Jako mladá jsem moc ráda lyžovala na sjezdovkách. Běžky mne tehdy moc nelákaly. Milovala jsem rychlou jízdu, svištící vítr kolem uší a sjížděla hrdinně kdejakou sjezdovku v horách krušných, beskydských, šumavských, krkonošských, jizerských i orlických. Naučila jsem se lyžovat už jako malý cvoček na lyžičkách, které měly nejprve "patičkové", později "krkonošské" spirálové, pak kandahárové a nejpozději řádné sjezdařské vázání.

K tomu poslednímu jsem s ale musela nejprve propracovat přes několikero a několik let po sobě uskutečňovaných celoletních brigád. Dá se říci, že jsem i podle mínění cizích lyžovala velice dobře. Protože jsem se však musela od necelých 17 let každodenně starat taky o těžce nemocného a nepohyblivého otce, vydyndala jsem si na matce aspoň volné soboty. Celou zimu jsem beze zbytku využila k provozování svého velikého lyžařského "koně".

Jednou, přímo na Silvestra, jsme se s partou rozhodli taky vyrazit zase na lyže. Tehdy se k nám připojila naše známá, o níž ale nikdo z nás naprosto nevěděl, zda, jak a jestli vůbec umí lyžovat. Strašně toužila jet s námi, takže jsme podlehli jejímu přemlouvání a uvěřili, že už v životě lyžovala. Když jsme se ve vlaku sešli, vše naznačovalo, že kamarádka snad nelhala. Měla nejlepší vybavení z naší party a my jen docela tiše záviděli.

Byl tehdy nádherný a slunný den a my jsme se vezli velmi starým osobáčkem s tvrdými dřevěnými lavicemi a s roztopenými litinovými kamny uprostřed vagónu. Cestou jsme se s přáteli naštěstí tajně domluvili, že Janu nejprve vyzkoušíme na hrobské louce, než ji vezmeme na pořádnou velkou sjezdovku na Bouřňák. Tahle cvičná louka byla velmi pěkná a mírná, avšak měla několik, námi dřív nepostřehnutých, vad. Okrajem louky vedl lyžařský vlek a celou sjezdovku lemoval poměrně hustý a statný bukový les.

Přišli jsme na sjezdovku, nasadili lyže a vtom pro nás začala estráda, jakou nikdo z nás nečekal. Jana si zapnula přeskáče, zasadila nohy do svého superextra vázání a rozjela se. Šúsem, rovně z kopce!! Padla okamžitě na pozadí. My zbystřili pozornost. Jako by nic se však Jana zdvihla, odpíchla se a na vratkých nohách se rozjela opět rovně dolů. Brzdila pouze "zadní brzdou". Zatočit nedokázala. Sice jsme se začali smát, ale smích nás přešel brzy. Když Jana vyšplhala kopec až zase k nám, bylo všem jasné, že na lyžích stojí asi podruhé v životě. Taky nám tohle přiznala.

My jsme jí jen mohli poradit, aby natočila své lyže vždy šikmo svahem a nejezdila jen rovně. Při druhém pokusu Jana úspěšně poklátila asi 4 dvojice z vleku. Vyslechla si mnoho nadávek a kleteb od těch nešťastníků, ale ustoupit nechtěla, protože se nikomu nic vážného nestalo. S odhodlaným výkřikem: "Ale já se to přece musím naučit!!!" se rozjela vstříc svým dalším lyžařským dobrodružstvím. Už jen mlčky a s úsměvem na rtech jsme sledovali její další pokus.

A Jana nezklamala. Opět cestou poklátila několik "shnilých lyžařských hrušek" z vleku, který na ni působil stejně, jako obrovský magnet. Než jsme však stačili zasáhnout a donutit ji k sundání lyží, ona zamířila rovnou cestou do toho hustého lesa. To nám už ale všem úsměv na rtech zamrzl. Jana totiž doslova kosmickou rychlostí proletěla pod zlomenou větví, která se jen se zaskřípěním smutně rozkývala, a bez hlesu zmizela.

Nastalo hrobové ticho, které se doslova shodovalo s názvem vesnice Hrob, která louce své jméno propůjčila. V nás by se v tu chvíli krve nedořezal. Naráz a zcela jako jeden muž jsme se rychle rozjeli k místu Janina zmizení. Nad lesem vládlo zlověstné ticho a nám se ten sjezd zdál nekonečně dlouhý. Dorazila jsem na inkriminované místo jako první a jen napjatě poslouchala, jestli vůbec něco z lesa uslyším. Ač jsem však napínala sluch a natahovala své uši sebevíc, ozývalo se jen šumění větru a skřípot o sebe třených stromových větví.

