Tehdy naše společnost byla trochu jiná, zrovna tak jako i jídelníček. Když se o někom řeklo, že dobře vypadá, tak dnes by byl označen za obézního. V hovorovém slovníku se nevyskytovala slova vysoký cholesterol či krevní tlak a jiná, spojená se zdravím jedince.

Vepřový bůček musel být pořádně prorostlý - rozuměj, musel být řádně tučný. Špek, sádlo, škvarky, máslo, smetana byly pochoutky a běžně se konzumovaly. Čuník než se klepnul, tak musel mít na tři prsty sádla. Jiné masné „výrobky“ nepočítaje. Když se podávalo vepřo knedlo zelo, tak knedlíky plavaly v sádle, jitrnice, jelita a presvuřt čili tlačenka byly také řádně „omaštěny“.

A tak se dostáváme i k drůbeži. Dnešní namodralá kuřata téměř bez tuku by v tehdejší době trhovkyně jen stěží prodala. Spíš by je neprodala, ale dala, aby se jich zbavila. Drůbež musela být žluťounká a náležitě zaoblená vydatným podkožním tukem. Vždyť když se připravovala, tak z ní muselo být také nějaké to sádlo, že ano. Husí sádlo s játýrkama, to byla pochoutka, na kterou jsme se vždy těšili. K tomu však musela být ta správná husa. Řádně vykrmená.

V tehdejším Brně byly vyhlášené husy dovezené na trh z nedaleké Líšně, nyní součástí města. Líšeňské trhovkyně dovedly husu jaksepatří vykrmit, že měla masíčko jako máslo, játra jako talíř a sádla se vypeklo i přes dva litry. S husou pod deset kilo by pořádná „Léšňačka“ na trh nešla, aby si neudělala ostudu. Čtrnáctikilové nebyly výjimkou. Jak to ty dobré ženy dělaly? Tak tedy dobře čtěte.

Husy se tehdy vykrmovaly v posadě. Byla to v podstatě taková dřevěná bedýnka nebo lépe klec, ve které byla milá husa zavřena, jen krk a hlava jí čouhaly ven. Takže pohyb neměla, aby snad nějaké to deko přílišným pobíháním neztratila a navíc byla pěkně po ruce, když byla krmena. A zde je to jádro pudla. Nezobala sama, co se jí dalo, protože byla permanentně přežraná a krmena byla násilím. Chtělo to zručnost a jistou dávku odvahy, husa dovede citelně klovnout či štípnout.

Zručné panímámy však milou husu chytily levou rukou za hlavu a pravou jí do jícnu cpaly šišky (knedle) nebo turkyň (kukuřici), či jiné výživné žrádlo, po kterém husa rychle přibývala na váze. Bylo nutno jí žrádlo zastrčit hluboko do jícnu a pak opět pravou rukou jí přejíždět po krku od hlavy k voleti aby dávka sklouzla dolů a bylo možno nacpat další. Kdyby se selka spletla a místo do jícnu nacpala dávku žrádla do dýchací trubice, tak by husu udusila. Takže zručnost byla nutná.

Vykrmování husí byl proces pracný a zdlouhavý. Každá trhovkyně měla na krmení svůj recept, který byl zaručeně ten nejlepší, po kterém husa rostla jako z vody, měla masíčko křehounké, sádla plný hrnec a játra dvoukilová. Vidět takové vykrmování husy dnešní ochranář, tak ho klepne pepka. A to už vůbec nemluvím o tom, na co přišly „te Léšňačke“.

Jak jsem předeslal, takové krmení bylo velice „labour intensive“ čili náročné na práci a čas. Když chtěla trhovkyně vykrmit deset husí, tak by strávila většinu dne krmením, jak je popsáno výše. Proto tyto dobré a praktické ženy přišly se zlepšováčkem, nad kterým by se členům pro ochranu zvířat protočily panenky.

V každé domácnosti byl tehdy ruční mlýnek na maso. Tento mlýnek mírně zmodifikovaly a krmení pak probíhalo mnohokrát rychleji. Na výstupní část mlýnku, odkud normálně odpadává pomleté maso, nasadily adaptér vytvořený z plechového kuchyňského trychtýrku, čili nálevky.

Široký konec byl upevněn na výstupu mlýnku a na úzký konec co se normálně zasunuje do flašky, tedy láhve, nasunuly šlauch, tedy hadičku, asi metr dlouhou. Proces krmení pak probíhal následovně. Huse se jednou rukou uchopila hlava, druhou rukou se zasunul šlauch jícnem až do volete. Pak se otočilo klikou mlýnku zhruba desetkrát až dvacetkrát a husa byla nakrmená. Byla řada na další.

Takto měla trhovkyně za deset minut nakrmeno deset husí, a zbylo jí víc času na hospodářství. Toto probíhalo třikrát denně, dokud huse nezačala být posada malá. Pak byla náležitě vykrmená a připravená na převoz na trh. Husy se tehdy prodávaly na Krautmorku, tedy na Zelném Trhu, čili Zelňáku. Žluťoučké husičky ležely vystavené na desce „štontu“, jak se tehdy říkalo prodejnímu stánku, jako malá batolata.

Taková čtrnáctikilová husička byla pochutnání pro celou rodinu s několika dětmi a ještě zbylo. Hrnec vypečeného sádla a propečená játra byly ještě dlouho potom vítanou pochoutkou na chleba, zvlášť když byl ještě čerstvý a pokud možno z Bystrce, kde pekli ten nejvyhlášenější a nejchutnější.