Byl pozdní večer, nikoliv však máj, ale srpen. Takový večer, kdy je dusno, vzduch se ani nepohne a z dálky je slyšet takové divné hřmění. No, nás tady nějaké hřmění hned tak nerozhází, vždyť hned za zahradou máme koleje a tam každou chvíli hřmí taková divná veliká potvora.

Takže když hřmí jen z dálky, to je pohoda. Mnohem zajímavější bylo pozorovat, jak nahoře na obloze někdo rozsvěcí. Vždycky blik blik blik, pak chvíli nic a pak mnohem hlasitější hřmění. Sedím celá uchvácená z toho pohledu na gauči na kryté verandě a kochám se přírodním divadlem.

Kočička půvabná, autor Tora

Začíná pršet, voda padá nejdříve po kapkách, ale během chvilky už z nebe padají proudy vody. Do toho to blýskavé divadlo, no paráda. A abych ten divadelní zážitek měla dokonalý, hodila do toho ONA parádní etudu „najdi si potmě a v bouřce své kočičky“.

První dějství bylo krátké, leč výstižné. Hlavní postava hry, hrdinka Zachránkyně vyběhne ze svého domečku a dramatickým falzetem provolává: „ČI ČI, kde jste, honem domů, prší a je bouřka!“ No jako bychom to nevěděli, sedíme tu už dlouho a máme to z první ruky. Libreto tedy zatím nic moc.

Co tam máš dál? Oslepená Zachránkyně, vyběhnuvší z rozsvícené místnosti do temného dvora, mžourá krátkozrakýma očima po dvoře a hledá své miláčky. V záři blesku uvidí sedět Tobiáše na okně. Vrhne se k němu s výkřikem „Ty můj kocourku chudáčku, honem domů, do bezpečí“, chytí ho do náručí a strčí do domu. Vyděšený Tobiáš, který do té doby v bezpečí okna pod střechou v suchu sledoval nebeské divadlo, se zásahem zachránkyně stává promočeným kocourem, jehož šok uklidní až masová tyčinka.

Dějství druhé: hledání Čendy a mne. Zachránkyně obviní JEHO, jenž doposud v klidu sledoval detektivku v televizi, že za a) ztratil klíče od vrat, takže se nemůže hledat Čenda, který je určitě venku za plotem, za b) vůbec se nesnaží najít kočičky, které jsou v tom nečase někde v dešti venku a za c) porád jen čumí na tu blbou bednu a zajímá ho hlavně ovladač.

Při dalším vyběhnutí ze dveří do tmy zakopne o Silvera, který si v závětří v klidu čeká na svou večerní dávku. Otočkou zpět domů vystrčí na déšť JEHO, ať hledá klíč od vrat. Déšť sílí a blesky se křižují čím dál častěji. Tobiáš dojedl tyčinku a vše se zájem sleduje z bezpečí za oknem.

Klíč není nalezen, Čenda ani Rozárka v dohledu nejsou. Zachránkyně zvyšuje otáčky. Promočená běží do průjezdu, cestou zakopne o lešení a podtrhne mu jednu nohu. Vrací se zpět, mezitím ON našel deštník a snaží se JI schovat. Zachránkyně mu s deštníkem praští o zem, protože jak se někdo může starat o deštník, když jsou kočičky ve smrtelném nebezpečí?

Silver, který to svým jedním okem sleduje zpoza dveří, odchází znechuceně do kůlny. „Tady je vyhladovělý venkovní kocour, který byl dnes na jídle jen třikrát, a nikdo se o něj nestará, ba ho ještě nakopnou!!! To jsou pořádky v téhle domácnosti, sem přijdu nejdřív tak zítra ráno!“.

Kočička zvídavá, autor Tora

Zachránkyně konečně našla klíč – sama, samozřejmě, bodejť by jí někdo pomohl – a běží znovu přes dvůr odemknout vrata a hledat Čendu. Mezitím chrlí rozkazy na vyděšeného mokrého JEHO, aby hledal a zachránil Rozárku. On mátožně odchází do deště. Deštník leží roztažený u dveří a chrání před deštěm tři slimáky a jednu rozpláclou vosu.

Dějství třetí: Ztichlou ulicí, kterou bičuje déšť, se nese úpěnlivé volání: „Čendo!!! Čendo!!!! Čendoooooooo!!!“ Sousedé vyhlížejí zpoza oken, co za veselici se to u nás zase děje, a v bytovce u kostela se nahluchlý děda Tomeček jde zeptat manželky, co po něm probůh zas chce.

Zrousaná Zachránkyně, která proběhla křovím před domem, se vyčerpaná vrací domů, kde u dveří sedí Čenda s výrazem, No prosím tě, kde to běháš? Já chci domů a někdo mi zavřel dveře a zatarasil je deštníkem!!! Je popadnut do náručí, donesen domů a zavinut do ručníku, aby se mu mokrý kožíšek rychle usušil. Čenda potupný ručník rychle shazuje a jde ten šok z ručníku zajíst. Tobiáš se mu zatím pošklebuje, nicméně za chvíli za oknem dva páry bystrých očí sledují poslední, nejdramatičtější dějství.

Dějství čtvrté: „Našel si tu Rozárku?“

„É já jsem....“

„Nenašel, co, kdepakjechudinkamojemalinká jaktožetěvůbecnezajímákdeje jásijinajdusama kdyžjsitakovej,“ a Zachránkyně znovu vybíhá vstříc dešti bouři zachraňovat další kočičku. „Já jsem zavřel Adélu a Rozárka spí nahoře na verandě“... letí za Zachránkyní JEHO slova, ale ONA neslyší, ONA přece ZACHRAŇUJE!A tak znovu proběhne zahradu, dvorek, voda z ní crčí, palec má nakopnutý. Uštvaná a nešťastná, že se jí ztratila milovaná Rozárka, si sedne potmě na verandě na gauč a přemýšlí, co bude dál dělat.

V té chvíli se jí položí měkká bílá tlapka na koleno a k mokré, urousané a zablácené Zachránkyni se přitočí malá, suchá, přítulná černobílá kočička, která celé divadlo sledovala s velkým gustem a za záchranu všech kožíšků jde Zachránkyni odměnit pusou čumákovkou. Jsem přitisknuta k Zachránkyni a okamžitě největším deštěm přenesena domů, čímž i poslední suchý kožíšek se změní na promáčenou vydru.

I já jsem usušena a odměněna masovou tyčkou. ON se pokradmu připlíží z dílny, kam se schoval před největším poryvem Zachránčiných emocí, a vše zdárně končí. Slimákům je odebrán deštník a klíč je vrácen tam, kam patří, pro případ další potřeby.

V normálním divadle v této chvíli hřmí srdceryvná hudba, opona se nestíhá vracet nahoru, lidi si utírají oči a dlouze tleskají...

Zapsala Rozárka K.

Kočička zarámovaná, autor Tora