18.11.2019 | Svátek má Romana


ČLOVĚČINY: Vzpomínka a pocta příteli

16.12.2006 11:59

Přestože jsem historii vašeho fóra přečetl jen do nedávné minulosti, dozvěděl jsem se o jiném vašem příteli Tojefukovi a jeho smutném odchodu. Upřímnou lítost vyjadřuji vám i jeho rodině. Tento rok věru nebyl ze šťastných pro mnoho z mých blízkých, až se člověk cítí provinile za to, že jemu se vše daří.

Ještě než budu psát o Petrovi (Kardiakovi, nevím, jestli používal i jiný nick), napíšu ještě pár slov k tomu, jak přemýšlíte nad tím, jestli lze litovat zvířete jako člověka. Ve chvíli, kdy jde o člena rodiny, může vás smrt zvířete zasáhnout více než smrt vzdáleného příbuzného. Láska bývá vyvažována bolestí ze ztráty, a čím je jednoho více, tím více je i druhého. Myslím, že nezáleží na tom, jakou živou bytost jste měli rádi, ale jak jste ji měli rádi.

Nepřišel jsem psát lkavý dopis. Vůbec ne. Nevím, jestli by byl Petr rád, že o něm něco sdělím jeho přátelům, ale mám za to, že ano, protože vaše veselá vzpomínka na některou ze zapálených (či hravých) diskuzí s ním je mnohem cennější než všechny černé praporce a pohřební maškarády.

Proto se dle odkazu spisovatele O. S. Carda stanu alespoň na okamžik Mluvčím za mrtvé a řeknu vám něco pravdivého o jeho životě.

Petr byl jedním se tří dětí, které se narodily v rodině Jiřího Křenka a Anny Křenkové. Jiří Křenek byl vysokým policejním důstojníkem, mužem výjimečně čestným a zásadovým, hrdinou, který přestál Terezín. Petrův otec měl na všechny děti značně vysoké nároky a myslím, že nebylo lehké být jeho synem (...když jsem na fóru viděl Petrův komentář o tom, jak kluci nikdy nebrečí a o potlačování citů, tak jsem bulel jak želva). V dětství miloval Petr výlety, hodně jezdil na kole, zvlášť se svým bratrancem Jardou, se kterým zažívali mnohá dobrodružství. Láska k přírodě mu zůstala až dodnes. Jeho starší bratr Jirka byl vždy spíš sám pro sebe. Možná i proto se Petr stal ochráncem své mladší sestry – mojí matky Hany.

Petr byl spíše tišší a stydlivý. Zároveň ale také velmi inteligentní a hloubavý. Držel se spíše stranou od ostatních dětí a dětství strávil ve světě Verneovek a Mayovek. V osmašedesátém Jiří Křenek ostře vystoupil proti okupaci Československa a vzhledem k funkci, kterou zastával (myslím, že byl náměstkem policejního prezidenta), byl tvrdě perzekuován. Byla to hořká pilulka, kterou bohužel musela spolknout i jeho rodina. Ani jediné z dětí nemělo šanci jít na vysokou školu. Petr nastoupil studijní obor s maturitou, ale rok před ukončením studia (snad kvůli nešťastné lásce) ze školy odešel. Potom se vyučil strojníkem.

Musím přiznat, že i z dnešního pohledu stále nechápu, jak se mohl tento muž, který de facto celý život pracoval v depu metra, stát chodící encyklopedií znalostí z mnoha koutů lidského vědění – od přírody, přes historii, filosofii, techniku, letadla a zbraně, politiku, literaturu, umění, zeměpis až po fyziku. Ať už jsme narazili na jakékoli téma ze sféry obecného vědění, převyšoval mé znalosti (a byl by to právě on, koho bych si bez váhání pozval jako poradce do jakékoli televizní soutěže :-).

Když jsem byl malý, byl jsem nejmilovanějším vnoučetem Jiřího Křenka (Petrova otce), který byl i pro mě jedním z nejdůležitějších lidí. Nyní z odstupu vidím, že jsem musel dostávat lásku, po které Petr toužil, ale které měl vždy málo. Přesto nezahořkl a měl mě moc rád (což jsem mu mohl oplatit mnohokrát v dobách příštích). Petr měl totiž k dětem (vnoučat nás bylo pět) zvláštní upřímný vztah. Sám neměl děti. Snad proto nebyl zvyklý s dětmi jednat jako s dětmi. Choval se k nim, jako rovný k rovnému – a přestože to někdy bylo tvrdé (nakreslil jste obrázek, nebo později napsal povídku a rozechvělý čekal na hodnocení – on vám klidně řekl, že to je příšerné a byl naštvaný, že chcete nějaké úlevy), děti to nějak poznaly a zbožňovaly ho.

Jednou z těžkých ran pro Petrův život bylo, když mu v roce 1989 zemřel otec, kterého velmi miloval, a se kterým si celý život málo rozuměl. Stalo se to dva měsíce před převratem, což mě mrzí dodnes, protože by děda, který ležel několik měsíců v nemocnici s rakovinou, pocítil obrovské zadostiučinění. Petr zůstal bydlet se svou matkou, mou babičkou, které pomáhal až do posledních chvil vést domácnost, a o kterou se staral.

Na „stará kolena“ se začal zajímat o mobilní technologie a počítače – a opět svým stylem cíleného samostudia se během jednoho dvou let dozvěděl o této problematice víc, než mnozí z uživatelů za celý život. Snad měl na tyto věci i dost času, protože neměl vlastní rodinu.

Byl to velmi citlivý člověk, což potvrzoval i jeho vkus v literatuře, která jej fascinovala. Výlety do fantastických a často romantických světů jsme absolvovali neustále, na rozdíl ode mě měl ale načtenu veškerou klasiku (což nyní horko těžko doháním). Na jeho stole neustále ležely rozečtené dvě knihy. Leží tam i dnes.

Dlouho mě na něj mrzela jedna věc. Když jsem ho pozval na křest svého prvního románu (zatím i poslední – druhé dva se připravují), nepřišel, protože měla babička zrovna nějaké šelesty na srdci. Mrzelo mě to, protože jsem mu tu knihu věnoval. Ale takový už byl Petr.

Možná moc stydlivý, aby vám o sobě řekl víc sám. Možná moc citlivý, aby lehce navazoval přátelství. Mohu-li ale soudit podle jeho přátel z „reálného“ života – možná jich nebyly desítky, ale ta přátelství trvala desítky let. Jak jsem dnes poznal, Zvířetník byl pro něj určitě hodně důležitý.

Opakuji, že mým cílem nebylo vás rozesmutnit, ale říci jen pravdu o jednom člověku, který tu byl a otiskl se v mém srdci jako blízký přítel. Nechci věřit, že ten otisk zmizí jako slzy mezi kapkami deště. Nechci věřit, že něco tak úžasného, jako je lidský duch, může vyprchat v nic.

Na druhou stranu, jestli to tak je, měli bychom naše dny strávit v pohodě a štěstí, ať už jich zbývá kolik chce. To je jediný způsob jak marnost porazit. Radujte se ze svých blízkých a z časů Vánočních. Nechte splíny odejít, protože mrtvým nepomohou a živým škodí.

Amen.

Pavel Renčín