeme dokonce i pěkně dlouho namlouvat, že tato situace, toto zaměstnání, tento vztah, toto jídlo či tato konev je v pořádku, ačkoli někde uvnitř sebe moc dobře víme, že tomu tak není a že ta konev je zatraceně těžká.

No jo, tak jo. Koupím si tu menší.

A tuhle si taky nechám, na zalévání poblíž sudu.

Nebo pro Vaška.

Nebo kdybych náhodou snad na těch deset a půl litru přece jen dokázala zapomenout.

Zahrada, duben 2021

Foto: Vave. Osobní stránky autorky: http://www.vave.biz/