26.9.2021 | Svátek má Andrea


Diskuse k článku

105 PLUS: Co by tomu řekli...

Moje generace často vyrůstala ve vzorcích daných obavou „co by tomu řekli lidi“. Míněni byli nejen sousedé a lidé z okolí, kteří nás beztoho dobře znali a o našich slabinách i hříšcích určitě dobře věděli...

Upozornění

Litujeme, ale tato diskuse byla uzavřena a již do ní nelze vkládat nové příspěvky.
Děkujeme za pochopení.

Zobrazit příspěvky: Všechny podle vláken Všechny podle času
Š. Matyášová 7.5.2021 7:59

takže jsi trendy...teď je to styl..kniha:

Zahradničení bez rytí aneb Jak jednoduše a v souladu s přírodou pěstovat, skladovat a využívat vlastní úrodu - Charles Dowding

Š. Matyášová 7.5.2021 7:54

já se občas ptám, co by tomu řekla Beda...

Z. Lika 6.5.2021 21:09

Verenko, můžu tě ujistit, že tihle mladí kluci mají na nohy oko :-) Takže odhad spolehlivý a dali ti dobrý vklad do života :D

V. Verenková 6.5.2021 21:06

Nepamätám si veľmi z detstva,že by moje správanie a cestu ovplyvnili obavy,čo by tomu povedali ľudia.I ked samozrejme som tú vetu často počula a počula som aj to,čo ozaj na "to" povedali.Otec to odbavil lakonicky:Závidia".

Ale celý život si pamätám ako moji bratranci hodnotili svoje sesternice a zhodli sa,že mám bezvadné nohy a kd vyrastiem/mala som 8/ budú skovstné.a ja ženy,celý život som na svoje nohy pyšná,v mladších rokoch som ich aj natrčala v krátkych sukniach a pri sedení noha cez nohu.Pritom vôbec neviem,či sú skvostné,pretože hodnotiaci mali v tej dobe 14-16 rokov a vlastne potom mi to už nikto tak presvedčivo nepovedal.Len ten dobrý pocit mám stále.

J. Pernicová 6.5.2021 19:46

Tak já mám holt alibi. Kvůli následkům zlomenin obratlů mám bio zahradu ( neokopavám, pleju jen nutné.) Má to výhodu, že na rostlinách, které sousedé odstraňují, mám včely motýly a jiný hmyz.:-)

Ve vašem příspěvku je ,,snažit se kvůli... " to je vedle ,,co by tomu řekli... "taky něco, co nás vede k tomu, že žijeme životy druhých, ne svoje.

Je těžké najít správnou míru mezi sobectvím a vše pro druhé a kvůli nim. Mám kolem sebe několik opuštěných padesátek, které kvůli dávání, obětavosti a toleranci zůstaly samotné.

A. Zemanová 6.5.2021 19:32

Milá Xerxová, ty jsi prostě přírodní úkaz :-) a měla jsi velké štěstí na milující rodinu a okolí. Je tak povzbudivé vědět, že to tak opravdu může, být. V

A. Zemanová 6.5.2021 19:31

Byla jsem od včerejška na cestách a k počítači se dostala až teď.

Děkuju vám za přečtení, za vaše komentáře a za sdílení vlastních prožitků a pocitů.

Pro mě bylo vlastně nejhorší srovnat se s tím, že jsem tolik let v nějakém schématu žila a vůbec si to neuvědomovala. A pokaždé, když se dostanu k další vrstvě, k další rovině, tak se tomu divím znovu a znovu.

Z. Jenny 6.5.2021 19:29

Náš osud je si hodně podobný. akorát, že jsem po matuře už neměla nikoho.V

Z. Jenny 6.5.2021 17:25

VVR^ Máš pravdu!

T. Zana 6.5.2021 14:09

Přemýšlím, jestli jsem měla tak benevolentní rodiče nebo tak nosorožčí kůži. Nějak si nevzpomínám, že by mě nějak sužovali (to spíš v pubertě já je ;-D).

Fakt je, že jsem se dobře učila a (do té puberty) problémy se mnou nebyly. Asi to měl horší brácha, který je mladší a kterému mě - obávám se - dávali za vzor :-P.

Synkovi jsem se snažila moc do ničeho nemluvit, to snad vyšlo :-).

T. Zana 6.5.2021 14:02

Je moc dobře, že je tu tohle napsáno.

Z. Xerxová 6.5.2021 13:56

vím to a vážím si toho

L. Jakovljevičová 6.5.2021 13:42

Souhlasím s Likou, napsala jsi to krásně.

