ČLOVĚČINY: Tři sestry

Z holčičky vyrostla svobodomyslně a na svoji dobu velice moderně uvažující mladá dáma, která nic nedala na ustálené zvyklosti smetánky tehdejší společnosti a v Brně, kde v druhé polovině devatenáctého století na německých školách studovala se zamilovala a vdala za ševcovského tovaryše Josefa Malinského.
Byl to tovaryš značně čiperný a zanedlouho z něj byl mistr ševcovský a navíc i se specializací. Díky jeho zručnosti a píli se z něj stal vyhlášený svrškář. Podrážky a kramfleky si nechal dělat jinde, ale boty vybavené jeho svršky byly mezi brněnskou honorací na přelomu devatenáctého a dvacátého století vyhlášené. Byly dokonce tak dokonalé a pohodlné, že se stal exkluzivním dodavatelem císařského dvora jeho veličenstva ve Vídni přes boty. To pro něj bylo tou nejlepší reklamou a jeho dílna a obchod jen kvetly. A tak čipernému Josefovi, mistru ševcovskému, a jeho ženě nic nebránilo v tom, aby založili rodinu.
V roce 1898 se jim narodila dcerunka, které dali jméno po mamince. Františka, tedy tehdy ještě Francis, protože v rodině, jako v každé dobře situované rodině v tehdejším Brně se hovořilo německy i česky. Po Františce v roku 1902 následovala Alžběta a roku 1904 nejmladší Gertruda. Dívenky v prostředí nyní již majetné rodiny jen kvetly. Nyní již tyto tři sestry bydlely s rodiči v rodinné vilce postavené nedaleko Vídeňské ulice v tehdejší nové zástavbě okolo Kamenné ulice. Jak bylo tehdy v lepších rodinách zvykem, rodina měla služku a kuchařku a dívenky navštěvovaly nejen ty nejlepší, tedy tehdy německé brněnské školy, ale učily se i hře na klavír, francouzsky, anglicky a italsky, navštěvovaly divadla a vstřebávaly nabízenou kulturu své doby. Do této idylické doby brutálně zasáhla první světová válka.
Sestry se nyní musely uskrovnit, protože doba obchodům jejich tatínka nepřála. Ne, nestrádaly, ale jejich život už nemohl být tak nákladný jako doposud. A tak se sestřičky začaly učit kterak šetřit. To ještě netušily, jak budou tuto vlastnost v pozdějším životě potřebovat. Po konci první světové války Josefovy lukrativní trhy ve Vídni vyschly a tak byl nucen hledat novou klientelu, kterou našel kruzích brněnských podnikatelů, vysokoškolských profesorů, některých umělců a jiné honorace. Jeho boty měly stále ten nejlepší zvuk. Otevřel si obchod s obuví na Orlí ulici č.6, a dcerunky se tam učily prodávat na míru šitou obuv brněnské smetánce. Mladá Františka, které se říkalo Frenci, tam ale dlouho nepobyla a ve dvacátém roku se vdala za Josefa Hrdu, tehdy státního úředníka pod penzí. Těmto manželům se roku 1923 narodil syn, kterého pojmenovali Otmar a tak vzniká další rodinka střední vrstvy v Brně.
Dvacátá léta dvacátého století byla ve znamení rostoucí konkurence levných bot od nějakého Bati a tak udržovat zaběhlou výrobu ručně šitých bot a jejich prodej byly stále náročnější. Dvě zbylé svobodné sestry mimo studií a práce v obchodě však žily bohatým společenským životem. Díky klientele se pohybovaly v těch nejlepších společenských a kulturních kruzích Brna a pořádaly společenské soaré, kde mezi jinými tehdejšími brněnskými osobnostmi hrával u nich na klavír Leoš Janáček a Rudolf Těsnohlídek s Jiřím Mahenem dodávali společnosti glanc.
Z prostřední sestry Alžběty, na kterou přátelé a rodina volali Eli, vyrostla mondénní mladá dáma, která se stala lvicí brněnských společenských salonů. Díky její kráse a šarmantnímu vystupování měla hodně ctitelů, ale nakonec si vzala za manžela celkem bezvýznamného úředníka Josefa Soukopa, se kterým se do pěti let rozvedla, aby se pak už nikdy nevdala. Byla velice nezávislá.
