No, malá... Bude jí devět a sebevědomí má mnohem víc než zkušeností. Má za sebou dva zahraniční starty na ledě na krátké dráze a dokázala, že rozhodně nehodlá před těmi zkušenějšími padnout na pozadí. Tak si teda uděláme výlet, co je to 600 km...
Z různých stran přicházely zprávy o tom, že nemá šanci, že je to obrovitá akce s celosvětovou účastí. Na druhou stranu trenér snad ví, co dělá, s dětmi to umí a Katku Novotnou dovedl až k Olympiádě.
Skoro 600 km za volantem jsem v podstatě necítila únavu, hlášky  Péťi a její týmové kolegyně Miládky by udržely v bdělém stavu i mraženou tresku, ale na místě jsem vypadla z auta do trávy  s pocitem, že si zasloužím odpočinek. "Mami, prosím tě, zavaž nám brusle, jdeme trénovat starty!" "Jo, teto, a pojď tam s námi, můžeš nám podávat pití! A vem si stopky!"
Konec odpočinku, mám tu přeci dvě závodnické naděje! Ježkovy voči, to je lidí! Ty dvě devítileté cácorky se proplétají na dráze a nemají problém, já trnu hrůzou, kdy se někomu připletou do cesty. "Startuj nám to, jo!" Jdu hulákat startovní povely, holky trénují jak o život. Po hodince vím, že by měly skončit, ale Péťa se zasekla, a odmítala brusle zout.
Ještě aspoň tři starty... prásk, brusle nějak zaškobrtla a reprezentanka se válí na zemi. Au, au... Dopad na asfalt byl tvrdý. Zaujímám výchovný postoj: "Vidíš, kdybys mě poslechla a skončila..."
"Kdybych tě poslechla a skončila, tak jsem si nabila hubu zítra, protože mám povolenej rám," ozvalo se ukřivděně. Spolkla jsem další výčitky, byla to pravda. Měla jsem to zkontrolovat, uznávám. Nezbylo, než uznat svůj podíl viny, ošetřit odřeniny a radši provést podrobnou kontrolu bruslí. To nám to pěkně začalo...
"Tak u těchhle lidí budete spát," představil mi trenér sympatickou paní zhruba mého věku, u které máme příští dva dny bydlet. Vyrazili jsme do nedalekého Darmstadtu, kde nás čekal krásný starý dům v klidné čtvrti plné parků, hřišť a malebných zákoutí. Ještě nás seznámila se svými dětmi, Sárou v Pétině věku a dvanáctiletým Sebastianem, který si zaujatě připravoval věci na zítřejší závody. Pak už jsem jen padla do postele a usnula jak dřevo.
Sobotní ráno bylo provoněné jarem a sluníčko slibovalo krásný den. Tak jdeme na to, uff, to budou nervy. Před tribunou se začaly shromažďovat jednotlivé týmy pod svými státními vlajkami. Pobíhám s kamerou u oka a každou chvíli o něco, případně o někoho zakopnu. Ježišmarjá, to ty lidi nemůžou trochu koukat? Tady se nedá pracovat...
Uvítání závodníků, zahajovací proslovy... dozvídáme se, že je přihlášeno přes 800 závodníků z 26 zemí včetně Austrálie, Mexika, Kolumbie... Pak se národní týmy vydávají na čestné kolo po dráze, naši junioři si vysadili ty nejmenší závodnice s vlajkami v rukou na ramena a já měla v tu chvíli nějak zamlžený objektiv nebo oči?
Dost sentimentu, holky vyrazily směr meeting point. Rozhodčí seřadili 25 nejmladších závodnic a vedou je na start prvního závodu na 1000 metrů. Sakra, odkud bude nejlépe vidět? Že tady nemůžu stát? Ale můžu, támhle mi totiž startuje dítě a odjinud není na trať vidět. Pořadatel se kupodivu chápavě usměje a nevyhodí mě. Ruce se mi klepou tak, že kamera asi začne koktat. Hlavně klid, zvládnou to! Holky stojí až v zadní řadě, budou to mít těžké.
"Ready... GO!" Třeskne výstřel a jedou. Obě zůstaly viset vzadu, neumějí se pohybovat v tlačenici. Poslední nejsou, aspoň tak. A jdou dopředu! Lepší a zkušenější Milča už je v první desítce, Péťa dotahuje a veze se za ní. Druhé kolo... Nevěřím vlastnímu objektivu! Péťa vyráží vnějším obloukem a postupuje dopředu. První dvě závodnice už jsou daleko, ale kolem pátého místa by být mohla... Milča to zkouší za ní, no tak, jeď taky, neboj se, mákni!
Nechám se strhnout atmosférou a hulákám z plných plic. Můj tep dosahuje prahových hodnot, třeštím oko do kamery, přičemž si ji dvakrát vypnu. Zatracenej kráme, přibliž to, ne! Nájezd do třetího kola... Péťa stále postupuje podél skupiny dopředu, je pátá... čtvrtá... a dojíždí na neuvěřitelném třetím místě, Miládka je nakonec čtvrtá. Oběma září oči, Péťa snad lepší dárek k narozeninám nemohla dostat.
