Pranostika: O svatém Augustinu (28. 8.) léto opouští krajinu.

Moje poznámka: Konečně!

Po návratu do Prahy jsme se v jednom z dnů, kdy nebylo tak děsné vedro, s Frantou zašli podívat do Stromovky. Stromovka vypadala trochu méně strašně spálená – přece jenom je tam dost vody (všechny ty rybníky a vodní strouhy). Prošli jsme pak kolem Trojského zámku na autobus – počasí už se zase přehřívalo a pěší cesta nahoru do Bohnic nějak ztrácela přitažlivost.

Ve Stromovce to až neuvěřitelně kvete.

V pátek jsem jela hlídat Megginku, ale ani jedna jsme si to moc neužily. Bylo strašlivé vedro, pes se venku za mnou útrpně táhnul a celým tělem hlásal, že by to doma bylo lepší. No, měla jsem o tom určité pochybnosti, ale raději jsem ji dlouho netrápila. Obě jsme trochu ožily až večer, když zapadlo slunce.

Meg a parodie na trávník

A v neděli jsme tam jeli zase, tentokrát byla plná sestava na obou stranách, tj. čtyři dospělí a pes. Jeli jsme se projít do stinného lesa u Jílového, což bylo moc příjemné. Neděle byla ten den, kdy se počasí mělo lámat, meteorologové básnili cosi o dešti… no, na nás v lese spadlo na každého asi pět kapek, pak slabounce pršelo, když už jsme byli u našich a seděli u oběda. Ale fakt je, že se maličko ochladilo.

Meggie ožila.

V noci na pondělí v Praze pršelo, pak pršelo ještě třikrát nebo čtyřikrát, což je asi pro přírodu nejlepší.

Poslední odjezd na soutok proběhl ve středu, sice po deštích, ale už bylo vidět, že je třeba zalévat. A to přesto, že cestou od autobusu jsme se s Frantou zalili docela pěkně.

Kromě zalévání jsme si vlastně udělali jen jeden výlet, trochu legrační, a sice do Davle - tam už jsme nedávno byli, jenže tentokrát se nešlo po rovině podle Sázavy, ale pěkně dolů, nahoru a dolů. Tedy nejprve dolů k té řece, pak nahoru do Petrova, pak kousek rovně a dolů do Davle. Takový výlet, když už člověk neví kam se vrtnout.

Pak nám drobátko zapršelo (55 mm), což mělo ten fajn následek, že jsem nemusela zalévat. Přineslo to také jeden mírně šokující zážitek. Za místem, kde bydlí naši, je les a v tom lese bylo středověké městečko Sekanka. Tam před časem postavili dvě moc hezké lavičky – jednu s výhledem na Vltavu, druhou na Sázavu. Byla jsem se tam projít před odjezdem do Prahy.

Vltava po deštích

Stojím na vyhlídce na Vltavu a zběžně kouknu dolů na vodu – a s pusou dokořán se dívám na žlutohnědý proud, který se valí pode mnou. Chvilku jsme se ubezpečovala, že tohle není Sázava (ta umí podobně vypadat), pak jsem koukala, jestli voda nevystupuje z břehů, což nevystupovala, ale byla dost vysoko.

První nápad byl zajít se podívat na přehradu, ale to bych nestihla (byli jsme domluveni se sousedy, že nás vezmou do Prahy autem, takže jsem nebyla paní svého času). Tak jsem se aspoň došla podívat na Sázavu – ta vypadala podobně, jen ne tak křiklavě. Jenže na Sázavě nejsou přehrady!

Až cestou domů jsme tu záhadu rozlouskli. Do Vltavy se ve Štěchovicích vlévá Kocába. A ta to měla na svědomí – typická říčka, která se za dešťů umí pořádně zvednout a bere sebou hlínu…

Tím skončila naše letošní anabáze na soutoku, před námi je týden v Brdech, ale o tom zase příště.

Foto: Zana Na další fotky se můžete podívat tady na Rajčeti.