Do týdne nám nahrála další náhoda. Naše město organizovalo výcvik vodáků va řece Olši ve Věřňovicích. Víkend byl dost ošklivý, ale v sobotu jsme se jeli podívat k řece, udělali jsme závistivé oko na lidičky na lodičkách a v neděli ráno, po té, co jsme obstarali naši zvěř, jsme se už hlásili jako zájemci o kurz.

Venku bylo ošklivo, lilo jak z konve. První část byla teorie, zajímavé videa a nakonec příjemné překvapení - hustá poblivka a čaj. Počasí se umoudřilo, přestalo pršet a přešlo se k praktické výuce na lodičkách na klidné vodě Olše. Asi dvě hoďky jsme si pádlovali proti proudu a s proudem a zkoušeli, co lodička udělá, když.

Usadila jsem se na špici, tedy jako háček, a nechala se unášet vzpomínkama na týden po Slovenských řekách se skvělým zadákem Kristínou kdysi hodně dávno. Pro pánečka byla funkce zadáka-kormidelníka lodi zcela nová, ale zdatně se s ní vyrovnal a lodička nás slušně poslouchala. Na závěr jsme byli pasováni pádlem na vodáky a dostali jsme diplom. A taky jsme se hned přihlásili na páteční mezinárodní vodáckou akci Plavidlo-plywadlo 2009.

V pátek ráno nás mamča hodila autem do Ostravy na místo srazu pod lávkou na "Ostravský hrad". Byli jsme tam včas, nafasovali reklamní drobnůstky jako magnetku, lékarničku a tričko s logem akce a hlavně pádla a jednu z mnoha lodí. Šoupli jsme ji na břeh hezky bokem k řece a čekali, co se bude dít. No velká sláva to byla! Byla tam paní komentátorka s rozhlasovým vozem a komentovala vše a všechny. Příjezd hasičů, příjezd zastupitelů měst, svolávala ke křtu nových vodáků a pak zas vyzývala starostu Bohumína, aby nabral vodu z Ostravice a dovezl ji ke slavnostnímu křtu Vodáckého průvodce v Bohumíně, do toho pouštěli písničky...

Už jsme se těšili, až zavelí k nalodění. Začalo svítit sluníčko, počasí vypadalo nadějně. Bylo nás prý 200 plavidel. Kajaky, kánoe, jedna plastová pramice a pár malých raftů. Lidí spousta, dobře půlka dojela s loďma z Polska a s něma i jeden lodní psík a dokonce nějací dva Brazilci! Taky jsem si už na břehu všimla fousatého chlápka s dětma-klukem a holkou. Postávali u loďky a moc se s nikým nebavili a jen koukali.

Konečně to přišlo, na vodu spustili nádherný dřevěný jednomístný kajak, který jsem obdivovala už na Moravici, na těch raftech, nasedl do něho vodák Polák, na vestě měl napsáno instruktor a byl vyhlášen za vůdčí loď, která se nesmí předjíždět. Hned za ním jsme se spustili na vodu s naší zelenou loďkou my a pak už se hladina začala plnit.

Zavěsili jsme se za vůdčí lodičku a bezpečně za ní proplouvali pod Ostravskými mosty. V Ostravici totiž nebylo moc vody a pod každým mostem byly pidipeřejky mezi kamením. Hned za druhý mostem se dokonale vykoupaly dvě dámy. Chytly bokem loďky o kámen a už po nich Brekeke hmátnul a pořádně je vykoupal. Ono ráno nebylo moc teplo, a jak zahučely do tůňky za kamením, byly durch, ale odhodlaně dopluly až do konce. S náma to tam taky pěkně zhouplo a mě došlo, že páneček jako kormidelník zdaleka nemá pádlo jistě v rukách, a že ještě může být veselo.

Dokud jsme se drželi za první lodičkou, projíždění peřejek a mělčin přesně v její stopě bylo v pohodě, na Ostravici bylo fakt největším nebezpečím nedostatek vody. Jenomže pak bylo pánečkovi hic, tak sundal bundu a než jsem ji nacpala do kyblíku, předjelo nás pár lodiček. Mimo jiné fousáč s dětma, který loďku ovládal s naprostým přehledem.

No, před náma další most, pokusili jsme se dostat opět na čelní pozici, ale cestou jsme se zdrcli s jednou z lodiček a vysloužili si ošklivý pohled, i když o nic nešlo, jen jsme je lízli. Tak jsme zůstali asi čtvrtí. A přišel most a bylo třeba proplout těsně u břehu opět mezi kamením stylem zatáčka vlevo a pak honem vpravo a v té splavné úžině byl docela proud.

Jen takové oživení plavby. Ovšem jak páneček znejistěl, přestalo s ním pádlo spolupracovat a šutry se na nás začaly vesele zubit. Proud nás hodil do boku, páneček vzadu říkal něco ve smyslu, že to je v pr... a pak vydával jen takové přidušené uaáá. Když jsem byla na vodě s Kristínou, tak na mě hulákala, co mám na přídi dělat, podle toho, jak potřebovala pomoct, páneček nic, musela jsem si poradit sama a troufám si neskromě tvrdit, že tentokrát jsme se necvakli hlavně díky mě, i když na pánečka jsem teda neviděla.

