Kvůli tehdejšímu hospodářskému debaklu v Asii, jela australská ekonomie také prudce s kopce. Každá společnost seděla na kapitálu a neinvestovala do nových projektů - což býval můj normální chlebíček - capital projects management and engineering.

Když se teda nepořizuje nové, tak se aspoň vyrábí se starou výbavou. Zrychleně jsem se rekvalifikoval - zpět do školy - doučil se programovat CNC (číslicově ovládané) obráběcí stroje. Přes známého jsem se dověděl o podniku, který někoho potřeboval a tak jsem čuměl denně 9 i více hodin na monitor, v palici jsem měl jako v mraveništi, a dělal jsem až se ze mě kouřilo.

Toto nové pracoviště se lišilo od většiny předchozích. Obvykle jsem dělával pro velké, globální, multinacionální společnosti. Spousta byrokracie, „red tape“ a interních předpisů. Ne tak zde. Je to australská RODINNÁ firma, asi s 50 až 60 ti zaměstnanci. Všichni makaj jako šrouby a VEŠKERÝ pracovní čas se tvrdě maká. Proč? To je jednoduché. Majitelé jdou příkladem.

Žádnej voblek, šlajfka a hogo - fogo. Poletují po podniku v dílně v modrákách a pracovních botech, v kanclu v kraťasách, triku a teniskách. Když jsem začínal a domlouval si s nimi kontrakt, tak jsme se, pro neustálé zaneprázdnění, dali dohromady až po čtyřech dnech se zarostlým a uspěchaným, asi třicetiletým, ale sympatickým mladíkem. Žádný velký cavyky, za 5 minut jsme byli domluveni, žádný papírování, vše na hubu a podáním ruky zpečetěno, dal mě tolik, o kolik jsem si řekl a honem znovu do práce.

Pomalu jsem se začal seznamovat s novým okolím a lidmi. Také se stylem práce. Většina zakázek je na cáru pomačkaného papíru, polovinu objednávek zákazníci volají telefonicky a co si kdo objedná, tak je dodáno do 24 hodin. Byrokracie téměř neexistuje. V administrativě je jedna sekretářka a jeden účetní. Po pár dnech mě v kumbálu, kde je počítač, navštívil usmolenej, asi 60 ti letej příjemnej a usměvavej děda. Zapřed hovor, a asi po 5 minutách z něj vylezlo, že to je majitel a managing direktor. Popřál mě, aby se mně u nich líbilo a sdělil mě, že jeho čtyři synové dělají v dílně a v kanclu. Ten mladík co jsem s ním jednal, byl jeden z nich. Ti ostatní tři dělají něco na úrovni mistra a holky pro fšechno.

Papírování tu VŮBEC neexistuje. Fšecko se tu děje slovně a hlavně rychle. Když náhodou někdo dojde a chce něco podle vzorku, tak se mu to obvykle udělá na počkání, podle hesla náš zákazník náš pán a spokojený zákazník je ta nejlepší reklama. Celkově se tu za týden vyprodukuje výrobků v ceně kolem jeden a půl milionu klokaních dolarů. To není špatný, na hlavu to je bratru $ 30 000...

Ale to nejlepší jsem si nechal na konec. Ne, nebude to o otlučených pickupech, ve kterých majitelé jezdí, nebo rychlosti, s jakou platí účty v ten stejný den. Bude to trocha historie a lidské dimenze tohoto podniku, který víc jak před 55 lety začal sloužit zákazníkům. Pan William Hyne Williams začal v přístřešku na zahradě, a jak jsem se časem dověděl, tak si ještě nedopřává klidu.

Denně se kolem desáté ráno objeví v kanclu a projde ty nejnutnější papíry, obejde zaměstnance a dokonce zavítal i ke mě. Dělá dojem čilého a neobyčejně bystrého sedmdesátníka. Denně tak stráví aspoň 8 hodin v podniku. Svoji kraxnu, co kdysi bývala auto, řídí bravurně a ještě jsem ho neviděl jít pomalu nebo čistýho. Vždycky se v dílně do nějaké práce zamotá a stačí se jaksepatří upatlat. Zjevně mu to dělá radost.

Taky se hned zezačátku velice staral jestli se mě u nich líbí. Jo a teď si představte, že mu ale není sedmdesát jak jsem si myslel a na co vypadá, ale zanedlouho mu bude 89 let. Rád bych panstvo věděl, z čeho ty lidi tehdá dělali.