12.12.2019 | Svátek má Simona


ČLOVĚČINY: Taková normální sobota (díl 3,14)

7.7.2008

Boty mám úplně promočené rosou (proč musí být ten kurník na opačné straně zahrady?). Projíždím budící se vesnicí. Kde jsou ty časy, kdy se na vesnici stávalo a chodilo spát se slepicemi? Je už skoro 8 a všude klid. I náš chovatelský areál (honosný název pro trochu větší zahradu s přístřeškem, několika vyřazenými buňkami a "hangárem") ještě skoro spí. Jiný Honza - Dětský den - železnice
Dostávám úkol číslo jedna: zasypat díry v pěšině. Během hodinky hotovo a dávám si zaslouženého "radka". Oskar pálí jako šílený. To bude dnes žízeň! Beru opět rukavice, úkol číslo dvě je natřít plot. Tady už nejsem sám. Přidává se dvojice chovatelů. Natírají pole plotu každý z jedné strany. Já mám další pole celé. Povídáme si a práce rychle ubývá. Končíme před dvanáctou. Sedám na kolo a honem domů na oběd.
Po obědě hezky všichni do gala (je asi tak 30 ve stínu, takže to znamená trička s krátkým rukávem a tříčtvrťáky) a vyrážíme "na Městečko". (Stejně je to legrační, že středem obce není náves, ale "Městečko", náš konec zase slove Folvark, což znamená dvůr, statek - nic podobného tady nikdy nebylo). Cestou potkáváme obdobně vyštafírované rodinky, většinou se známe ze školy, školky, ze sousedství (nebo z hospody 8-D).
Zdravíme se, děti se míchají, pobíhají a cesta rychle ubíhá. Přicházíme ke kinu a za ním už začíná mumraj a shon. Do toho písničky z večerníčků, pískají píšťalky (honem kontroluji, jestli mám v kapse ty naše). U vstupu je vláček z kartonu. Z okna lokomotivy i ze všech vagónků se vyklání usměvavé výpravčí v červené čepici. Dětičky hlásí jméno, věk, podle toho dostávají kartičky příslušné barvy.
Teprve teď zjišťuji, že v lokomotivě sedí Vítkova třídní (čepice a sluneční brýle udělaly své) a že vlastně znám celé osazenstvo vlaku. Prohodíme pár slov a děti vyráží plnit úkoly. Každý splněný úkol znamená nějakou drobnost - lízátko, tužku, omalovánky a záznam na kartičku. Na té je i lístek na limonádu a párek (ten jsme nestihli), nanuka a jízdu vyhlídkovým vláčkem.
MLP řadí naše miláčky do nejbližší fronty a já se řadím do fronty v pivním stanu. Kupuji pivo a sifon, než dojdu k rodince, je po pivu, sifony se vypaří jen, co jsou předány, a oni směřují k dalšímu úkolu, já jdu opět do fronty. Druhé kolo už je úspěšnější, tak mohu dětičkám odstát frontu na další úkol. U toho si člověk alespoň popovídá s ostatními a porozhlédne se kolem.
Na parkovišti je dobrá tisícovka lidí (jen zaregistrovaných dětí je přesně čtyři stovky a ještě čtyřicetčtyři). Děti pobíhají od úkolu k úkolu, ti nejmenší s pomocí rodičů, velcí ve skupinkách kamarádů. Mezi nimi se proplétají dospělí ze zámku (domov pro mentálně postižené), kteří plní úkoly stejně náruživě jako prcci. Rodičovstvo jednak stojí ve frontách, koučuje, dílem se občerstvuje v obrovském stanu nadepsaném "Nádražní restaurace". Do toho muzika, kravál, každou půlhodinku se hlásí počet registrovaných dětí, informace o tom, co lze na kartičku dostat a jména sponzorů dnešní akce. Jiný Honza - Dětský den - mažoretky
A dětičky sestavují ozubená soukolí, montují pražce ke kolejím, staví nádraží, dolévají vodu do lokomotivy, převáží dřevo k nakládce, poznávají zvířata a ptáky, které "vidí z vlaku". Já kmitám mezi frontami na úkoly a na chlazené nápoje. Tak tak stihneme všechny povinné zastávky. Tedy včetně jednoho ze dvou skákacích hradů. Ten sice není mezi úkoly, ale odpočívat se musí aktivně, že?
Teď hurá do vláčku. Děti zdarma, rodičové za pětku. V ceně je itinerář okružní jízdy. Zámek, původně letní sídlo olomouckých biskupů, všichni znají i park kolem něj, ale nikdy jsem netušil, že adresa Paskov č.p. 5 byla jednou z nejznámějších v celé Evropě. Tedy mezi entomology. Bydlel tady totiž prof. Edmund Reitner. Kavárna stojí na místě bývalého fojtství, zatímco hospoda Na rychtě je bývalý statek.
Překvapí i to, že Paskov měl kdysi i vlastní pivovar a lihovar! A to nebyl městem. Jízda končí. Odevzdáváme kartičky do krabic podle barev. Losuje se. Naše dětičky svůj původ nezapřou. Přestože padají jména jejich kamarádů, oni nevyhrají nic. Nějak jim to nevadí. Unavení pořadatelé balí úkoly a začíná se mračit.
Poslední paprsky slunce ozáří mažoretky. Na první pohled byste to ale neodhadli. Paskovské mažoretky jsou totiž všechny důchodkyně. Na vervě, se kterou cvičí, jim to ale neubírá. Odměněny jsou bouřlivým potleskem. Pomalu odcházíme k babičce, kde jsme si nechali kola. Pořadatelé hlásí, že Heidi je na cestě. Nějak tomu nevěříme a odcházíme.
Nakonec se (už na kolech) vrátíme. Heidi opravdu přijela a předvedla super "one woman show".
Kdysi jsem ji nemusel. Teď byla báječná, vtipná, bezprostřední. Vysvětluji prckům, že tahle paní zpívá slavný hit "Když se načančám". Nevěří - prý v té pohádce vypadala jinak. Tak jim rychle vysvětluji princip dabingu. U jedné písničky začala diktovat číslo na mobil. Prý do se dovolá první, něco dostane. Ťukám čísla, chci dát zvonící mobil do ruky Vítkovi. Když hlásila poslední ě čísla, chcípl mi mobil. Klasika. Takže děti zase nic nedostaly.
Tedy kromě tašky drobností a především báječných zážitků. O dětském dnu se mluví ještě dlouho. Jako každoročně. Však se ho účastní v průměru každý třetí Paskovák! A kdo to spáchal? Pionýr Paskov, jako každý rok. Kdysi s nimi na tábor jezdila MLP. Letos jede Vítek. Podtitul tábora je Indiáni na Vítkovském Podhradí. S touhle partou lidí mu to docela přávidím... 

Jiný Honza - Dětský den - Heidi

Jiný Honza