Přesně na tento okamžik však číhá zlomyslný osud, aby jelimánkovi uštědřil tu více, tu méně bolestivou lekci, z níž se pak postižený dlouho vzpamatovává, a totiž že šedá je teorie, avšak zelený strom života. Došlo pochopitelně i na mě, nejsem žádná výjimka a po počátečním chvějivém střehu, sledování každého čísla a písmene, trojnásobného ověřování všeho, co se jenom ověřit dalo, což ovšem nikterak nepřispělo k rychlosti vyřizování věcí, jsem nabyla dojmu, že už všechno zvládnu a polevila jsem v ostražitosti. Mrška osud tentokrát dorazil v podobě zlomené nohy, která mou kolegyni upoutala na nemocniční lůžko a do sádry na dlouhých šest měsíců, a bylo třeba vypomoci s nevyřízenými věcmi v jejím senátě.

Rodinné právo mě vždycky zajímalo, a můj šéf, veden úmyslem co nejrychleji se s problémem vypořádat, mi přidělil veškeré věci, které by snad, byť i vzdáleně, mohly mít s touto problematikou něco společného. Odnesla jsem si tak nějaké rozvody, spory o výživné mezi rodiči a dospělými dětmi, jeden rozvod s prohlášením za mrtvého, z něhož se vyklubala nejdelší a nejzbytečnější práce, jakou jsem kdy dělala, nějaké výživné neprovdané matce, a velmi nenápadně se tvářící určení otcovství. Při spatření spisového obalu se mi udělalo mdlo. Jestli jsem se něčeho tehdy opravdu bála, tak nutnosti vyptávat se účastníků, kdy, kde, jak, kolikrát a co spolu dělali, zda byli dbalí zásad bezpečného provozu, a kde se to tedy ksakru mohlo tak zvrtnout, a vypadalo to, že přesně tohle mě co nevidět čeká.

Spis to nebyl nijak příliš obsáhlý ani starý, o to hodnotnější však byly informace v něm obsažené. Orosila jsem se hned při čtení návrhu, který za děťátko podával orgán péče o dítě. Sotva zletilá matka si na vesnickou diskotéku vyrazila se svým mládencem, zbytek noci a ráno strávila s ním, a odpoledne zase se svým kamarádem, jehož utěšovala, protože ho opustila přítelkyně. Nechali ji oba, jakmile jim, každému zvlášť ovšem, svěřila své sladké tajemství. V příslušném termínu se narodila holčička, podle zpráv ve spise slušná rodina, o dítě se starají, matka poněkud jednodušší, ale pečlivá. Žádný zájem o dítě ze strany tvrzeného otce. Orosila jsem se podruhé, když jsem zjistila, že spis obsahuje v podstatě už všechny potřebné podklady, a že se bez výslechu tatínků, maminky a znaleckého posudku prostě dál nedostanu, děj se co děj. Nařídila jsem tedy jednání.

Mé nejtemnější obavy se naplnily po příchodu účastníků do jednací síně. Mladinká, úchvatně hezká, leč úplně prostoduchá Julie Kapuletová mě se zájmem sledovala, zatímco mladý pan Romeo Montek v motorkářské bundě se šátkem na hlavě hlasitě chřestil řetězy, loupal po mě nedůvěřivým okem a nehodlal si nechat nic líbit. Kolizní opatrovnice holčičky zalezla úplně dozadu, a očividně s celou záležitostí nechtěla nic mít. Ke všemu bylo příšerné vedro venku, i vevnitř ve vlněném taláru. Závistivě jsem vzpomenula svého kolegy, který si právě ve vedlejší kanceláři od horka slyšitelně odpomáhal lavórem studené vody pod stolem a děsivé skřeky vyluzujícím větrákem, ale nezbývalo mi, než začít pracovat.