Nejmladší sestra Gertruda, které se říkalo Trudy, a nebo ještě více Bibi, dokončila českou hospodářskou školu a pak i Vesnu. Tato byla opak své prostřední sestry. Plachá avšak zvídavá a v rodinném obchodě nejvíce pracující, se ve společnosti ukázala, jen když ji tam její starší sestra Eli "dotáhla" anebo když se společnost sešla u nich doma. Tato se seznámila s mladým chemikem, který byl velice ambiciózní a šikovný.
Vynalezl nějakou umělou hmotu, ze které jí udělal pár šperků, včetně granátově rudého náhrdelníku. Zasnoubili se a on odjel do USA, kde chtěl svůj vynález zpeněžit. Vybral si však k tomu špatnou dobu. Bylo to koncem let dvacátých a začínala velká světová hospodářská krize. Ještě však stihl poslat své snoubence Bibince lodní lístek na plavbu do New Yorku, který ona pod vlivem událostí nevyužila a zůstala doma s rodinou. Rodina byla těžce zkoušena.
Ke konci let dvacátých, díky Baťově konkurenci byli nuceni prodat rodinnou vilku a bydlet v najatém bytě na Kolišti. Nejdříve v domě mezi nynějšími ulicemi Lidickou a Milady Horákové a později, v době krize a druhé světové války, v rožáku ulice Kounicovy a Kiosku ve druhém patře pavlačáku nad hospodou u Formánka. Aspoň to neměly sestřičky daleko do univerzitní knihovny, co byla přes ulici, a tatínek Josef do hospody, co byla v přízemí. Ne, že by tam byl častým hostem. Nebyl ten typ.
Ještě dva roky před druhou světovou válkou, tedy v roku 1936, se stačila vdát nejmladší ze tří sester, Bibinka, za úředníka Pražské městské pojišťovny Martina Švehlu. Usadili se v nájemním bytě v tehdejším skoro novém domě na Merhautově ulici č.11 v Černých polích. Těmto se ve válce roku 1941 narodil syn Jiří.
Druhá světová válka a okupace přinesly sestrám to největší utrpení. Celá rodina byla smíšená, česko - německá, což v Brně nebývalo vzácností. A tak za okupace si většina rodiny zvolila příslušnost německou, jen ta nejmladší se svým manželem si ponechali příslušnost českou. A tak syn nejstarší sestry Franci, Otmar, byl místo studia strojního inženýrství na brněnské technice povolán k německé luftwafe, protože před válkou lítal na větroních v Medlánkách.
Tento byl navíc přirozený polyglot a vládl ve svých 18 letech perfektně sedmi jazyky. Když hovořil anglicky, měli ho za Kanaďana, když francouzsky tak za Pařížana, v němčině byl Vídeňák a v češtině Brňák odkud vlastně byl. Rusky, španělsky a italsky mluvil taky jako by se tam narodil. Luftwafe ho odvelela na východní frontu do SSSR u města Orel, kde měl bojovat jako pilot bitevníku proti sovětským letcům.
První co však udělal, že sedl do plně natankovaného letadla a přistál až ve Francii, kde ho měli za svého díky jeho perfektní francouzštině. Ve francouzské armádě se zúčastnil bojů proti nacistické armádě a při havárii byl zraněn. Zbytek války strávil v nemocnicích a sanatoriích. Při úrazu ztratil paměť a tak nikdo nevěděl kdo vlastně je.
Manžel Josef nejstarší sestry Franci, Otmarův otec, byl také povolán do wehrmachtu, bojů se však nezúčastnil a po válce, když byl ve zbědovaném stavu propuštěn jako válečný zajatec, tak ho jeho synovec Jiří nepoznal, když zazvonil u dveří jejich bytu na Merhautově ulici. Hledal svoji rodinu. Konec války znamenal pro rozvětvenou rodinu sester katastrofu.
Rodiče a dvě nejstarší sestry byly z Brna vyhnány v neslavném pochodu smrti, kdy bylo zbývajících 30 000 brněnských Němců, převážně starých občanů, žen a dětí, hnáno jako dobytek směrem na Vídeň. Sebou jim nebylo dovoleno vzít si nic. Řádící dav vyplenil, nyní už velice skromný byt rodičů v pavlačáku, na rohu Kiosku a Kounicovy a klavír na který hrával Leoš Janáček byl vyhozen velkým oknem do ulice.
