9.12.2019 | Svátek má Vratislav


ČLOVĚČINY: Soudnička podvodnická, skoro detektivní

4.8.2008

Stávalo se mi - už kdysi, ještě v dobách, kdy jsem jako justiční čekatelka docházela ke kolegům trestním soudcům na náslechy do jednacích síní, abych tam sledovala konání soudu proti asociálním živlům, jak se souhrnně říká všelijakým černým duším, ale i takovým, kteří jen uklouzli, chybovali, či v životní tísni ztratili rovnováhu - nuže, stalo se při jedné takové příležitosti, že jsem byla svědkem toho, jak se před jednací síní do sebe pustili dva příbuzní, vlastní bratři, z nichž jeden se tam zdržoval coby obžalovaný, a druhý naopak jako svědek obžaloby.
Svědek proti vlastnímu bratrovi pochopitelně, ačkoliv jako takový svědčit nemusel. A jaký aktivní svědek! Dneska už se tomu nedivím. Nepoznala jsem nikde víc mrzké ochoty uškodit druhému za každou cenu, než právě mezi příbuznými. Pardon! Pokud náhodou nešlo o dědictví či o rozvod, protože   spoludědicové  či rozvádějící se manželé dokážou předvádět ještě mnohem horší věci.
Tenhle svědek byl zvláště zavrženíhodný mizera (jak právě jeho bych bývala chtěla vidět na lavici obžalovaných, jemu by to tam vyloženě slušelo), protože jen hajzl par excellence se dokáže vytahovat před osudem a státním zástupcem stíhaným nešťastníkem zrovna na takovém místě, jako je chodba před jednací síní. Snad jedině krematorium má v tomto ohledu horší pověst, než soudní budova. A jen osoba čela nízkého a inteligence mdlé (o charakteru již byla řeč) dokáže právě tady triumfovat nad člověkem, který se momentálně zmítá v rukou zákona.
Čirou náhodou jsem tehdy zaslechla tu jejich rozmluvu, to hlasité dohadování, vlastně spíš monolog samolibého idiota, než hádku, protože jediné, co obžalovaný, smířeně očekávající vyhlášení rozsudku o vině a trestu dokázal na bratrovy výčitky odpovědět, a to docela klidně, znělo zhruba tak, že holt každá rodina má svoji černou ovci a svůj zářný vzor, s tím se nedá nic dělat a tak to v životě chodí, a já jen doufám, že seš milý Rudolfe rád, že u nás v rodině jsem tou černou ovcí já a tím zářným vzorem naopak ty; někdo má svrab a neštovice, vy máte mě! Krásně mu to nanesl, jen co je pravda, mnohdy se nestačím divit, když zjistím, že spravedlnost je na straně sympatického filuty s veselým pohledem toulavého psiska, a v právu je neřád, kterého by se člověk nedotkl ani třicet metrů dlouhým dezinfikovaným bidlem.
...
Ovšem vezmu-li to striktně po právu, celý tenhle úvod byl k ničemu, protože tohle nebyl ten případ. Tady stáli  oba bratři, byť polorodí,  při sobě jako skála, a všichni společně, kupodivu i s žalovaným, jsme čelili partě podvodníků poněkud většího, než našeho okresního formátu.
Naše malé město leží stulené mezi zalesněnými kopci v údolí Černé řeky, na místě prastaré křižovatky kupeckých cest. Všude je ze soudu blízko - na náměstí, na všechny tři hlavní ulice, na radnici i na katastrální úřad. Kraj je tu nádherný, a místy zcela nedotčený, až by člověk v některých  místech okolních lesů čekal, že se každou chvíli na cestě objeví Václav IV. se svou družinou. Je to kraj koní a farmářů, rekreačních chalup a strašlivého stavebního boomu; jaký tedy div, že majitelům pozemků jsou jejich zdejší nemovitosti, vhodné k výstavbě čehokoliv, vyvažovány prakticky zlatem. Ostatně o obrovských pozemcích obou bratrů to celé bylo, a začalo to - jak jinak u soudu - žalobou.
...
Neměla jsem dobrý týden hned od začátku, a ani konec nevypadal o moc líp. Máma byla čtyři měsíce po smrti, táta měl pohřeb v pondělí, a ve čtvrtek už jsem toho měla sama doma  tak  akorát dost, a usoudila jsem, že v práci pookřeju minimálně tím, že nebudu myslet na blbosti. Teprve po příchodu do kanceláře jsem ale pochopila, že skutečná hrůza číhá přímo tady, v nekonečných hromadách spisů, naskládaných po všech rovných a nerovných plochách.
Vzala jsem si z nejbližší kulturní vrstvy spis z nového nápadu, který ležel hned nahoře, a začetla jsem se do žaloby. Bratři Jan a Václav Strakovi se domáhají proti obchodní společnosti PolarWolf určení, že jsou vlastníky nemovitostí - pozemků, zapsaných do katastru... ble ble ble - v obci a katastrálním území Újezd nad Černou... kupní smlouvu nikdy nepodepsali a pozemky nikdy neprodali … z výpisu z katastru nemovitostí zjistili, že polární vlci jsou zapsáni místo nich jako vlastníci v katastru… na základě kupní smlouvy s Radimem Polákem, který pozemky koupil od obou Straků smlouvou, kterou ani jedna Straka nikdy neviděla... 
A hele! Podpisy na kupní smlouvě Strakových s Polákem byly ověřeny u notáře v Praze. Hm, tak tady není co řešit, ftákům se nelíbí cena, prodej si rozmysleli, protože vlci dali Polákovi za pozemky mnohem víc, než dal Polák jim, a takhle to na mě zkoušej, pfuj, pfuj noch einmal ! Stačí to celé postavit na smlouvě  Strakovi - Polák, a mám hotovo a víceméně bezpracnou čárku.