Začala jsem formalitami, a přes listinné důkazy jsem se propracovala k výslechu matky. Generália, narození dcerky, péče o ni, její potřeby, měsíční náklady na výživu, pomoc rodičů, to jsem se stále pohybovala v poměrně jistém terénu, déle jsem to už ale protahovat nemohla.

"Tak mi, slečno popište, co jste dělala s vaším tehdejším přítelem po odchodu z diskotéky loni 28. ledna, a po vašem příchodu domů, a to až do večera, pokud možno," vzpomenula jsem svého dobrého vychování.

"Šli jsme na nádraží přece," upřely se na mě nevinné modré oči. "Chtěli jste jet vlakem domů," jen jsem konstatovala bez otazníku. "Ale to né, domů to bylo kousek pěšky, my jsme mysleli, že bude otevřená čekárna, chtěli jsme tam … no to … však víte," uzavřela, ale vzápětí pokračovala: "ale když jsme tam přišli, tak byla čekárna zavřená, tak jsme zůstali na peroně, no a tam jsme … no zůstali na lavičce, abysme … no vy víte".

Popravdě - nevím. V zimě, na peroně, v mrazu na prázdném nádraží, vážně, co tam tak mohli chtít ? Že by? Ale jak to jenom zjistit, a neohrozit přitom důstojnost jednání soudu, že. Konečně mi bleskla hlavou spásná myšlenka a div jsem nezařvala: "Chtěli jste tam mít spolu intimní styk!" Čochtání odvedle vzápětí ustalo, zato se ozval rachot převrácené židle a bolestné zaúpění padlé oběti nemístné zvědavosti.

Tak, a máme to, takhle se verbálně prointimněstykujeme celým procesem, jen doufám, že nebudou velké ztráty na životech, že mě to hned nenapadlo! Člověk pořád myslí na právo, a ne na osud horší, než smrt. I když taková zima tam snad nebyla, ne? Tak prý ani ne, z bund se stal útulný pelíšek, a všechno proběhlo k oboustranné plné spokojenosti. Domů se rozešli před svítáním, holčina zmizela do postele a vstala až odpoledne, když jí volal kamarád, aby jej, zhrzeného a opuštěného, navštívila.

"A nějakou antikoncepci jste používali?" dotázala jsem se ještě pro dokreslení. "To ani ne. A co to je?" Zaskřípěla jsem zuby a poskytla osvětovou přednášku. "Tak to fakt ne, já ani nevím, že něco takovýho existuje," s údivem zakončila slečna náš dialog. Dneska mě to tady zabije, věděla jsem s pravděpodobností hraničící s jistotou, jestli ne hned, tak za chvíli. Třeba se zresuscituju výslechem potenciálního tatínka, potěšila jsem se v duchu tou představou.

"Tak to teda ne, žádný to… tento na nádraží, jak jste to říkala, nic takovýho nebylo," děl. "Intimní styk, mladý muži, intimní styk," už mi to bylo všechno jedno. "A proč ne, vy jste nechtěl?" popustila jsem uzdu své zvědavosti. Viditelně nemístně, ale dostalo se mi vzápětí odpovědi.

"Chtěl, ale nešlo to, protože mrzlo, bylo dvacet po nulou," zahučel mladý pán, a rozvrátil mi tak mou pracně nabytou sebejistotu. Odpustila jsem si raději provokativní dotazy, proč že to v takové zimě nešlo, a když mi potvrdil svými vlastními, prostými, leč nehledanými a zcela jasnými slovy, že k ničemu nedošlo, nechala jsem ho být. Situace se vyvíjela poněkud překvapivě, tak jsem jen doufala, že mě ten třetí do party jako svědek nenechá na holičkách.

Nenechal! Hodnej kluk, sice mi po vstupu do jednací síně se žalovaným předvedli dva kohouty na jednom smetišti, testosteron cákal všude kolem, hřebínky se nadouvaly a peří natřásalo, ale potvrdil, že se svou kamarádkou v onen inkriminovaný den opravdu spal, všechno dle jeho názoru bylo, jak být mělo, až na tu antikoncepci ovšem, ta jaksi opět chyběla, ale blbce z něj nikdo dělat nebude, aby mu hodil na krk svoje dítě, protože jako první s ní přece byl ten druhý!