"Vidělas to... ufff... to jsme jely... ufff... a to jsme stály úplně vzadu... a předjela jsem Milču... a málem mě kleplo, aby mě nedojela, ale nechala mi to, když mám ty narozky... dej mi mobil, napíšu to tátovi!" "Teto, to byla tlačenice, bála jsem se a ta holka přede mnou měla velkou pr... no prostě se blbě objížděla! Ale pak jí začalo docházet, nemá fyzičku. Je vidět, že máme dobrýho trenéra."
Do každého ucha mi teče jiný proud informací, nějak to nestíhám zpracovávat. Klepou se mi nohy, jak kdybych závodila s nimi. Vím, že na kratší trati to žádná sláva nebude, Péťa je spíš vytrvalec než sprinter, ale tohle byl supervýkon!
Zatím na trati bojují další naši závodníci, něco točím, fandíme a den rychle ubíhá. Za největší smolařku lze prohlásit Katku Novotnou. Naše olympionička, jezdící short track na ledě, kde úspěšně bojuje se světovou špičkou, je báječná mladá dáma. Milá, skromná a kamarádská, milující zvířata a ochotná komukoli pomoci. Tady to má zakleté.
Hned v pátek při rozbruslení měla kolizi a hnusný pád, je odřená, kde to jde. V rozjížďce na 5 km jede výborně, v obrovské konkurenci  víc než stovky závodnic je v první dvacítce. Ovšem ve finálové jízdě následuje další pád, ošklivě odřené ruce a bolestivě naražené pozadí. "Že jsem se na to nevy..." komentuje jadrně svá zranění, zatímco je ošetřována. Je mi jí líto, všichni jsme jí přáli úspěch.
Nestačím se divit, jak se malé slečny suverénně pohybují v cizojazyčném davu. Samostatně si nakoupí palačinky s jahodami a náhradní šrouby do bruslí. A nevěřím svým uším: V reproduktorech se ozve gratulace k Pétiným dnešním devátým narozeninám. Německy, poté anglicky, francouzsky a italsky, aby to věděli opravdu všichni! A v zápětí se ke mně řítí oslavenkyně: "Slyšela jsi to, oni mi přáli k narozkám, to je teda bomba!" Bomba je hlavně to, že tomu rozuměla a od pořadatelů je to neuvěřitelně pozorné.
Večer chvíli posedíme s našimi hostiteli. Dozvídám se, že paní K. před rokem zemřel manžel, syn závodí na bruslích, obě dcery (starší devatenáctiletá dorazila i se svým přítelem) jezdí na koni a ona se snaží, aby děti tak tvrdě nepociťovaly, že nemají tátu. Potěšeně sleduji, že se Péťa snaží zapojit do našeho anglicky vedeného rozhovoru a pravděpodobně dost rozumí. S malou Sárou potom probírají hračky, krmí králíčky a nějaká jazyková bariéra jakoby nebyla. My zatím s paní domu čistíme akvárium a vodu taháme v konvi do druhého patra.
V neděli ráno Péťa s Miládkou jedou závody na 500 a 300 m. Tady se prosazuje zkušenější Milča, která je rozený sprinter  a končí na 2., resp. 3. místě. Péťa bojuje, dojíždí čtvrtá a šestá, takže v konečném hodnocení je z toho 4. místo. A velká radost, že se v tom velkém závodním světě neztratí. Miládka si zaslouženě odváží bronz. Vyhlášení výsledků nejmladších kategorií je brzy odpoledne, ještě zvládnout těch 600 km domů...
Jedeme s Péťou samy, Miládka je z Benátek n. Jizerou a sveze se s Katkou. Mé obavy, že bude v autě ticho, se nesplnily. Péťa sice tři hodiny četla Olivera Twista, ale měla nesmírnou potřebu se mnou probírat všechny zajímavé pasáže a při jejích postřezích nějaký mikrospánek nehrozil.
Poté mě zásobovala vtipy a historkami ze školy a najednou jsme byly na hranicích a za hodinku a půl konečně doma. Následovalo bouřlivé uvítání od všech členů rodiny a pak se věci vrátily do starých kolejí. Zahnat Péťu do koupelny, podrbat rozjásanou smečku, vyrazit o patro výš, kde naši mladí konečně dokončili malování a čekali, co já na to. Chválím a chválím, fakt je to hezké. A oni jsou hrdí a spokojení, že mají "svoje" útočiště.
Manžel zatím připojil kameru k televizi a pak už jsme jen v klidu sledovali záznam a probírali uplynulé dva dny. A já byla ráda, že jsem právě tady a teď, že jsme všichni všechno zvládli a naše unavená závodnice sladce spí s potkanem na polštáři a ze spaní se usmívá.