Nevím, kterému "daru" svých rodičů mám děkovat dřív. Jestli lásce k češtině a hrátky se slovíčky (hrozně mě svádí lehce poupravit slovíčko potomci :-D), jestli lásce k horám anebo svéráznému smyslu pro humor. Asi všem naráz.

Mezi spolužáky jsem byla známá tím, že s oblibou se držím slovíček. Kupodivu to na zapamatování stačilo akorát jednou, kdy mě požádal spolužák, abych po něm hodila židličku. Stalo se. Když souška po nás chtěla papíry, abychom napsali písemku, někteří chtěli půjčit. Papír dostali i se vzkazem, že po použití ho vrátí mně nikoli učitelce.

A kořeny? Tatínek všechny své dovolené s námi trávil na horách. Dlouhou dobu jsem záviděla svým spolužákům, kteří jezdili na prázdniny do "Jugošky", na Balaton nebo aspoň na Mácháč. Jenže pak z nich vylezlo, že toho nemají tolik na vzpomínání.

Jeli jsme do Tater, zásadně vlakem, na14 dní a zabrali celé kupé. V Ružomberku "Kluci, že se nestydíte, to nemůžete jít aspoň na chodbičku?" Zlobila se mamka a zkoušela odhalit pachatele neskutečné vůně. "To my nebyli," bránili se. Taťka tak nevinně poznamenal, "a není to tady ta celulózka?" Případ byl odložen na dobu neurčitou.

Ve stanu přišlo vybalování a za chvilku přiběhl bratránek. Jednou rukou si držel nos a druhou asi tak 20 metrů před sebou štítivě ve dvou prstech nesl balíček. Romadůru. Hodný strýček mu ho nenápadně cestou přibalil do ruksaku.

Měli jsme za sebou šílenou túru cestou necestou a už se nám všem pletly nohy, k vlaku už to zbýval jen kousek asi 3,4 kilometry a víc jak 20 už jsme měli za sebou. Ve chvíli, kdy naše brblání dosáhlo jisté intenzity, se táta zastavil a povídá: "máte pravdu, mě už to taky nebaví, už mě taky bolej nohy. Víte,co? Otočíme se a vrátíme se domů."

A otočil se a šel a my s naprosto vytřeštěným výrazem a s myšlenkou, že se otec zbláznil, za ním. Táhl nás kiláček zpátky a pak se otočil a s výrazem hráče pokeru se vracel zpět. Ale hláška "mě už to nebaví, jdeme zpátky" se stala nesmrtelná a používá se při každé vhodné příležitosti.

Maminka si nás dokázala taky zabavit po svém. Buď s námi vymýšlela klokanomedvěda. Aha, klokanomedvěd, tady musím rozšířit zoologické znalosti. Klokanomedvěd je tvor žijící pouze v oblasti Velkého Mechového Jezírka na Rejvízu. Je to relativně plachý tvor. Nikdo nikdy ho nespatřil, ALE!! je vědecky dokázané, že má 99 zakroucených zubů ve dvou řadách a živí se neukázněnými turisty.

Tedy ti, kdo ho mohli vidět, už o něm zprávu nejsou schopni podat. Pokud se ale v lese chováte tiše, dáte si na nos tmavé brýle, do uší a nosu narvete smrkové větvičky, je tu velká šance, že se s ním minete... Jinak vypadá asi jako medvěd, pohybuje se skákáním jako klokan. Odtud pochází jeho jméno klokanomedvěd rejvízský.

Tak mamka buď s námi vymýšlela klokanomedvěda a nebo se rozhodla, že si zahraje na nesvéprávnou matku a my se o ni musíme starat hlavně ve městě nebo při různých transportech z místa na místo, jako bylo třeba vlakové nádraží. Tady akorát bylo nepříjemné, že s tím začala dost nečekaně a my neměli prostor na odvetnou protiakci a ani jsme se jaksi nestíhali stydět za "nemožnou" rodičku.

A pak se divte Bettyně, že o mně tvrdí, že jsem praštěná.