Úlevně jsem pomyslela na svůj nadcházející rychlý a milosrdný skon a včasné vynesení z jednací síně nohama napřed do přistaveného elegantně černého vozu, nebylo mi toho však dopřáno. Musela jsem se ještě protrpět zbytkem výslechu, závěrem jednání, ustanovením znalce a vzájemnými temnými, leč nekonkrétními výhrůžkami obou dotčených pánů hned za dveřmi.

A teď, babo, raď. S touto výzvou jsem se kupodivu neobrátila na svou kolegyni, ale ponořila jsem se do odborné literatury, protože mi bylo jasné, že dosud prováděné krevní testy HLA antigenů na tenhle rébus stačit nebudou. Zjistila jsem, že i u nás už se dělají testy DNA s výsledkem téměř stoprocentním, jsou jednoduché, rychlé, spolehlivé, ale drahé. Nu což, jistota je jistota, aspoň bude na vsi jednou provždy jasno, pomyslela jsem si cynicky, a odeslala jsem spis do příslušné laboratoře v dychtivém očekávání zjevení Pravdy.

Když jsem asi tak za měsíc našla v poště dva útlé svazečky znaleckých posudků na oba dva pány, ještě mě nic netrklo, v návalu práce jsem na celou věc již lehce pozapomněla, a neměla jsem samosebou ani tušení, co se na mě sesype. Nevěřícně jsem zírala na poslední, závěrečné strany obou posudků, rozložených vedle sebe na stole, a nebyla jsem schopna vyrovnat se s tak jednoznačným závěrem. A nebudu jim posudek doručovat předem, rozhodla jsem se, pěkně až při jednání, a hned je u toho všechny jaksepatří vypucuju, copak tohle se dělá? Copak já jsem tu od toho, abych vychovávala mládež, jak bychom k tomu všichni přišli?

I nadešel den jednání, a dostavili se úplně všichni ze všech tří zhrzených rodů. Neviditelné zákopy brázdily jednací síň, brýle zlobně blýskaly, hole se výhrůžně ježily v uličkách, umělé chrupy hladově cvakaly. Do toho přišli na náslech čekatelé, a dostavila se solidárně i moje zapisovatelka, která mi pro ten den zakázala diktafon, protože tohle si v žádném případě nechtěla nechat ujít. Doručila jsem krátkou cestou znalecké posudky, a upřela jsem vyčkávavý pohled na jedinou osobu, která mohla ten rébus vyluštit - matku nezletilého dítěte.

"To jako že to není ani jeden z těch dvou, jo?" ujišťovala se, zda správně pochopila obsah znaleckého posudku.

"Ano!" zahřměla jsem rozezleně. "Jak mi tohle vysvětlíte, slečno?!" "No, to já nevim, nebo že by to byl přece jenom Jarda? Ale to bylo až za tejden! To by mě fakt nenapadlo, že von by to moh bejt vlastně taky Jarda… nebo ne? Tak víte co, paní předsedkyně, nic si z toho nedělejte, že to nejsou ty dva, já vám přivedu dalšího!"

Inu - byl to Jarda, ten náš pater incertus, tedy možná, protože to byla taková ostuda, že se už ani soudit nechtěl, a své otcovství na matrice uznal dřív, než jsem stihla původní žalobu zamítnout. Jenom od té doby občas přemýšlím, kdo asi byl skutečným otcem té holčičky, protože doba rozhodná pro početí dítěte, stanovená zákonem, je mnohem, mnohem delší, než jeden zimní týden, a rozsudek zároveň správný i spravedlivý byl v tomto případě moje štěstí, ne moje zásluha. Už jsem na to nikdy nezapomněla.