Pochválila jsem se, jak mi to myslí, a nařídila jsem jednání v naivní jistotě, jaká že to bude brnkačka; a protože úplně odfláknout jsem to také nechtěla, vyžádala jsem si k jednání všechny v žalobě navržené důkazy - zprávu notáře o uzavření kupní smlouvy, spisy katastrálního úřadu včetně originálů smluv, a rozhodnutí, podle něhož  bratři Strakovi pozemky řádně zdědili. Předvolala jsem Strakovy, statutární zástupkyni vlčí smečky a Poláka jako svědka, a vzápětí jsem na ně na všechny šťastně zapomněla.
Vzpomněla jsem si dva dny před jednáním, protože jsem ve spise neměla doklady z katastru. Vyrazila jsem tedy přes náměstíčko na náš katastrofální úřad, a těšila jsem se, jak jeho šéfovi připomenu v rámci spolupráce se soudem mnohé rady a drobné laskavosti, kterých se mu ode mě zcela nezištně dostalo, a já přitom  za to od něj chci jenom perfektní servis.
Drobeček (nomen omen - spolu se do dveří nevejdeme) mě ovšem překvapil. Seděl si za svým stolem, zavalen hromadou papírů, jen jeho kulatá tmavá očka přátelského hlodavce na mě nešťastně pomrkávala, a ještě než jsem se stačila hezky zhluboka nadechnout k pořádnému jekotu, sdělil mi radostnou novinu, že on mi tedy rozhodně nepomůže, protože v katastru je duplicitní zápis všech účastníků řízení jako vlastníků nemovitosti.
Zhroutila jsem se do židle a vydechla: "To kecáš!" "Tak bohužel, máme to tu černý na bílým, podívej se sama," děl Drobeček.
"Ale víš, co je  opravdu divný? Ty smlouvy jsou v pořádku, tedy v podstatě, ale nejdřív tu byla smlouva toho eseróčka s Polákem s návrhem na vklad, a teprve za dva dny potom přišel ten  Polák s návrhem na vklad kupní smlouvy se Strakovými. Datum souhlasí, ale jenom na smlouvě, na návrhu je podací razítko, to měl holt smůlu." "A jak to, že jste to zapsali!?" zavyla jsem zoufale. " Kdo to dělal, kdo to byl!?" měla jsem černo před očima při představě, že se tohle vůbec nemuselo dostat k soudu. "No to právě je ten průšvih, tohle dělal Pepánek, ještě než jsem ho  vyrazil, a  já to teď  po něm musím dávat všechno do pořádku, a  kdybys viděla ty jeho ostatní spisy, a chystá se sem kontrola, a co já budu dělat?" plakal mi zhrzený Drobeček na rameni.
"Mohl by sis například zoufat," mstivě jsem na něj zasyčela při představě nádeničiny, která mě v téhle věci ještě čeká, popadla jsem celý ten jejich slavný katastrálně katastrofální spis, a vylítla jsem z jeho kanceláře k soudu, jako by mě tam snad měly čekat lepší zprávy.
Půl hodiny před jednáním už jsem seděla v taláru v jednací síni, a snažila se vstřebat  zprávu od známého pražského notáře. Nejenže se smlouvou nemá nic společného - to by až tak nevadilo, koneckonců povinná je písemná forma, ne forma notářského zápisu, ale především nemá jeho kancelář nic společného s ověřením podpisů.
Ověřovací razítko je falešné, kulaté razítko notáře je falešné, podpis pracovnice kanceláře je falešný, a v ověřovací knize není o bratrech Strakových ani zmínka, tudíž jejich podpisy jsou pravděpodobně také falešné. Oba mi to vzápětí potvrdili, a štědře přidali další podrobnosti o tom, jak si žalovaní  vlci už pozemečky oplotili, samozřejmě načerno, mají tam psy a černé šerify a nechtějí je tam pustit.
Do toho argumentoval advokát žalovaných, že oni pozemky nabyli v dobré víře, zaplatili za ně šest milionů a jsou jejich, načež přišel svědek Polák a po zákonném poučení prohlásil, že on přece žádnou smlouvu nepodepisoval. Koukala jsem na ten mazec a toužebně jsem přemítala o pohodlném čalouněném pokojíčku, slušivé vestičce, vycházkách do parku pod dozorem statného ošetřovatele, a chladivé spršce, vše k mání u docenta Chocholouška.
Chuti do práce jsem si dodala ujištěním, že když ne dnes, tak určitě později, a konfrontovala jsem majitelku firmy, která smlouvu opravdu podepisovala, s Polákem, který ji podepisovat měl. To bylo ale překvapení, v životě se neviděli, až tady u soudu, že by to nebyl pan Polák? Generália pochopitelně souhlasí, občanské průkazy jsou nové, už jsem toho měla tak akorát dost. Šeredně jsem se na Poláka podívala, a pak se neméně šeredně zeptala: "Tak jak mi to vysvětlíte, pane svědku? Uvědomte si, že ke kupní smlouvě s žalovaným je připojena fotokopie vašeho občanského průkazu a jeho číslo je u všech vašich ověřených podpisů. "
"No to je jednoduché, paní předsedkyně, to sice byla moje občanka, ale loni mi ji ukradli, já jsem to sice hned nahlásil, ale od té doby řeším pořád takovéhle věci. A ty podpisy na smlouvách nemohou být řádně ověřené, když jsem takové smlouvy nikdy nepodepsal, to je logické," vysvětloval mi. "Potvrzení od policie samozřejmě máte?!" vyštěkla jsem na něj.  "To samozřejmě mám, ale ne s sebou, bohužel," litoval poněkud zlomyslně. No, tak tím jsme beztak dneska skončili, bez grafologického posudku na pravost podpisů smluvních stran se stejně dál nedostanu, tak si můžu vyžádat i zprávu policie a zajet do Prahy k notáři.
