5.12.2019 | Svátek má Jitka


ČLOVĚČINY: Vyznání klasického patriota

29.5.2008

Němčina proti češtině ve věci Čech, stejně jako například čeština proti maďarštině ve věci Maďarska, má jednu nespornou výhodu - a sice je schopná jedné velmi podstatné nuance. Stejně jako čeština zná rozdíl mezi pojmem "uherský" a "maďarský", třebaže maďarština používá shodně jedno "magyar", němčina zná rozdíl mezi Böhmisch a Tschechisch - přičemž v češtině je tento rozdíl minimálně dosud nevyjasněný. Tak či tak - česky řekneme "český" a onen rozdíl, který němčina zná, nám může uniknout. Když tedy Jára Cimrman říkal, že chce navštívit svou vlast Böhmen, myslel tím Čechy jako určité území bez ohledu na to, kdo v něm bydlí, komu patří, atp. - tedy zcela oproštěn od jakéhokoliv nacionalismu, který se v prvé řadě opírá o takové věci jako společný jazyk či etnický původ. Jemu šlo zkrátka a dobře o tu zemi medem a strdím oplývající, Prahu coby město, vltavské meandry, hory i roviny - ať už tam hospodařil kdokoliv.
Když se podívám po svých předcích, tak až na drobné výjimky (nejsem si vědom italských, slovinských či chorvatských předků) sahají jejich kořeny napříč všemi národnostmi rakousko-uherské monarchie. Byli tedy Středoevropany. A musím říci, že nějakým zvláštním způsobem to na mně zanechalo stopy, protože já se opravdu cítím stejně doma v Čechách (podle vzoru Böhmen) jakož i na Moravě, v Polsku, Rakousku, Maďarsku či na Slovensku. Pocitově v tom opravdu nevidím rozdíl a jsem ochoten se s kýmkoliv "zvenčí" o pověst Středoevropanů bít (myšleno samozřejmě diskusí, neb nejsem žádný rváč:)).
Když se některý "zvenčí" dopustí té ohavné paušalizace, že ve střední Evropě (takovými lidmi souhrnně označované za "východ") lidé pomalu neznají elektřinu a žijí v zemljankách, nemohu se udržet v podávání důkazů o tom, že tomu tak není a v bránění dobré pověsti střední Evropy. Myslím, že tak, jak byl Cimrman doma v "Böhmen", jsem já doma v srdci Evropy. Bez ohledu na etnika, která tam žijí, bez ohledu na jazyky, kterými ti lidé mluví, bez ohledu na státní hranice.
Někdy v mých přibližně patnácti letech jsem objevil J. R. R. Tolkiena a začetl se do Silmarillionu, Pána prstenů a dalších jeho knih. Myslím, že čtenáři znalému tohoto díla je zřejmé, že mě hluboce ovlivnilo už z pohledu na mou přezdívku, ale ono se to nepromítlo jen do mého - povětšinou internetového - pseudonymu. Svět, který Tolkien popisoval, mě chytil za srdce, ten svět tak, jak byl popsán, mi byl velice blízký a kolikrát jsem snil o tom, jaké by to bylo v něm žít. Tehdy jsem nevěděl, jakých reálných kontur se takovému snění dostane. Jak šel čas, a má střední Evropa začala být mé touze po poznání malá, mě život na cestách posílal krůček po krůčku čím dál tím víc na sever.
Když jsem před několika lety navštívil Litvu, říkal jsem si, že ta země je něčím zvláštní. Oslovovala mě. Když jsem o rok později navštívil Estonsko, a zejména ostrov Saaremaa, měl jsem pocit - tady je mi to svojí atmosférou nějaké povědomé. A tam jsem konečně poznal, co mi to připomíná. Po pravdě řečeno, vůbec bych se tehdy nedivil, kdyby na mě zpoza stromu někde poblíž Kuressaare vykoukl elf.
Tím ale mé putování na sever neskončilo - protože nakonec jsem se dostal do Norska, kde jsem shodou okolností určitým způsobem zakotvil. A tam jsem věděl, že tohle je ten můj druhý domov, který mě vzal za srdce, když jsem četl Silmarillion. Tohle. Bez ohledu na jazyk lidí, kteří tam žijí, na jejich národnost, státy či politiku jsem věděl, že tady jsem doma - podobně, jako jsem doma ve střední Evropě. Když se mi nedávno dostala do rukou Edda, kniha severské mytologie a severských pověstí dávných Vikingů, viděl jsem, že taková podobnost se Středozemí není náhoda - Tolkien se právě v Eddě, tedy v knize lidové moudrosti Seveřanů, do velké míry inspiroval, když psal Silmarillion.