Jak to s náma smýklo na stranu, nakopl nás do pravoboku šutr a pořádně nám rozkolíbal lodičku, vyvažovala jsem zdatně a jen nám do ni šplouchlo, ale to už nás to hnalo přídí do břehu, tak jsem tam hodila zpětný záběr a hned s pádlem na druhou stranu a odpíchnout se od břehu, abychom nenarazili bokem a už nás proud milostivě protáhl pod okrajovým rostlinstvem a vypliv na volnou vodu.

Se zájmem jsme pozorovali, co loďky za náma. Blízký kontakt s porostem jich tam mělo víc. Situace se uklidnila, začala jsem se obírat od větviček a mohli jsme se cvaknout znova! Ó hrůza, po rameni mi ke krku pochodoval pavouk jak kráva! Pavouky fakt nemusím, sestřelila jsem ho rukou neznámo kam a nechápu, že mi neupadlo ani pádlo ani nic jiného. Ještě jsem ho hodnou chvíli hledala, jestli není v loďce.

Potom už jsme se dostali na soutok s Odrou. Vody dost, řeka jak dálnice, proud mírný, tak jsme tak proplouvali v klídku ve skupině, kecalo se a já zaregistrovala, že ten fousatý chlápek vysvětluje někomu, že jsou z Plzně a přijeli na in-line závody. Usoudila jsem, že se nutně musí znát s LuckouV. Odhadovala jsem tu jeho dívčinku, že jí bude asi tak jak Pídě.

Tak jsme k nim připluli a já pána odrovnala dotazem: "Dobrý den, vy jste z Čech, neznáte se s Luckou Vaňkovou??" Načež pán málem spadnul z lodě, protože ji samozřejmě znali. Ujasnili jsme si, jak se s ní znám-neznám přes Zvířetník já, pak fousáč jménem Milan vybalil výbornou jihomoravskou broskvovicu a další plavbu jsme absolvovali společně v družném hovoru. Milan byl velmi pobaven celou tou situací.

Na akci Plavidlo 2009 se dostal zcela náhodně, zaslechl někde na cestách na rádiu, že se tady něco takového koná a protože jsou vodáci a protože jeli na víkend na ty závody, v sobotu v Opavě, v neděli v Ostravě Porubě a měli volno už na pátek, napsal na Bohumínskou radnici a za dva dny mu přišel mail s názvem: Vodák z Plzně na Odře a s přislibem lodě. No a na řece se k němu přišmodrlí někdo, kdo zná jejich známou...

Říkal, že spí v kempu na Hlučíně, ale že ze soboty na neděli tam už noc nemají, že budou asi nocovat někde v Opavě. Tak jsem nadhodila, že můžou přijet na noc k nám, že na Porubu je to od nás rychlejší než od Opavy. Byli fajn, přišlo mi to jako dobrý nápad, zůstalo to viset neurčitě ve vzduchu.

Plavba po Odře byla pohodová, jen těsně před přistáním v Bohumíně jsme zas museli prokličkovat pod starým mostem, ale projeli jsme bezpečně v Milanově stopě. Pak jsem nás zavedla do naprosto luxusního místa pro přistání loděk, kousek stranou od hlavní slávy. Mám to tam okouknuto z vyjížděk na koníkách.

Na břehu už opět čekal rozhlasový vůz a paní volala do omrzení ahoj ahoj! Vytáhli jsme lodě na břeh, Milan a děti se šťastně shledal se svou obětavou ženou, která měla za úkol popojíždět po trase s autem, a šli na naše doporučení do hospůdky Anabel kafe na náměstí ve Starém Bohumíně, kousek od řeky. My zůstali na břehu, dali jsme si od hasičů čaj s rumem a česnekový preclík s názvem Bohumínský meandr a přihlíželi jsme pokřtění Průvodce vodou z Olše, Odry a Ostravice.

Potom se už posádky začaly opět naloďovat a za krásným kajakem vyrazily vstříc meandrům Odry. Za stálého provolávání ahoj ahoj z reproduktorů. Počkali jsme na Milana. Po návštěvě Anabel zářil jak sluníčko a rozplýval se nad meníčkem k obědu a jakýmsi kvasnicovým pivem.

Plavba v meandrech byla moc hezká, část zákrut vytvořila povodeň v roce 1997, řeka si vykousala nové koryto, ve strmých březích hnízdí břehule, na kamenitých výspách jsou prý hnízda jiných ptáků. Řeka je tam trochu rychlejší, místy hluboká, ale nijak záludná. Škoda je, že všude na březích vesele bují křídlatka. Odporný "bambus", který nám velmi znepříjemňuje vyjížďky po břehu nad řekou.

