Ještě honem sepsat psí jídelníček - tedy kdy, co a kolik toho Alf žere, kdy a jaké prášky dostává - a položit jej v kuchyni na viditelné místo. No, do neděle mi snad hlady nepomřou. Pak naházet do tašky pár důležitých věcí, ujistit se, že mám opravdu všechno a už na mě troubí kamarádka Lidka. Nasedám k ní do auta a vyrážíme na prodloužený víkend s power jógou. Naším cílem je malebná vesnička Doubice, jedna ze vstupních bran do Českosaského Švýcarska. Bláznivě se těšíme, jak si to užijeme. 

Vystupujeme před hotelem, v recepci nás vítá vlídná paní recepční a po očku nás podezíravě sleduje papoušek Erik. Najednou mi dochází, že jsem se v tom fofru zapomněla naobědvat, a tak absolvujeme jedno rychlé kafíčko s lahodným domácím medovníkem. Stíháme tak akorát, právě dorazila naše cvičitelka Věrka s jorkšírkou Kersey, tak hezky do cvičebního, s sebou podložku a vodu, až nám bude vysychat v krku, a jdeme na to.

Znáte power jógu? Tak pro ty, co neznají anebo tuší jenom mlhavě, zkusím vysvětlit. Power jóga je cvičení vycházející z jógy, avšak více dynamické, spočívající v provádění určitých na sebe navazujících pozic neboli ásan. V každé pozici je třeba vydržet, zkontrolovat, zda jednotlivé tělesné partie jsou v postavení, v jakém mají být, a ve výdrži se snažit dotáhnout do maximální polohy, tak jak každému dovolí jeho tělesná schránka.

Důležité je správné dýchání, což bývá zejména zpočátku obtížné, protože ve snaze o provedení náročnějšího cviku většinou každý podvědomě zadržuje dech. Po pár lekcích je ale zřejmé, že právě při plynulém dýchání se podaří příslušnou pozici dotáhnout - když ne k úplné dokonalosti, tak alespoň o kousek dál než při minulé hodině. Cvičí se vestoje, vsedě, vleže, občas ve dvojicích, za doprovodu příjemné hudby. Jednotlivé ásany mají svoje jména, a tak se cvičí několik variant bojovníků, pes, kočka, kobra, ryba a motýlek, prkno, židle, kleště, svíčka anebo pluh.

Začíná se pozdravem slunci, který rozehřeje svaly, pokračuje se přes pozice vestoje, zaměřené na svaly na nohou, flexibilitu pánve, beder a boků, a pozice rovnovážné, po nich následují pozice na zemi, zaměřené na páteř a horní část těla. Končí se celkovým vědomým uvolňováním svalů vleže. Při power józe se protahují a posilují svaly, zpevňuje držení těla, zvyšuje ohebnost kloubů a páteře, power jóga učí správnému dýchání a psychické koncentraci.

Tak tohle mordování těla jsme úplně dobrovolně provozovaly ještě k tomu s prázdným žaludkem - cvičilo se před snídaní a před večeří. Přestože druhý den člověk cítí i svaly, o nichž do té doby netušil, že je jejich majitelem, bezprostředně po cvičení je každý překvapivě plný elánu a energie. A navíc má důkladně vyčištěnou a odpočatou hlavu - to je tím, že celou hodinu nemá čas myslet na nic jiného než na polohu, ve které se právě nachází.

Mezi ranním a večerním cvičením v sobotu nám zbyla spousta času, a tak jsme řešily, kam se vydáme na výlet. Počasí sice nevábné, mrholení přecházelo místy do drobného deště, ale přece nebudeme dřepět na hotelu. Náš cíl se jmenoval Na Tokáni, což by mohlo svádět k představě lahodné krmě, místo však bylo nazváno podle tokajících tetřevů. Za vsí jsme vkročily do Národního parku Českosaské Švýcarsko a už se jen kochaly lesem, keři, kytičkami, zkrátka nádhernou jarní flórou.

Ona i ta fauna tam určitě někde poblíž byla, to bylo vidět podle cestiček vyšlapaných k potůčku, ale zůstávala ukrytá. Pohodlná lesní cesta se postupně měnila v čím dál strmější pěšinu mezi skalami, pak přišly úseky zvané Úzké schody a Příkré schody. Opravdu to byly schody vydlabané ve skále a nebylo jich málo. Navíc v mokrém počasí záludně kluzké, ani zachytit se nebylo čeho, skála byla porostlá slizkým mechem. Nicméně zrádný úsek jsme zdolaly, oddechly si a zjistily, že ta úleva byla předčasná.

Následující úsek zvaný Myší díra představoval kovový žebřík s uzounkými šprušlemi postavený mezi skalami, ještě slizčí než schody, na první pohled vratký, po němž jsme měly sestoupit. Nebylo těžké představit si, jak po uklouznutí v saltu s pěti vruty padáme ze skály a stráně. Nezbylo než zapojit hlavu, najít náhradní trasu a nebezpečný úsek obejít. Nebylo to sice zrovna po asfaltce, naopak místy mazlavým bahýnkem, ale pořád to byla pevná půda pod nohama. A pak se najednou mezi skalami a stromy vylouplo údolíčko s barevnými sruby a byly jsme Na Tokáni.

Původně zde stával lovecký zámeček a sruby pro panské myslivce, které nechal postavit kníže Kinský. Objekty ale vyhořely, ty současné (viz foto) byly postaveny v roce 1905 a slouží k rekreaci. Po knížeti zde zůstal ve skále vydlabaný bazén zřízený pro kněžnu Vilemínu. Brrr, to musela být studená koupel! V roce 1938 se Na Tokáni během své neblahé mise zastavil a byl pohoštěn lord Runciman. 

I my jsme byly žádostivy pohoštění, tak jsme odupaly bláto z bot a zapluly do restaurace. Ve starých kamnech tam příjemně plápolal oheň, česnečku uměli skvěle a vídeňskou kávu zrovna tak. Nazpátek jsme to vzaly po asfaltce, ale zase podél potůčku, takže i tak bylo na co koukat.

Nechtěný zlatý hřeb pobytu přišel v neděli. To Lidka vymyslela, že si na závěr dáme hodinu spinningu. Podotýkám, že ani jedna z nás jsme se spinningem dosud neměly tu čest. Ale Lidka měla argument - prý, lekce stojí jen 45 korun. Proti tomu se nedalo nic namítat a tak jsme šly. A tam jsem se opravdu vyznamenala. Upravily jsme si kola na svoji velikost, vyzkoušely všechny pozice, ve kterých budeme šlapat, a vzhůru do sedel!

A současně třísk! Šlapka, co šla nahoru, mě praštila tak silně, že v tom okamžiku jsem měla holeň ozdobenou boulí jak vejce a z toho vejce mi tekla krev. Tak takový případ tu jistě ještě neměli. Chvíli jsem si hrála na akční hrdinku, ale zatlačovat bouli, zastavovat krev a současně šlapat jako o závod opravdu nešlo dohromady. Tím mé seznámení se spinningem skončilo.

No a pak už jsme jely domů. Momentálně to vypadá, že se rýsuje podobná akce někdy na podzim, za účasti našich drahých poloviček. Musíme jim ovšem svatosvatě slíbit, že oni cvičit nebudou, že na nás počkají v nějaké útulné hospůdce. To by mohlo vyjít.