Nacionalismus je mi cizí. Nechci tímto vnucovat svou představu jiným lidem ani ze sebe dělat něco výlučného, ale pocitově státní hranice v místech, která jsou mi Domovem s velkým D, v mé hlavě neexistují. Třeba je to původem, třeba tím, že odmala trávím život do značné míry na cestách, ale já vím, kde jsem doma. Tak např. pro mé předky ze sedmnáctého století a starší pojmy "slovanství", "národní uvědomění" v tom smyslu jak je známe my, nic neznamenaly. Byli svázáni se zemí, v níž žili - tak jako jsem s určitým kusem země svázaný já.
Ve svých článcích se občas zmíním, že by mi nevadili ani Němci v Sudetech, stejně jako mi nevadí Maďaři na Slovensku. Jestli se totiž můj soused bude jmenovat Jiří, György či Heinrich mi je upřímně jedno - a jestli je hlavní město v Praze či ve Vídni a jestli hlava státu, v němž žiji, mluví česky, německy, maďarsky či jakkoliv jinak, je mi také jedno. Co mi ale jedno není a nač jsem citlivý, je přístup té konkrétní moci k tomu, jak země, v níž jsem doma, vypadá. Proto jsem hrdý na každou novou a pěknou moderní stavbu v Čechách, Polsku či jinde. Proto jsem hrdý na to, když vidím vesnice čisté a lidi slušně se chovající. Cítím hrdost, když lidé "zvenčí" navštíví místo, kde se cítím doma, když se jim tam bude líbit, když se budou cítit příjemně.
Proto jsem rád za každou jednu věc, která způsobí, že bude místo, kde jsem doma, vypadat čistě, příjemně a kultivovaně - bez ohledu na to, komu to místo patří. Proto by mi vůbec nevadilo mít za souseda Heinricha, ale děravá silnice a rozbitá náves či kasina v centru Prahy mě popuzují stejně jako agresivní řidiči na silnicích. Má první myšlenka, když něco takového vidím, je stud, stud za to, že někdo, kdo přijede, si odnese špatný zážitek a nebude o místu, které je mi domovem, mluvit v dobrém. Radši budu mít na Šumavě čistou a krásnou vesnici plnou Holanďanů než vesnici, která musí být za každou cenu česká a bude přitom špinavá a plná trpaslíků a nočních klubů.
Bude-li čistá a krásná a přitom česká, nic se tím pro mě nemění - protože budu mít klidné srdce, že se za místo, kde se cítím doma, nemusím stydět. Že na něj mohu být hrdý. Zní to možná divně, ale nejsilnější pocit patriotismu za poslední dobu jsem cítil, když jsem jel úplně novou českou vlakovou soupravou po úplně novém koridoru, měl jsem za spolucestujícího jednoho Američana a mohl jsem být hrdý na to, že on, cizinec, může mít ze země, kde jsem doma, dobrý a spokojený pocit.
Možná, že je to čistě má interpretace, ale když Josef Kajetán Tyl psal slova k první sloce písně Kde domov můj, myslím, že měl v srdci stejný pocit, jaký mám z míst, kde se cítím doma já. Ať už jde o malebnou českou krajinu, slovenské hory, uherskou nížinu, širé roviny Polska, švédské hory či norské fjordy. Když v prosinci minulého roku vstoupily nové členské země EU do schengenského prostoru, měl jsem pocit, že věci jsou konečně tak, jak mají být.
Státní hranice překračuji dvakrát týdně a poměrně často na Mostě přátelství v Těšíně - a pokaždé, byť už je od prosince poměrně dlouhá doba, si ten pocit vychutnávám a nemohu se ho nabažit. Že to, co nazývám svým domovem, konečně může být pospolu.

Finrod Felagund


Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!