Já si často zoufám, že ve svých letech nejsem schopná si zrýt skleník a starat se o zahradu tak, jak jsem byla zvyklá. No a teď tu sedím a...stydím se. Prožila jsem moc hezký život a byl ke mně většinou milostivý. Tak přestanu remcat a začnu se snažit, slibuju

Maminka taky měla mantru "co by tomu řekli lidi" , převážně teda sousedky v pražském činžáku. Bylo mi to tak nějak fuk, ale kvůli rodičům jsem se snažila. Takže po rozchodu se svým tehdejším klukem (chodil k nám domů) jsem jim jako dalšího přivedla až svého nastávajícího manžela. Měsíc před svatbou;-D

J. Hlavsová 6.5.2021 13:07

Článek mi mluví z duše. U nás to nebylo úplně co by tomu kdo řekl, ale táta mě pořád přesvědčoval, že toho málo umím, že se málo snažím, málo dělám.... atd..:-(Pořád mě chtěl mít pod dozorem, střední škola poblíž, po VŠ návrat domů díky podnikovému stipendiu. Když jsem si zajistila vlastní bydlení, tak rodiče, že ke mně nevkročí, dokud si neudělám rigorózum, což trvalo skoro pět let, :-(že jsem se stala singl matkou, to byl před těmi více jak třiceti lety rovněž skandál,;-€ synek to naštěstí ze strany prarodičů nikdy nepocítil, naopak se to změnilo a táta se dost zdařile snažil nahradit mu chybějícího otce.R^ Až za dlouho, když už nebyl mezi námi jsem se dozvěděla od jeho bývalého kolegy, že mezi známými se chlubil, čeho jsem dosáhla - doktorát, vedoucí místo. Tak jsem pochopila, že vůči mně měl obavy, že třeba zpychnu, ustrnu, nebudu se snažit jít dopředu. Sám totiž měl velmi těžké dětství a mládí. Já jsem si pak řekla ohledně syna, že mu nebudu lajnovat cestu, ale podporovat ho v tom, co si vybere. Naštěstí neklopýtl (zatím;-)) a vybral si dobře, je hasič a záchranář.R^

Z. Lika 6.5.2021 12:32

Napsala jste to krásně, děkuji. A troufám si říct, že vzpomínky dětí na rodiče nejsou ani tak závislé na fyzických možnostech, jako na atmosféře.

J. Pernicová 6.5.2021 12:13

Měla jsem štěstí, že mě vychovávala svobodomyslná babička, která jezdila na motorce, před válkou prý kouřila a měla krejčovskou dílnu. Na fotkách vypadala jak sestra Adina Mandlové.

Podporovala mě v tom, abych uskutečňovala své sny a nebála se nikoho, jen svého svědomí. Na druhé straně stála matka, typický jedináček a dnes vím, že i sociopat, která měla mantru ,,co by tomu řekli lidi" jako své krédo a nutila mě dělat věci k vylepšení kádrového profilu, což bylo často komické.

Od patnácti jsem žila 300 km. od domova ( komunisti - nemožnost studovat v místě bydliště ) a trendům doby jsem se nepodvolovala. Místo sňatku po maturitě, což bylo obvyklé, jak většina z vás ví, jsem pracovala, hrála divadlo, od revoluce studovala, cvičila jógu, vedla různé kroužky, cestovala a žila život, jaký jsem žít chtěla.

Bohužel jsem kvůli polytraumatu ve 30 letech ( srazilo mě auto ) závislá na možnostech svého omezeného těla a hlavně mozku. ( Tím se omlouvám za chyby, které nejsem schopná vidět. )

V době, kdy ostatní nabírali sebevědomí a začali realizovat své sny, mě naopak osud usadil. Naštěstí do krásného prostředí. Mám svá zvířata, zahrádku, pubertální dceru, kterou bohužel mé hendikepy rovněž omezují, což mě mrzí nejvíc, že nebude moct vzpomínat na fajn mámu.

Žila jsem život sebevědomě ženy, který mě naplňoval, jen to trvalo krátce. I tak jsem šťastná, že jsem to zažít mohla. Uvědomuji si, že spousta lidí neměla štěstí přežít co já nebo žijí v ústavech.

Přeju všem krásné jaro a nezapomínejte, že se ve vteřině náš život může změnit. Často se trapíme hloupostmi, zatím co... :-)

A. Alimo 6.5.2021 11:45

Co by tomu řekli lidi ? To bylo zaklínadlo mojí mamky a tak strašně mě to šlo na nervy už od dětství, že jsem na to kašlala. Máti na prášky a já v naprostém klídku (ovšem pod povrchem to pořádně bublalo) jsem si kamarádila s kým jsem chtěla a nekamarádila od naproti s Marcelkou :-). Měla jsem výhodu, že jsem od 15ti let byla vlastně z domu, na průmku jsem chodila v Praze a bydlela na intru, takže až tam "co by na to kdo řekl" nedosáhlo a nefungovalo. Domů jsem se vrátila po matuře, vlastně dospělá a "hotová" ženská, problém byl, že máti chtěla navázat tam, kde v mých cca 14 skončila. No, nešlo to. A myslím, že jsem stejná dodneška. Zajímá mě názor lidí, kterým věřím, kterých si vážím, v dětství to byl zejména táta, ten to "co by tomu řekli lidi" hodně korigoval. A co si myslí ostatní není můj problém, fakt ne:-).

