Ani tuto sobotu to nebylo jinak. Naštěstí jsme potřebovali najít jen boty. Čekal ho totiž turnaj, takže teplákovku nepotřeboval. Rychlá snídaně, příprava svačiny a hurá do nafukovačky. Já byl nachlazený, takže jsem ho jen doprovázel s tím, že budu někde v povzdálí (nebo zapisovat výsledky).

Ajta, krajta! Trenér byl současně hlavním organizátorem, takže jsem vyfasoval celý manšaft. Zkoušeli jste někdy ukáznit klubko háďat? Jestli ne, tak vám řeknu, že by to bylo určitě snazší, než uhlídat smečku šesti až desetiletých házenkářů. Nemluvě o tom, že v nafukovacích halách je díky hustšímu vzduchu a tvarům daleko větší randál, takže na koučování je potřeba mít hodně sil. Nejhorší ale je, že kouč skutečně musí koučovat - ten dopředu, tamten brání, tady přihrej, tam ne… No, hubu jsem nezavřel od 8 do 11, takže na konci už jsem jen sípal. Skončili jsme druzí…

Teď honem na oběd (Vítek šel do šatny jako druhý, odcházel jako poslední). Doma milovaná houbovka z vlastních zdrojů (žampióny a pýchavky nám rostou na zahradě) a pak rychle do auta. No… napřed se sbalit. A balte na akci, která je venku a přitom chvíli lije a chvíli pálí slunce. Tak na sebe trika a mikiny, svetry a deštníky do tašky a jedem. Ještě psům vodu! Zase utekla kočka! Dostaly slepice? Vynést koš. Je přivázaný sušák na prádlo? Kde jsou klíče od auta? Však to znáte…

Konečně jsme vyjeli. Po příjezdu na Landek hledám parkoviště. Šipka z hlavní byla, pak nic, jen skupina nudících se městských policistů. Stáhl jsem okýnko a ptám se. Neochotně ukázali rukou k další ceduli. Holt nejsem Bystrozraký… Zaparkovali jsme na škvárovém hřišti řádně podmáčeném vodou. Co berem? Svetry ne, tašku ne, deštníky do kabelky (můj tam samozřejmě nevešel), koblihy snězte hned. K autu jsem se vracel asi třikrát (než jsme došli na kraj parkoviště). A vpřed.

Intermezzo:

Landek je málo známé místo tak krásně zapadající do klišé o Ostravě. Je tady totiž muzeum hornictví. Takže jen málo lidí tuší něco o Landecké Venuši a ještě méně lidí ví, že zde poprvé v dějinách člověk použil uhlí. Už v neolitu. Ostatně zde začala i sláva Ostravských hutí - tehdejší povrchová těžba černého uhlí a antracitu byl světový unikát. Navíc je tady krásně a mají tady spousty atrakcí pro děti. Muzeum je bývalý důl, všechno o něm se dozvíte tady.

Tak a jsme na místě. Maminka loví vstupenky a vcházíme na oslavu Dne horníků. No, spíš než vcházíme, vbíháme. Kouzelníci totiž začali před pěti minutami. A jejich vystoupení je samozřejmě až na druhém konci areálu. Bylo to ale fajn. Vystoupení pro děti se spoustou smíchu, jen jsem zíral, jak se střídal starší pán s mladým klukem a pak ještě největší hvězda (bylo mu tak 25) - ten jediný jen kouzlil (ale jak krásně!). A ani mu nevadilo, že jeho diváci jsou nejen před ním, ale i pod ním a za ním.

Vyšli jsme ven do deště. Tak jsme zapadli do Harendy a dali si pití. Vítek jen tak mimochodem spořádal porci svíčkové. A jdeme dál. V amfiteátru je vystoupení Vladimíra Hrona. Je báječný, ale my jsme s Vítkem objevili něco jiného - rotopedy. Tedy ne, že bychom je ještě neviděli, ale tady to byla akce pro hornické sirotky. Za každý ujetý kilometr na ně OKD věnuje tisícovku. A zrovna byl jeden volný. Tak jsme na něj hupnul rozhodnut spálit něco z těch dvou piv, které jsem během deště vypil.

Teprve v sedle jsme se rozkoukal. A zjistil jsem, že Občanské sdružení Svatá Barbora pořádá i prodejní soutěž o nejlepší bábovku (příští rok to bude sekaná) a navíc jezdce dopuje fernetem (neplnoleté a řidiče sladkostmi), a že jsou to vůbec fajn lidi. Tak jsem šlapal. Po 5 km jsem "předjel" spolujezdce, po 10 jsem si cucnul fernetu, po 12 jsem měl spálené ty dvě piva a po 15 km mě Vítek stáhl z rotopedu - teď prý jede on. Po 8 km jsem mu to vrátil - chtěla jet Jana. Jenže výrobce rotopedů evidentně netušil, že na nich jezdí i šestileté děti. Takže chudák šlapala ve stoje. I tak ušlapala alespoň tu tisícovku (metrů a tedy i korun). Maminka se už k jízdě nedostala - náš chechot a zábava přilákaly davy, takže o místa byla trochu tlačenice. Tak příště…

Prošli jsme si muzeum hornictví. Holky přestal můj výklad bavit v půlce a zdrhly - tak se toho spoustu nedověděly. Zato zjistily, že máme šanci stihnout poslední fárání. Tak honem! Po krátkých tahanicích (máme plno, přijďte zítra, nejsou drobné, cena na plakátu je nižší, než požadovaná) se ozvalo od klece, že půjdou ještě jednou, když je ten svátek. Tak honem do klece, záclonku dolů a už jsem očekával známý pocit žaludek v krku díky volnému pádu. A ono nic. Klec se pomalinku šinula do závratné hloubky 463 centimetrů…

Prostě podvóóóód!!!! Ale jinak vše skutečné. Jen přilby, lampy a záchranné dýchače jsme nedostali. Výklad byl odborný, však nás taky doprovázel vyřazený havíř. A děti jen zíraly. Jen škoda, že ze dvou kombajnů nám pustili jen jeden. Druhý se totiž nachází pod prostory, kde je dnes VIP žranice tak prý je nesmíme rušit. A pak jsme vyfárali. Já už skoro nemluvil.

A to jsme měli sraz se známými. A zrovna začali hrát Support Lesbians. Tak jsme si dal panáka a statečně sípal dál. Domů jsme se vraceli až za tmy, já byl úplně mrtvý. Zalehli jsme s tím, že děti chtějí vidět Deník princezny. Ještě, že máme televizi v ložnici a do postele se zatím vejdeme všichni (včetně koček). Prý to viděli do konce, já se probral zrovna, když začínal horor.

Celá ložnice spala. Tak jsem roznesl spáče (kočky na chodbu, děti na jejich místa) a po konstatování, že jednak v bedně nic není a druhak stejně napůl spím, jsem to zalomil. Prostě taková skoro normální sobota.