Maminka Františka tyto hrůzy nepřežila a cestou v Drnholci zemřela na úplavici. Byla tam i pohřbená. Dvě nejstarší sestry dorazily s tatínkem do Vídně, kde zkusily velkou bídu a hlad. Tatínek Josef jim tam do roka zemřel na mozkovou mrtvici.
Propuštěný válečný zajatec Josef Hrda, jinak manžel nejstarší sestry a otec Otmara, naposledy vojáka francouzské armády, odjel do Německa do Heidelbergu. Nyní se jmenoval Josef Herder. Od nejmladší sestry Bibi se dověděl o osudech rodiny a svoji manželku Francis odvezl z Vídně do Heidelbergu. Prostřední sestra Eli tak zůstala ve Vídni sama, i když měla nedaleko v Brně svoji nejmladší sestru Bibi a synovce Jirku.
Zanedlouho se pak tak zčista jasna u nejmladší sestry Bibi objevil její synovec Otmar, kterému se po válce ve Francii vrátila paměť. Byl v poválečné republice ilegálně a hledal svoji rodinu. Po špatných zprávách se Otmar vydává za svými rodiči do Heidelbergu, kde jeho otec zanedlouho umírá. Otmar s matkou odjíždí do Londýna a odtud lodí do Austrálie, kde roku 1948 přistává v přístavu v Sydney. Zde si mladý, ještě ne třicetiletý mladý muž vedle práce udělá zdravotní školu a pak je zaměstnán jako ošetřovatel v ústavu pro choromyslné.
Zatím prostřední sestra Eli ve Vídni dosti strádá a tak Otmar ji zve do Sydney, kde i ona nakonec v roku 1950 přistává v tom stejném přístavu jako její sestra Francis a synovec Otmar. A tak bývalá mondénní lvice brněnských společenských salonů začne pracovat jako uklízečka v tom stejném ústavu, kde její synovec dělá ošetřovatele. Po útrapách v poválečné Evropě to pro ně byl ráj na zemi. Nikoliv však pro nejstarší sestru Francis, která nové prostředí velice těžce nesla. Tato roku 1959 po všech strastech umírá spíše na zlomené srdce a steskem než na fyzickou chorobu.
Ze tří sester nyní zbývají už jen dvě nejmladší. Eli v Sydney v Austrálii a Bibi v Brně. Sestry si často píší, protože vždy měly k sobě velice blízko a nejmladší Bibi má v Brně velice těžkou dobu. Její manžel Martin je po roce 1948 přeřazen z místa pojišťovacího úředníka Pražské Městské pojišťovny do výroby v tehdejší ZKL Brno - Líšeň. To jen proto, že ho někdo slyšel říct pravdu, že komunisti jsou svině.
Jako pomocný dělník nosí domů jen velice málo a Bibi je po válečných a poválečných útrapách nemocná a do zaměstnání nemůže. Sotva stačí na práci v domácnosti. Sestra Eli se snaží Bibince pomáhat a občas pošle nějakou australskou libru. Bibinčin syn Jiří díky předkům a nespolehlivému otci se po absolvování tehdejší osmiletky na Merhautově ulici musel jít také zakalit do pracovního procesu a tak nastupuje jako učeň ve stejném ZKL Brno - Líšeň, kde za trest pracuje jeho otec, aby po vyučení absolvoval SPŠS na Sokolské ulici. To vše díky tetičce Eli, která občas posílala nyní už australské dolary.
Jiří musí okamžitě po maturitě na vojnu, kterou měl 4 roky pro studium odloženou a ze které se vrací v roku 1965, aby se v roce 1966 oženil s Mílou Planetovou. Tetička Eli jim jako svatební dar z Austrálie posílá 80 dolarů, což na tehdejší dobu je úctyhodná suma, představující více jak její měsíční plat. Mladí manželé si koupili dopravní prostředek ve formě Jawa 250 a první dovolenou jeli strávit do Jugoslávie díky dolarům od tetičky.
