Ačkoliv babička byla o pár let starší než děda, zprvu chalupu dával dohromady jen on. Babička ještě v té době pracovala v Praze a za dědečkem jezdila, jak to šlo. A nebylo to jako dnes, v šedesátých ještě byly pracovní soboty, později každá druhá sobota.

Babička se věnovala všem těm úmorným záležitostem kolem domácnosti - praní, uklízení, vaření. V domácnosti, kde se teplá voda vyskytovala výhradně v hrnci na kamnech a o pračce si mohla nechat jen zdát, to byla práce na plný úvazek.

Kromě toho ale měla báječného koníčka. Moje babička uměla skvěle háčkovat a síťovat. A neháčkovala jen krajkové ubrusy a límečky, tvořila moderní dílka. Nakoupila za pár korun režné plátno, inzerované jako čalounické přebytky. Z plátna ušila na singrovce základ ubrusů a pak po večerech háčkovala metry složitých krajek z režných přízí. Ubrusy krajkou obháčkovala a tuhle parádu mám dodnes na stole. Dokonce i v době, kdy už opravdu špatně viděla, háčkovala dál. Dokázala si očka kontrolovat hmatem.

Když byly v módě plédy (čtenářům mužského pohlaví se omlouvám, dámy určitě vědí), tak my jsme měly ty nejkrásnější. Ten úplně nejhezčí měla máma, jednotlivé díly vypadaly jako mořské hvězdice. Teta měla žlutý, květinový, a pro mě babička uháčkovala bílý, z abstraktních dílů. Ačkoliv jsem si připadala trochu odstrčená, můj pléd se mi líbil nejméně, nakonec byl naprosto nadčasový a dělala jsem s ním parádu ještě několik let.

A jak to bylo s těmi kartami?

Pokaždé, když jsme se na chalupě sjeli, hráli dospělí večer kanastu. Dvojice proti sobě, se soutěžními pravidly. Bitvy se odehrávaly u oválného ořechového stolu s vyřezávanou podnoží, na stole koštérské sklenky s dědečkovým vínkem. Já jsem se popelila kolem a moc mě to celé zajímalo, ty různé hlášky, napětí a počítání. Postupně jsem do tajů té hry pronikla a naučila se hodnoty karet počítat. A tak jsem jednou pravila "Ale babi, ty nemáš 605, ty máš jen 595!" Dodnes nevím, jestli ostatní babičce ty drobné podvody tolerovali nebo jen neuměli dost rychle počítat 8)))

Vlastně už to vím, protože jsem se na to nakonec maminky zeptala. Všichni věděli, že babička podvádí, ale nestálo jim to za to. Prostě to jaksi zahrnuli do hry. I když už dávno nejsem dítě, tak mi to připadá zvláštní. Soutěžní pravidla kanasty jsou celkem jednoznačná a roli hraje každý bod. Myslím, že bych v sobě nenašla tu toleranci.

A tak tentokrát vzdávám hold toleranci drobných chybiček.

In memoriam Ludmila Málková