Najednou jsem ale cosi zaslechla. Z hloubi lesa se v ústrety mému zoufalému volání ozval jakýsi zvuk. Podobal se spíše tlumenému nářku a pláči. Už jsem odhodlaně shodila lyže, když dojeli i ostatní kamarádi. Jali se všichni jako na povel dělat totéž. Poté jsme se vrhli do lesa. Brodili jsme se hodně vysokým a kyprým sněhem, volali, ba přímo jsme řvali z plných plic. Nic. Jen ten divný, podezřelý a tlumený nářek. To už jsme se ale všichni drali pod nízké větve statných buků. Sníh nám padal za krk, větve nás šlehaly do očí, bořili jsme se ve sněhu až po pás, ale prodírali jsme se tvrdohlavě po Janině stopě. Ty tlumené vzdechy nás popoháněly. Vtom jsme Janu objevili.

Už si nepamatuji, který z nás ji našel první. Když jsme však viděli tu scénu, nebyli jsme v tom okamžení schopní Janě nijak pomoci. Zírali jsme několik vteřin bez dechu a poté jsme se jako na povel všichni rozesmáli, ba přímo se rozeřvali úlevným hurónským smíchem. Nic jí nebylo.

Místo Janina zmizení mělo jednu zvláštnost. Byl to vlastně jakýsi hluboký a hodně úzký příkop se strmými břehy, který však byl plný kyprého prašanu. Zcela na dně tohoto příkopu seděla Jana. Zadek měla zaražený až do dna závěje, hůlky skřižmo pod sebou, ruce zcela uvězněné v jejich kožených poutcích, vlastní kolena se přímo dotýkala jejího čela. Nohy i s lyžemi byly v protilehlém břehu rygolu, špičky lyží zapíchnuté v závěji sněhu protilehlého břehu. Její ramena se otřásla a tlumeně se ozýval její chechtot, který jsem já mylně považovala za nářek a pláč.

Všichni jsme se nejdříve jen prohýbali smíchy a popadali se za břicha. Nejprve jsme se dosyta vysmáli, poté jsme teprve mohli začít s vyprošťováním nešťastnice. Nebylo to tak jednoduché, jak se na první pohled zdálo. Janě se naštěstí nestalo zhola nic. Ona i její lyže vše přežily bez úrazu a úhony. Jakmile jsme se ale k Janě chtěli dostat blíž, padali jsme svorně až na dno škarpy a hrabali se v závěji až po pás. Při všem tom smíchu a žertících, pronášených na její adresu, nám vyproštění trvalo víc než hodinu.

Konečně jsme se vypotáceli zpět na louku, k lyžím. Smích nás zde ale doslova porazil podruhé. Stalo se toto: Na okraji lesa jsme všichni nasadili lyže, neodjel však nikdo. Jana si také své lyže obula, ale ouha! Chtěla se odrazit hůlkou, ale nic. Jedna hůl byla v pořádku, ale druhá jaksi nefungovala. Zabírala jen naprázdno. Ona totiž hůl dostala skutečný a velice reálný tvar Janina impozantního zadku. Byla tím tlakem jejího těla vytvarována do elegantního oblouku přesně podle zmíněného tvaru. V tu chvíli jsme se zase všichni svalili do sněhu a jen hekali a škytali smíchy. Nikdo z nás už v lyžování nepokračoval. Za prvé to bez hůlek ani nešlo, za druhé solidarita s Janou byla veliká. Lyže jsme svorně zapíchli na kopci. Koulovali se, váleli jsme se ve sněhu a odpočívali na zimním sluníčku.

Když jsme se však navečer vraceli doslova vyblbnutí, vyřádění a dokonale unavení, ale šťastní, osobáčkem - dřeváčkem domů do Mostu, byli jsme neskonale vděční průvodčímu, který kvůli nám rozžhavil vagónová kamna doruda, abychom se stihli cestou aspoň trochu usušit. Už nikdy víc jsme však Janu s sebou na lyže nevzali. Netuším a ani nikdo z nás dodnes neví, jestli se Jana někdy lyžovat naučila.