E. Žampachová 6.5.2021 10:15

S běsy z dětství jsem musela pracovat celý život. Něco jsem odbourala. Třeba ve výchově systém zákazů a výhrůžek, to moje dcery neznají. Jít si svou cestou jsem prvně vyzkoušela, když jsem na VŠ usoudila, že to, že všichni kouří je jejich problém. Já nemusím. Od té doby jsem zkoušela jít vlastní cestou mockrát. Někdy jsem tu závoru z dětství přelézt nedokázala, někdy jo. Takže nezpívám;-), nedělám ruční práce a pár dalších věcí. ale kvůli panstvu jsem páteř neohýbala a do značné míry se za sebe nestydím. Mockrát jsem za to měla problémy, ale naštěstí nic život ohrožujícícho (část kariéry jsem musela vzdát, ale usoudila jsem, že mám své priority). Tak jsem se naučila se ptát hlavně sebe a nejužší rodiny. Proto svobodně lítám po louce s chcíplou kachnou a "co by tomu řekli lidi" prostě neřeším. Navíc ohýbat hřbet kvůli tomu aby se človek zalíbil... Vzpomínám na cedulky (kdysi) z čistírny: Některé skvrny nelze vyčistit bez poškození podstaty látky. Platí to nejen pro skvrny na oděvech, ale i na duši.

L. Blaza 6.5.2021 9:29

V

L. Blaza 6.5.2021 9:27

Jakmile si člověk uvědomí, že se chová podle programu, který mu byl zadáván od narození a vědomě ho začne měnit tak, aby vyhovoval jeho vnitřnímu pravdivému a svobodnému nastavení, je to krok správným směrem. V

E. Zvolánková 6.5.2021 9:01

Krásný jarní den všem přeji. Krásně jsem si početla a je to pravda...V čem člověk vyroste, to se s ním "táhne" celý život a vymanit se z toho je opravdu velmi těžké a jen opravdu velmi silná osobnost to dokáže zvládnout sama, ti šťastnější potkají někoho, kdo jim pomůže, ale ti, co jsou "slabí" a pomoc odjinud jim nepřijde pak jsou smutné příklady ztracených existencí, kteří byli vlastně ztraceni už při narození.....;-( Já měla to štěstí, že jsem se narodila milujícím rodičům, kteří oba také měli milující rodiče, takže se i já snažím svou dceru vychovávat tak, jak jsem byla vychovávaná já. I když v některých ohledech jsem jiná, snažím se nedělat to, co se mi nelíbilo, když jsem byla v jejím věku já....(přesně takové ty věty jako "už si nedávej další mouční, naroste ti pr*el", ale snažím se to říci třeba jinak "myslíš si, že ten druhý kousek ještě dneska budeš moci vyběhat? Pokud ne, zvaž to, zda si ho ještě dát. Dcera má bohužel po mně sklony ke žravosti a obezitě po mně, takže hlídat se musí. Ale už na to začíná i pomalu přicházet sama, což mě těší, ale je to ten zdravý přístup, žádné prohlížení před zrcadlem "bože já jsem tlustá".... ).

Z. Jenny 6.5.2021 8:40

Je to tak Vave. Co jest v dětství do človíčka vloženo, to tam prostě je. Pak se musí dospět,někdy i trpět a pak s tím začít pracovat ,leckdy je to moc těžké ale musíš na to přijít sama. Někomu se to podaří a jiní jsou kyselí a nešťastní do konce života,což nedává smysl. Proto tolik zašklíbených a animozity mezi generacemi.;-D;-D

Z. Jenny 6.5.2021 8:32

Jsi šťastná žena. VR^R^

Z. Lika 6.5.2021 8:17

Krása, a hned jsem si "sjela" i Nechoď od kláštera :-)

J. Fialová 6.5.2021 8:14

Něco málo k tématu :-)

https://www.karaoketexty.cz/texty-pisni/ulrychovi-hana-a-petr/diky-za-kazde-nove-rano-103605

Z. Lika 6.5.2021 7:25

Tak ty poslední dva odstavce jsou docela optimistické.

Jinak lidé vychovávají své mladé většinou podle svých rodinných vzorů, a v raném mládí by měla následovat "zkušená", tj. oddělení od rodičovského vlivu a vystavení jiným společenským vlivům, aby "mládě" zažilo jiné zpětné vazby a odpovědnost. A pokud jizvy nadále překážejí, jsou možnosti pomoci. Naštěstí k nám nedorazila móda lobotomie, kterou podstupovala třeba i děvčátka, která byla "nějak smutná".

Je potřeba počítat svá požehnání, nejlépe ráno i večer - ráno pro lepší život, večer pro lepší spaní :-)

Přeji všem co nejlepší den :-)

Z. Xerxová 6.5.2021 6:15

hezký čtvrtek všem Zvířetníkům a zvířátkům :-)

Jsem moc ráda, že moje mysl je natolik jednoduchá, že nepotřebuje bádat, co bylo a jak bylo a co by bylo, kdyby bylo. Měla jsem báječné dětství, udržuji vztahy v širší rodině jak se dá... v práci sranda, pohoda, netrpím úctou k autoritám a zatím mi to prochází. Ne všechno je a bylo a bude ideální - ale to je normální - život se kutálí dál V