Tam se mi od mladé koncipientky dostalo důstojného uvítání typu "vítej ve velkoměstě, venkovane", až mě to trochu zarazilo. Koneckonců s jejím šéfem jsme spolužáci z práv a vlastně i kamarádi, a měl by na mě osobně  shlédnout laskavým zrakem, protože vytrvalým odmítáním jeho pozorností jsem mu svého času prokázala cennou  službu.
"Jo to seš ty," posléze verbálně kvitoval moji přítomnost  face to face, když se vydrápal ze své kanceláře "To víš,  já tě podle jména nepoznal; pokolikátý už seš vdaná, potřetí ? Mně to nějak splývá! Máme tady kvůli té tvojí kauze pěknej malér, vykradli mi kancelář, do trezoru se nedostali, ale zmizely mi nějaký papíry a obyčejný razítka, a zničili mi spoustu věcí, tak je to teď na tobě!"    
Informovala jsem ho, že změna mého příjmení se dostavila po prvním rozvodu, nikoliv po třetím sňatku, a  že neaktuálními informacemi mě nijak nepřekvapuje, neboť mezi kolegy právníky je vyhlášen svými zhoršenými kognitivními funkcemi, a zejména ulpívavým myšlením. Dalšího manžela si pořizovat nehodlám, protože soulož mezi příbuznými je trestným činem.
Pokud nemohl mé jméno přečíst v diáři, jistě to nebude tím, že by snad potřeboval brýle, protože všichni víme, že má výborné smysly a po čichu najde i naslouchátko, ale pracovním vytížením velikána, a po čem zlodějské srdéčko skutečně prahlo, zjistí ihned, jakmile si udělá v kanceláři pořádek. Těšila jsem se, jak ho toto pěkné captatio benevolentiae rozčílí, ale překvapil mě.
"Člověče, Elo, tohle je fakt divný. Přišli hned v noci po jednání u tebe, a podle mě šli po ověřovací knize a kulatých razítkách, jenže to my máme všechno v trezoru, a ten neotevřeli, žádný kasaři to teda nebyli. Pokud ty důkazy u tebe vypadají tak, že tvrzení žalobců zatím prokazuje jenom absence zápisu v ověřovací knize, není nic snazšího, než ji sebrat, ne? Jestli tady máš tu smlouvu, můžeme to porovnat a pak mi řekneš, co ode mě ještě potřebuješ."
Zastyděla jsem se za svoje jízlivé porýpávání, a další hodinu jsem jenom fascinovaně sledovala odborníka při přednášce o ověřování obecně, a  rozdílech mezi razítkem pravým a padělaným zvláště. Nakonec poprosil svoji kolegyni, aby mi předvedla, jak se při ověřování opravdu nepodepisuje, a na cestu jsem dostala výpis z ověřovací knihy z inkriminovaného dne, a důtklivé ponaučení, abych si do spisu založila fotokopie dokladů, a originály zamkla do trezoru.
Takto nalomena jsem  ještě od policajtů obdržela potvrzení, že svědek opravdu nahlásil krádež svého občanského průkazu dlouho předtím, než byly podepsány obě kupní smlouvy, od mladého fešného policejního komisaře  pozvání ke společnému ohledání místa obzvláště zavrženíhodného trestného činu, a od  státního zástupce ujištění, že v dané věci stíhá neznámé pachatele mimo jiné  pro trestný čin podvodu podle třetího odstavce § 250 trestního zákona. I znalec slíbil grafologický posudek v nejkratším možném termínu, takže ačkoliv jsem již měla ve věci jasno, nezbývalo mi, než čekat.
Když znalecký posudek konečně přišel, už mě jeho závěr o falešných podpisech prodávajících a svědka Poláka na  kupních smlouvách  ani moc nepřekvapil. Všechno zapadlo do sebe jako dobře složené puzzle, a já jsem před sebou jako na dlani viděla bezchybně spolupracující partičku, která si vytipovala lukrativní pozemky a ukradla Polákovi občanku, vytahala informace z katastru, sehnala dobře platícího kupce, který se nakonec ocitl v roli Černého Petra, sepsala a podepsala kupní smlouvy, a  nakonec se vloupala notáři do kanceláře.
I když, partičku… mohl to  být jenom jeden, ten, který se vydával za Poláka a používal jeho ukradenou občanku, protože o nikom jiném po celou dobu řeč nebyla, ale ta vloupačka a její načasování nasvědčovalo něčemu jinému. Tak či onak, nezbylo mi, než určit, že žalobci, nikoliv žalovaní, jsou vlastníky předmětných pozemků, protože neplatné kupní smlouvy nemohou založit platný převod vlastnického práva. Dobrá víra (pokud o ní vůbec lze v tomto případě mluvit) nebyla žalovaným nic platná, protože pozemky kupovali od nevlastníka.
Konečně jsem tedy mohla zavřít spis, a když se vrátil s potvrzeným rozsudkem z krajského soudu, mohla jsem si i oddechnout, a pustit celou věc z hlavy; pořád ale zůstávaly některé otázky nezodpovězené. Kdo poslal žalobcům výpis z katastru, z něhož zjistili, co se stalo, aby mohli podat žalobu? Kdo informoval falešného Poláka o průběhu jednání ? Kdo byl v noci u notáře? Ale  hlavně - kam zmizel pravý Polák? Odpovědi jsem nikdy nedostala. A bezpracná čárka? Tak ta tedy vypadá úplně jinak!

