Potřebovali nainstalovat výrobní linku a tak jsem se tím bavil od nevidím do nevidím. Je samozřejmé, že to chtěli levně, kvalitně a fčíl. A tak na různé práce jsem najímal různé odborníky a dával bacha, aby se vše udělalo, jak je třeba. Připadal jsem si jako polír.
Na vykládání strojů z kontejnerů, co dorazily ze studeného New Yorku, jsem tu měl velice šikovného, iniciativního a při práci myslícího (to je dneska VELKÁ vzácnost) asi pětadvacetiletého chlapíka. Pěknej, vysokej, černovlasej a štíhlej exemplář mladého muže. Jen na levé tváři měl asi 5 cm jizvu, která ho však nehyzdila, ale naopak dodávala mu na zajímavosti. Bejt ženská tak nevím... Ostatně kdysi to bývala mezi Prušáky móda, že ano.
Když dorazil a vzájemně jsme se představili, tak se hned zeptal, jestli můj přízvuk není německý. Řek jsem mu, jak mám ve zvyku, když vyvádím lidi z tohoto omylu, že jsem „spent Czech“. (Toto je slovní hříčka v angličtině, vyslovuje se stejně jako „spent cheque“, což značí prošlý a nebo vyčerpaný šek). Asi mě ten germánskej přízvuk zůstal od války, kdy jsem, coby dítko těsně předškolního věku, šprechnil na ulici s kamarády tu česky a tu německy.
Na oplátku jsem se ho zeptal na rodiče zase já, protože bylo z jeho inteligence patrno, že to není žádnej „true blue“. (To tu znamená Australan anglosaského původu, aspoň páté generace, a pokud možno s předky deportovanými do kolonie jako trestanci.) Pochlubil se, že taťulda je Germán a matička Holanďanka. Takový pěkný meno měl. Willem Fuchs. I zašťoural jsem do vzdálenější minulosti a zeptal se na prapředky.
Téměř hrdě prohlásil, že dědeček byl důstojník v SS waffe. Bojoval na ruské frontě, kde byl zajat. Ze vkusně vytetovného SS v podpaždí věděli, s kým mají tu čest a hbitě ho odlifrovali na Sibiř do sovětského koncentráku. Tam se však inteligentní, jistě vykutálený a plynně Rusky mluvící dědeček uchytil jakožto tlumočník a tak přežil následujících 15 let, po kterých se jako jeden z mála šťastných vrátil domů, odkud se vydal za synem do Austrálie.
To by byl dědeček přes tatíka. Ten přes mamču, jak rovněž ten hoch hrdě prohlásil, bojoval v holandském podzemí proti německým okupantům a intenzívně se zabýval přechováváním Židů a jejich pašováním do Anglie a Ameriky. Taky skončil u své dcery v Klokánii.
Typicky australský mix. Speciálně lidí, co sem dorazili jako mladí po válce. Dědečci se navzájem mají rádi. Žádná nenávist nebo výčitky. Asi takto:“Čo bolo to bolo, těrázky som majorom“ a oni zase Australani. Tuším, že současná Evropa a i jiné země by se tu měly co přiučit přes vzájemnou toleranci a mezilidské vztahy.
Asi to je tady nějaký jiný. Už 4 mladí lidi, co tu pobývali od 1,5 roku až do 3 let a nedávno se navrátili do lůna vlasti České nám dali vědět, že to je doma nějaké divné, zmatené, nervózní, uspěchané a hlavně nerudné, závistivé, propadlé mamonu a přímo sprosté. Nejvíce jim vadí mezilidské vztahy, jaké v jejich vlasti vládnou, silně materialistické zaměření a morální úpadek. Toto jsou slova lidí v mid twenties, doma vyrostlých ale nabyvších trochu zkušeností odjinud. Někteří dokonce uvažují o vystěhování. Tak nevím....
Snad by všichni mladí měli jet do světa na zkušenou, jak ostatně bývalo kdysi dobrým zvykem. Třeba by přinesli domů něco, čeho se momentálně nedostává. Tady nám to sice jako ráj nepřipadá, ale asi tu jsme už moc dlouho. I když si vzpomínám, že v r. 1991 když jsem po 23 letech poprvé, na 4 týdny navštívil zemi, kde jsem kdysi býval doma, tak mě nejvíce vadily právě ty čtyřicetiletou totalitou zmršený mezilidský vztahy.