Roku 1967 začali se stavbou rodinného domku v Řečkovicích na Žilkově ulici na odkoupeném pozemku bývalého podnikatele Albrechta, avšak do toho jim přišla sovětská okupace v srpnu 1968. Mladí manželé měli plánovanou dovolenou opět na motorce Jawa 250 do Jugoslávie ale díky pražskému jaru poprvé přes Rakousko a také do Itálie. Pár dnů po okupaci manželé na dovolenou vyjeli směrem na Vídeň, aby po třech týdnech a projetí Rakouska, Jugoslávie a Itálie skončili opět ve Vídni. Kvůli zprávám, kterak pokračuje vývoj situace v tehdejším Československu se po složitém a velice těžkém uvažování rozhodují nechat vše v Brně a podívat se, kam by se dalo emigrovat. Nakonec vyhrála Austrálie, která nabízela oproti jiným zemím ohromné výhody. Navíc, žije tam Jiřího bratránek a teta!
A tak Jiří s Mílou 7. října 1968 přistáli na Sydneyském International airport. Pro starší emigranty šok, pro mladší dobrodružství. Nestál ještě moderní terminál, ale jen pár dřevěných baráků pobitých vlnitým plechem a celní kontrola se konala téměř pod širým nebem. Když celňák významně ukázal na krabici ve které byly malé kukačky, co si ve Vídni za poslední šilinky koupili, tak Jiřího první souvislý projev v Austrálii byl: "tik tak, tik tak, kuku, kuku". Celňák pochopil. Byl to inteligent, jako většina jemu podobných po světě. Mezi dámami středního věku nebyla nouze o hysterické záchvaty.
A tak se Jiří a Míla octli v zemi kde je všecko jinak. Jak počasí, tak na silnicích kde se jezdí vlevo. Ruština s němčinou a francouzštinou jim byly naprosto k ničemu. Nezbylo jim nic než Leninovo učit se, učit se, učit se. To ovšem mimo práce, práce a zase práce aby bylo na chleba. Teta už byla rok v penzi a bratránek stále ošetřoval duševně choré. Díky jemu dostává Jiří práci ve stejném ústavu, kde pak rok umývá nádobí na tři tisíce pacientů.
Výborná průprava do dalšího života u protinožců. Míla nejprve balí cukr v cukrovaru, ale brzy pracuje v provozní laboratoři, protože je z domu chemička. Také se jim daří na dálku, prostřednictvím tatínka Míly prodat rozestavěnou stavbu faráři Drábkovi, který obhospodařoval Jakubský kostel, ve kterém se brali. A tak aspoň rodiny Míly a Jiřího v Brně měly nějaké peníze.
V tu dobu nepřišli Jiří a Míla na nic rozumnějšího než se začít množit, a tak v roce 1970 se jim narodil první syn Petr a v roce 1972 druhý syn Martin. Míla zůstala s dětmi doma a z Jiřího se stal "provider" přesně podle tehdejšího australského anglosaského vzoru, co vydělával na provoz rodiny.
V roce 1972 kupují pozemek v Modrých horách, asi 80 km od Sydney na západ, kam se roku 1973 stěhují do nového domku. Po třech letech, v roce 1976, umírá v Sydney teta Eli a je pohřbena do stejného hrobu se svojí starší sestrou Francis. Ve stejném roce se Jiří a Míla rozhoduji pozvat Jiřího rodiče na půlroční návštěvu. Otec Martin byl už sedm let v důchodu a tak to šlo. Kdyby pracoval tak by je tehdejší soudruzi nepustili. Peníze na cestu byly z prodeje stavby. Vyskytl se však zádrhel a otec Jiřího umírá ve stejném roce jako teta Eli.
Roky těžké práce ve fabrice mu evidentně neprospěly. Maminka Jiřího, sestra tety Eli tak přilétá na návštěvu sama o půl roku později. Těší se ze svých dvou vnuků, a po prodloužení návštěvy na rok se rozhoduje zůstat na trvalo. Byla s rodinou až do svého skonu roku 1989, kdy byla pohřbena do stejného hrobu jako její dvě starší sestry. A tak se tři sestry z Brna, Francis, Eli a Bibi nakonec sešly v Sydney na hřbitově, kde spolu sní svůj věčný sen.