Tak vám nabízím takový malý výběrový dezert - příhody nejsou zdaleka všechny a nejdou časově po sobě, napsala jsem je tak, jak jsem si na ně vzpomněla.
Dvakrát Papež
Náš stařeček v rámci celostátní akce "venkov pomáhá průmyslu" již jako čerstvý důchodce odjel vytrhnout trn z paty jedné ocelárně na severu Moravy. Byl zařazen coby závozník a v malém náklaďáčku měl odvážet nějaké ocelářské výrobky. Při první cestě do závodu automobil zastavil nejdůležitější osoba v národním podniku - vrátný.
"Stát - kdo jste a co vezete?" a už si chystal tužtičku a lejstra. Stařeček se nedbale vyklonil z okénka a prohodil "Napište tam, že anděl veze papeže." Viceředitele v ten moment málem klepla pepka - zbrunátněl a zařval: "Tak vy si ze mě budete dělat srandu, to vám přijde draho - okamžitě občanky sem!!" Jaké však bylo jeho překvapení, když si v červených knížečkách přečetl jejich majitele - František Papež a Michal Anděl.
Náš stařeček měl rád víno a doma si ho pěkně popíjel (sedmička na den není tak moc, že). A do hospody chodil jenom v neděli na kibic ke kartám a tam si dal tak jedno maximálně dvě piva za celé odpoledne. Ale semtam se stalo, že se někdy s někým zapoměl a piveček či kořaličky bylo víc. V tu chvíli nastala kalamita - stařeček ochrnul - hlava mu myslela, ale od krku dolů ztuhl jak špalek.
A tak se také jednou stalo, že kdosi doběhl k nám a že "Máňo, vaši stařeček ležijú u Luže a nemožú se hýbat." Mamce hned došlo, která bije. Co teď - auto široko daleko nikde. Napadla ji spásná myšlenka - vzala dvoukolák čili káru, vystlala ji duchnou a tradá i s taťkou pro nezdárného patriarchu rodu. S velkým úsilím ho naložili (v ten moment opravdu vážil metrák, ačkoli jinak měl padesát kilo i s komisňákama), podepřeli peřinou a se supěním - domek je postaven na kopci - ho tlačili domů.
Co čert nechtěl, potkali souseda a ten zapředl s kmetem hovor. "Hergot Francku, dyť ty se vezeš jak král." A děd, jehož už strnulost opouštěla, zvedl paži, pokynul s ní tak velebně, že by mu i královna Alžběta záviděla a prohovořil "Ná, šak su taky Papež."
Stalo se v STS
Taťka v padesátých letech pracoval v takzvané estéesce (strojně traktorová stanice) v Hustopečích. Když nastali žně, byla pohotovost - kdo měl v okolí ruce nohy a uměl utáhnout šroubek, nastoupil do pojízdné dílny a hotovil se pomoci v těžkém boji o zrno - zkrátka chlapi furt leželi pod kombajny, které byly imrvére po … to … pokažené.
Tak se stalo, že ke známému morousovi Jaroslavovi byl přidělen chlapík, jež nastoupil první den a který se též jmenoval Jaroslav., Záhy zjistíte, že měli ještě jednu společnou vlastnost, avšak jeden o druhém to nevěděl. Byli vysláni do Ulehel, kde se zastavil - kupodivu - kombajn. Opraváři beze slova naskočili do opravárenského vozu, přijeli na vyvýšené úvratí, Jaroslav morous popadl francouzák a snažil se uvolnit zarezlou matku.
Ta však vzdorovala a tak poprosil Jaroslava nováčka "Jaajjajjaaro, poopodej měěěmě klaklaadivovo!" Tento se hrabal ve vercajku a pak pronesl osudná slova: "Jaajjajjaaro, taadydy žáádné klaklaadivovo neeníí!" Taťka, který byl na opačném konci lánu, uslyšel hurónský řev: "Coožee, tyyy hahajzzle, tyyy sii buudeeššš dědělatat zee měě strandu?" "Jáá, ssii sraanduu neeneděděláám, jáá taaky kokokoktám!"
A z dáli bylo vidět, kterak Jara nováček vystartoval, lehce přeskočil škarpu dva metry širokou a Jarda cholerik za ním běžel s klíčem v napřažené ruce. "A víš, že to vypadalo jak na olympiádě? Jeden běžel překážkový běh a druhý házel kladivem - teda francúzákem," ukončoval toto vyprávění tatínek. (Kvízová otázka - co měli oba Járové společné?)
