Vyráběly se tam barevné TV. Rank (Angláni) se zaobírali výrobou bedýnek, všeobecným managementem, marketinkem a hlavně prodejem. NEC byl expert přes ty střeva, teda elektroniku. Fabrika měla kolem 300 zaměstnanců, včetně vratočučů, uklízečů a hlavního managera.

Produkovalo se kolem 320 TV denně a to tehdy bylo o 20 % více na hlavu jak v Japonsku, takže produktivita evidentně vyšší. JENŽE... My jsme dělali 35 hodin týdně, sobota a neděle volno, 10 státních svátků do roka a navíc 4 týdny placené dovolené a aspoň další týden placeného marodění na hlavu.

Japonská enkláva pozůstávala z osmi šikmookých. Měli svého managera a všichni ve fabrice byli FURT. No abych nepřeháněl. Od 6 ráno do 10 večer a často i déle. Sedm dní v týdnu, 364 dnů v roce. Byli hrdí na svůj jediný den volna do roka. Pracoval jsem s nimi skoro 4 roky a tak vím, že tu byli i s rodinami. Kdy ty rodiny navštěvovali to nevím. Jejich manželkám se tu moc líbilo. Nebyl na ně vyvíjen společenský tlak jako doma v Japonsku. To ony jsou ta síla za chodem domácnosti a výchovou dětí.

Japonský kontingent byli experti přes elektroniku. Všechny problémy řešili společně. Pracovali na nás nemožně pomalu, ale zato furt. Vyhýbali se jakémukoliv rozhodování. A když už, tak zase na tom rozhodnutí museli VŠICHNI souhlasit předem. Dokud každý jeden nesouhlasil s navrženým rozhodnutím, nebylo toto KOLEKTIVNÍ rozhodnutí přijato. Byli fantastičtí něco vypiplat - tedy vývoj jim šel.

Naprosto nemožní byli na vymýšlení NOVÝCH, ať už věcí či postupů. Kreativitu neměli žádnou. Japonsko neoplývá mnoha vynálezy. Jedinec, individualista tam je vyvrhel společnosti. Vždycky se myslí na celek (národ, společnost a nebo podnik) nikoliv na jedince a ten se celku naprosto podřizuje. Takový fčeličky a nebo mravenci. Neznali v životě nic jiného než dělat ty TV. Přesto nebyli blbci, jak jsem se přesvědčil, ale velicí vlastenci s tradičním přístupem k věci.

Spřátelil jsem se s tím jejich managerem. Mr. Kato bylo jeho jméno, tak mu říkali oni a kdykoliv k němu mluvili, tak se napřed klaněli. My jsme mu říkali Majk a tykali jsme mu. Ať jsem s tím chlapem kolem padesátky mluvil o čemkoliv, tak VĚDĚL. A co bylo zarážející i hodně o ČSR. Muzika: Dvořák, Janáček, Martinů, Novák a jiní, dějiny: Přemyslovci, Sv. Václav, Jan Hus a Husiti, TGM, okupace jak německá tak ruská, zeměpis: Praha, Brno, Tatry, Plzeň.

No jako by tam někdy byl. Ale nebyl. V jedné jeho slabé chvilce jsem se od něj dověděl a později jinými to bylo potvrzeno, že je ze staré samurajské rodiny, teda šlechtic a že doma v zemi vycházejícího slunce má menší panství, které mu produkuje několik milionů dolarů ročně. On však považuje za svoji POVINNOST dát něco zpět svojí vlasti a tak prostě dělá od nevidím do nevidím BEZ NÁROKU NA ODMĚNU. Ano panstvo ten chlap to všecko dělal ZADARMO. On měl prostě DOST. To se lidem našeho ražení těžko může stát. S takovou zemí a lidmi se pak těžko hospodářsky soutěží.

Má to však i svoje zápory. Spousta těch, co postavili Japonsko po 2. světové válce hospodářsky na nohy, skončilo v raplovně. Ve 40 - 50 letech svého života zjistili že nic jiného nedělali jen Hondy, Toyoty nebo TV. Prdlo jim z toho v bedně. Na dětech se to odrazilo taky. Otce neznaly, jenom z vyprávění a to navíc zidealizovaným. A nemožnej tlak od školky po univerzitu dosáhnout těch nejlepších výsledků. Spousta sebevražd. Jak žáků, tak studentů.

Už tehdy, v r. 1979-84 si ti starší stěžovali, že ti mladí neumí dělat (nezní to jaksi známě?), že chtějí VOLNÝ ČAS K ZÁBAVĚ, což tehdy byl u nich velký hřích. Byli tu, aby pracovali a ne aby se bavili. To vše je ale historie. Japonsko nového milénia se hodně liší.

Ta tam je vzájemná loajalita zaměstnanců a zaměstnavatelů. Lidi chtějí více volna, ve kterém by utráceli svoje těžce vydělané Jeny. Jak za hračky (auta, videa, kamery, kompjůtry atd.), tak i za cestování. Všude tu v Austrálii máme davy japonských turistů.

Svět se mění všude a také v zemi kde zvláště na severu na ostrově Hokkaido je na vesnicích téměř středověk. Zato však nevšední krása hor a divoké, nespoutané přírody.