Jedinou nástrahou v řece jsou občasné staré kmeny. A na jednom takovém se zřejmě cvakla jedna z polských loděk. Bylo to v zákrutě, zůžené místo, proud, ve vnějším oblouku větve. Hezky nám to tam plulo. A proudem napříč loďka dnem vzhůru a ve vodě asi čtyři lidi až po krk. A jedna Polka plavala, vestu, kterou teda měla, měla ale v ruce místo na sobě a očividně ji souboj s řekou dost vyčerpával. Přitom pár metrů od ní byla mělčina a na ní další lidi, kteří se zřejmě chystali pomoci.

Docela ve mně hrklo, protože nebylo moc kudy proplout a s loďkou v proudu se toho moc udělat nedá. Tak jsem jen hulákala na ty, co drželi loď, ať nějak uhnou a na pánečka dozadu, na kterou stranu má zatáčet. Sama jsem moc nemohla, abych chudinu ve vodě nevzala ještě pádlem po hlavě. Převrácenou loď naštěstí pustili na jednom konci a ona se stočila poslušně po proudu, páneček to ukormidloval, proklouzli jsme mezi hlavou i loďkou.

Hned za zákrutou se řeka rozšířila a proud uklidnil, tak jsme koukali, co Polka. Naštěstí už dosáhla oblázkové výspy a dost rukou ji přišlo na pomoc. S lodí byli u protějšího strmého břehu. Takže Brekeke si jen pohrál a postrašil, mohli jsme plout v klidu dál. Přidružila se k nám třetí loďka. S dámskou posádkou, zrovna s Bohumínskou tiskovou mluvčí. Podružili jsme se zbytkem broskvovice a společně jsme dopluli k soutoku Odry s Olší a pak už jen kousíček do Polska pod most v Zabelkově.

Docela mě mrzelo, že už je konec. Moc jsem si to po letech na suchu užila a pánečkovi se plavba taky líbila. Vytáhli jsme "naši" lodičku na břeh, hasiči ji hned naložili na vozík a my se vydali k občerstvení. Pod mostem jsme dostali chutnou hustou poblivku a toho nového Průvodce. Přezuli jsme se do suchých bot a vyděsili chudinu Milanovu ženu, že nás sveze do Bohumína.

On je to po souši kousek, počítali jsme, že se vrátíme pěšky, ale Milan si očividně nedělal hlavu s chybějícím místem v autě a bral jako hotovou věc, že nás svezou. Děti si sedly na sebe, my dva vedle nich a samozřejmě po pár metrech jízdy překvápko v podobě dopravní policie. Naštěstí v protisměru, ale hrklo ve mně řádně.

Nabídla jsem cestou našim novým známým svezení na koníkách, takže jsme skončili rovnou u Zorky a Punce. Na koních, já s dívčinkou na Zorce a Milan se synem na Puncovi, jsme se přesunuli na psinec a páneček se chtěl taky předvést s tažným psem. Milanovi půjčil spolehlivou Gerdu a skládačku, on si vzal Borka a odfičeli-no kam jinam než na pivo opět do Staráku. My přejeli s koňma zpět do ohrady.

Dívčinku jsem vedla na Zorce, klučina jel sám na Puncovi a jejich maminka opět obětavě přesunula auto. No a nakonec jsme skončili všichni opět v Anabel kafe. Páneček s Milanem dojeli se psím zápřahem taky. Já si vzala jednu skládačku, rozloučila se a odfičela za svýma povinnostma, páneček se družil až do pozdního večera a domluvil definitivně ten nocleh v sobotu u nás.

Plzeňáci dojeli na večer. Po závodech spokojení, že se jim dařilo. Klučina nám ukazoval videa z in-line závodů. Mrkali jsme jak puci,co lidi na kolečkách dokážou a jak rychle jezdí. Venku lilo, grilovali jsme buřtíky v kuchyni na starém minigrilu na elektriku z NDR. Zábava nevázla a myslím, že večer byl příjemný pro všechny zúčastněné.

Ráno jsme je vypravili směr Ostrava, postarali jsme se o naši zvěř a s Alím a Azorkem jsme se vydali taky kouknout na ty závody. Tedy, nechalo to ve mně hluboký dojem! Na ta šílená kolečka bez brzd bych si nestoupla. A k mému mírnému údivu to nevyzkoušel ani páneček, i když možnost byla.

Taky jsme se potkaly konečně s LuckouV. Milé setkání, skvělá ženská a jen nechápu, jak stíhá všechny ty jejich aktivity. Malá Péťa je taky dobrá! Viděli jsme děvčata závodit na 3km trati - uff. Milan a všechna tři mláďata závodili ještě na 10 km a všichni si vedli moc dobře, skutečně nevšední zážitek, toto vidět. Lucka se chystala na třicítku - uff uff!

No a taky se Lucka se zamilovala do Azorka a vážně uvažovala o účasti na Hanácké štrece!

Takový veselý a zajímavý to byl víkend...

Přidávám odkaz na městskou galerii. A jsme na městském vysílání TIK ve zpravodajství,někde na konci.