Dědák
Na naší ulici (která se skládala z jedné řady osmi domů a od zbytku obce byla oddělena z jedné strany příkrým svahem, z druhé strany řadou vinných sklepů a jinak sousedila už jenom se zahradami a polem) na kraji "na rožku" žila v těch krásných dobách mého dětství rodina. Skládala se z prarodičů, jejich snachy (syn zemřel mladý, ještě nedosáhl čtyřicítky) a tří vnuček.
Jediný mužský člen rodiny byl tak trochu nerudný - asi mu scházela mužská společnost, protože druhý syn, na kterého byl velmi pyšný, bydlel až v Náměšti (letec) a jezdil k rodičům parkrát do roka - a tak si své vnučky pojmenoval po svém: nejmladší Jarmile říkal Barča, druhé pak Verunka (Věra) a nejstarší Tá koza stará (ač jinak je Ludmila). Hádejte, kterou vnučku měl nejradši a kterou nesnášel? Ale aby mu to nebylo líto, děvčata o něm mluvila pouze jako o dědákovi.
Oboraný stoh
Když jsem začátkem devadesátých let minulého století studovala na střední ekonomické škole, měli jsme si ve třeťáku zajistit týdenní praxi v nějakém závodě. Tak kam bych jinam šla, než na kolchoz (teda do Jednotného zemědělského družstva). Byla jsem přidělena na osobní oddělení.
Zrovna v ten čas zralých třešní odcházel do důchodu traktorista starý Kaloš (vlastním jménem Michna - jak k přezdívce přišel nevím, ale je fakt, že se sám Kalošem nazýval). Přišel se rozloučit i na osobní, přinesl pytel chrupek a pověděl nám příhodu:
Stalo se to na podzim, když foukalo ze strnišť a starý Kaloš měl za úkol zaorat lán tohoto strniště. Vykládal: "zbytky teho strniště se mě furt motaly do pluha - každú chvílu sem musel zastavovat, vylízat z trachtora a vymotávat to. A jak tak stójim na kraju, tak šel kolem jeden chytrák (bohužel jeho jméno jsem zapomněla) a poradil mě, že když to strniště zapálim, tak tá orba pak pujde jedna radosť. Podumal sem nad tim a řekl si, že má pravdu.
Škrkl sem sirkú a spokojeně se díval, jak to pěkně hoří - větříček k temu pofukoval - no paráda. A vtym se mě naježily chlupy na zádech - já vůl jsem zapoměl, že uprostřed rolí stójí stoh slámy. Teda jak sem skočil do teho trachtora ani nevím, ale ke stohu sem vyrazil třetí kosmickú, enom za mnú ostal stát dým eště dobrej pul hodiny a tú slámu sem oborával tak rychle, že se mě pak hlava točila, jak dybych slezl z kolotoča - ale stoh sem zachránil.
Děvčata, jak já byl na konci prochcanej (čti zpocený) - dvérca od chlíva je nic (teda on použil místo nic jiné slovo). A víte, že to zhořený se fakt lepší oralo?!" Když pak začas jel můj taťka orat naše strnišťátko, tak jsem mu poradila: "starej Kaloš říkali, že se to má podpálit!" Tatínek se na mě podíval chápavým pohledem a s milým úsměvem prohodil "Děvčico, dyť ty si stejně blbá jak on!"
Podoba
Celý život mi všichni říkali "že ty si Pepova? Šak ty si celej on!" (pozn.: taťka se opravdu nejmenuje Josef, nýbrž Petr, ale je znám jako mistr Pepa - mistr proto, že měl na starosti učně v dílnách, a Pepa proto, že u nás Jozef je Joža či Jožka a jméno Pepa bylo tudíž nevyužito -chichichi).
Ale pak mě mamka říkala, když mě pokaždné načapala nad knížkou, ač jsem se měla věnovat jiné bohulibé činnosti - úklidu "nene, ti si po mojí matce. Oni taky tak rádi čtly - večír po práci si sedly ke stolu s knížkú. Když se začalo ochlazovat, tak si sedly ke kamnom na truhlík (na dřevo) a petrolejku si postavily na kredenc a nakonec, když už oheň vyhasl, si vylezly na ten športhelt, sedly si na trúbu (která byla taková vyvýšená), nohy položily na tále, petrolínku vedle sebe a čtly třebas až do třech hodin do rána. Kolikrát sem se probudila a viděla matku na šporheltě ozářenú tym sporým světlem."