***

Za  úvod k této soudničce děkuji svému vzácnému kolegovi JUDr. Ivanu Křížovi, a na  závěr si dovolím  jen krátké vysvětlení, v čem že byl celý ten problém, a motta soudničky. 

K převodu práva dochází tehdy, jestliže původní oprávněný vlastník převádí na nový subjekt (nabyvatele) své právo na základě právního úkonu (na rozdíl od přechodu práv a povinností). Jde například o kupní smlouvu, darovací smlouvu,  smlouvu o postoupení pohledávky apod.
Převod práva bývá označován za relativní způsob nabytí práva, tj. takový, kdy nabyvatel nabývá právo, které někdo jiný pozbyl, a současně za odvozený (derivativní), tj. takový, kdy se nabyvatelovo právo odvozuje od práva jeho předchůdce. Nabyvatel nastupuje namísto původního subjektu jako jeho právní nástupce (sukcesor).
V občanskoprávních vztazích platí při převodu práva zásada (i když není v občanském zákoníku výslovně stanovena), že nikdo nemůže na jiného převést více práv nežli sám má (lat. nemo plus iuris ad alterum transferre potest, quam ipse habet).
Výjimku z této zásady představuje ust. § 486 obč. zák., které upravuje nabytí od nepravého dědice. Existence nebo neexistence dobré víry na straně nabyvatele není v tomto případě relevantní.
Uvedená zásada neplatí v obchodním zákoníku při úpravě kupní smlouvy. Podle ust. § 446 obch. zák. nabývá kupující vlastnické právo i v případě, kdy prodávající není vlastníkem prodávaného zboží, ledaže v době, kdy kupující měl vlastnické právo nabýt, věděl, že prodávající není vlastníkem a že není ani oprávněn zbožím nakládat za účelem jeho prodeje.
Existence dobré víry kupujícího se předpokládá; v případném sporu musí tedy být její nedostatek na straně kupujícího prokázán.


Ela