Samozřejmě, že víc přemýšlení probíhalo v době, kdy jsem ležela v nemocnici a zírala do bílého stropu, ale to byly ty vánoce ještě docela daleko. Teď jsou za dveřmi a to znamená, že na nás více a více doléhá spousta věcí:

RODIČE. Kteří už dávno odešli, ale je to stále jako kdyby byli s námi. Ani si člověk neuvědomil, jak stárnou, jak jim přibývají vrásky a prokvetlé skráně, postava se jaksi zmenšuje a hrbí pod tíhou času a jak jsou čím dál tím tišší a nenápadnější. Honička za živobytím, vlastními starostmi, na nic není čas a najednou stojíme s věncem a kyticí v černém a dětství skončilo. Už není kam se vrátit, komu se svěřit, poplakat, vždyť je to jedno, že nám je 50, nebo 60, dokud máme mámu, tátu, jsme děti. A ty naše bolístky umí rodiče pofoukat i v tomhle věku, kdy sami jsme už bába s dědkem. Vždycky potřebujeme radu a oni ji vždycky mají! Ne všem je přáno, aby měli rodiče ještě v pozdním věku, ale o to víc si jich váží a o to hůř snášejí jejich odchod.

DĚTI. Ne každý má to štěstí, že je má. Ne každý má to štěstí, že se povedou vychovat tak, jak si představoval, z různých důvodů. Říká se, že nejbolestnější v životě je, když rodiče pochovávají své dítě. Asi ano, zvláště tehdy, když smrt byla zbytečná - najít dceru pod lavičkou v parku předávkovanou nekvalitní drogou je zřejmě to nejhorší, co v životě rodiče může potkat. Pohled na děti po chemoterapii v nemocnici je smutný. Přitom ty děti tolik chtějí žít a nikdy by je nenapadlo, píchnout si drogu. Váží si každého dne, který jim je dán a se svým životem nehazardují. Děti z ústavů, děti mentálně postižené a s různými vadami jsou šťastné a lpí na životě. Vnímají každou pozitivní reakci okolí a jsou vděčné za pohlazení i za úsměv. Proč tedy ty zdravé děti tolik riskují? Snad z nudy či nedostatku jiné činnosti či jen proto, že jim materiálně nic nechybí a chtějí všechno zkusit nebo na ně prostě jen nemáme čas???

PŘÁTELÉ A KAMARÁDI. Příbuzné si nevybíráme, přátele a kamarády ano. Někdy zradí, to bolí, protože někdy se upneme právě na ně proto, že nikdo jiný není na blízku! Někdy jsou oporou větší, nežli to rozvětvené příbuzenstvo, které mnohdy ani neví, že vůbec existujete, ale velmi rychle se rozpomene, když po vás něco potřebuje. A pak je tu a pomáhej, protože jsi můj příbuzný a tudíž je to samozřejmé! Přítel je přítel, kamarád je ten, který pochopí a prožívá se mnou mé radosti i mé strasti a svěřuji se mu se vším, co bych nikomu jinému neřekla. Je to víc, než jen přítel. Važme si jich, i oni odcházejí a je nám smutno. Abychom se jednou neprobudili do dne, kdy zjistíme, že žádného přítele ani kamaráda nemáme, protože buď moc pracujeme a nemáme na ně čas nebo jsme je ztratili z jiných příčin. Najednou si člověk uvědomí, že není všechno jen práce a práce, ale umění udělat si čas na přátele a kamarády je někdy víc, než jen hmotný zisk.

SOUROZENCI. Jedináček nepochopí, co je to vyrůstat v jednom pokoji s bráchou nebo sestrou, tak jako děti se sourozenci nechápou, s kým se jedináček rval, hrál si, trucoval nad verdikty rodičů, když se něco semlelo nebo se bál, že ta facka, co měl dostat za rozbité okno brácha, skončí na jeho hlavě, protože on u toho byl přece taky a preventivně - určitě, když neroztřískal tohle okno, bylo nebo bude jiné! My jedináčci jsme měli výhodu, že jsme se nemuseli, relativně, s nikým o nic dělit, ale taky jsme na všechno byli sami. O to víc jsme se pak museli učit nebýt sobci a umět si poradit. Je smutné, když odejdou rodiče, ale odchod bratra či sestry je snad opravdu bolestnější! Najednou si člověk vzpomene na dětské hry, hádky, pračky a plačky a říká si, že se měl svému sourozenci v životě věnovat víc a teď je pozdě. Proč jen si ten čas neudělal dřív!!! V tom běhu života se nějak jeden druhému ztratili a zase přišla ta smutná zpráva a pak už zůstaly jen ty vzpomínky.

Mé zamyšlení se při prvním přečtení zdá trochu smutné. Spíš dušičkové, nežli předvánoční. Ale nemyslím si to. Naopak by mělo vyznít spíš pozitivně.

Předvánoční čas by měl být věnován nejen gruntování, shánění dárků, mnohdy jen proto, aby něco po tím stromkem bylo, nejlépe čím více, tím lépe, pak se nestačíme divit, co všechno doma překáží a co nepotřebujeme, pečení a všeobecnému šílenství, ale hlavně rozjímání a pokoře.

Pokoře před tím, co nám bylo životem dáno, čeho si mnohdy nevážíme a zneužíváme toho. Pokoře před darem dětí, které jsou zdravé, bezproblémové, normálně žijí a dělají nám radost. Pokoře před tím, co nám dali do vínku rodiče a jaký odkaz nám pro náš budoucí život zanechali. Pokoře před nádherou přátelství lidí, kterých si vážíme a máme je rádi a připadá nám, že jsou kouskem nás. A nakonec té pokoře před souzněním dvou sourozenců, kteří zůstali stále těmi dětmi a rádi si dají nějakou tu herdu do zad, když se sejdou a rádi spolu stráví příjemný den vzpomínkami na to krásné, co spolu v dětství prožili.

Také by mělo být věnováno času! Času, který si udělám pro všechny ty, kteří si to zaslouží, čekají na to a váží si toho, že jsem si ten čas právě na ně našla. Je to víc než drahé dárky a uklizený byt.

Važme si zdraví a toho, co nám bylo nějakou vyšší mocí svěřeno. Važme si přátelství, kamarádství, dobrých vztahů a lásky. Může nám to být totiž velmi lehce zase odebráno a každý z nás již ví, že to není nic příjemného. Vše považujeme tak trochu za samozřejmost, ale není tomu tak.

Tak si najděme před Vánocemi, v jejich průběhu i po nich tu chvilku času, kdy budeme rozjímat, vzpomínat a kdy si uvědomíme, že jsme opravdu jen ta kapička ve vesmíru, nic se netočí jen kolem nás a nic není zmeškáno tím, že jsem zapomněla umýt jednu poličku. Nebo žádnou! Když to je na úkor blízkých, tak je to špatně!

Važme si atmosféry pohody, byť by byla jen v řádcích a milých slovech lidí, kteří se virtuálně sejdou, jako například tady a nikdy se přitom neviděli. Moc to pomáhá a moc to posiluje a pak už je každá starost v životě snadnější!

Přeji všem, kteří tyto řádky budou číst, krásné vánoce a obounožný, ale bezpečný start do Nového roku, věřím, že v roce 2007 bude líp - už jen ta 7 na konci je slibná!