A já lituju, že jsem tuto výjmečnou ženu nepoznala. A taky lituju, že už nemám v kuchyni športhelt - no uznejte, že na plyňáku se špatně sedí - ony ty hořáky tlačí do zadele.
Mánička
Moje nejstarší sestra Marie již od nejútlejšího dětství vynikala svou chytrostí. Mluvit začala velmi brzo - mamka tvrdila, že v roku se s ní dalo už běžně domluvit. Když ji stařenka nesla ve chúvce na zádech, normálně s ní rozmlouvala.
"Ná Štefáno, a s kym to mluvíš?" ptaly se zvědavé sousoudky, když ji potkaly a slyšely hovor. "Tož tady, s našú Máničkú." Tetky nedůvěřivě kroutily hlavou. A holčička vystrčila hlavu a vážně pronesla. "Su Mánika Míchova Íbice čive" (rozuměj Mánička Michnova Vrbice třistadvě).
O co víc ji jela pusa, o to méně ji chtěly nosit nožky (ale to bylo určitě z vypočítavosti - první dítko všichni muchlaly a rozmazlovaly a kam chtělo, tam ho dopravily). Za čtrnáct měsíců po jejím narození si mamka jela pro druhou dcerku Danušku a opouštěla bezmocnou holčičku.
Když se za tři dny vrátila z porodnice ("Tak jsem si myslela, jak si odpočinu v nemocnici, a oni mě vyšouply za tři dny domů - asi si říkaly, aby se mě tam moc nezalíbilo a nerodila každý rok"), běžela jí naproti čiperná děvěnka, zkušeně nahlídla do povijanu a pronesla památnou větu "Takový škaledý děcko vezeš!"
Danuška
Možna, že třetí den po narození nebyla Danuška královnou krásy, ale brzy to dohnala. Na fotkách z dětství je moc hezká holčička (teda obě jsou moc hezké a zůstalo jim to dodnes). Ale vždycky jsem se musela smát "tebe si vzaly jako předlohu pro Lolka z kresleného seriálu - hlavu máš kulatou jako balon a i ty vlásky máš tak pěkně učesané!" Nebyla tak výřečná jako Marie, zato kuráže měla za pět.
To jí byly dva roky, když mamka vyhlédla z kuchyňského okna a uviděla děvčátko, sedící na kalenici. Vylezla po žebříku, který byl opřený o střechu domácí dílny. Okamžitě volala na taťku, aby její poklad snesl dolů, než spadne. Když se tak stalo a holčička zase stála na zemi, důležitě pronesla "A češínky tam ebyy!" Totiž - den před tím viděla, jak taťka leze po žebři na strom a pak jí donesl v košíku třešně, tudíž usoudila, že kde je žebřík, tam je i chutné ovoce.
Setkání s andělem
Jsem bezvěrec a přece jsem se setkala s andělem. Vzpomínám si na ten zvláštní okamžik. Byla jsem malá - snad tři roky - a onemocněla jsem. Pamatuji se, že jsem ležela v kuchyni na stařečkově lůžku, bylo mi strašně zle - vysoké horečky. Mamka už byla zoufalá, co se mnou a netrpělivě čekala, až dojde taťka z práce, aby mi mohl zavolat sanitku.
To dědovo lůžko bylo dřevěné, natřené bílou barvou s vysokými čely a stálo přesně naproti kuchyňským dveřím. Když nešťastná mamka běžela do koupelny, aby mi vyměnila studený obklad, najednou se ty kuchyňské dveře otevřely a já uviděla bílé světlo. A vzduchem se ke mně snášelo bílé peříčko, které dopadlo do mé ruky. Zničehožnic jsem si připadala tak lehká, všechna tíha ze mě spadla a mně bylo dobře.
Když přišel taťka domů, byla jsem bez horeček. Tak nevím - byl to anděl? Nebo dveře byly jenom přivřené a průvanem se otevřely a mně se ulevilo následkem obkladů? Ale bylo to tak krásné - pořád čekám na to světlo z pootevřených dveří.