ČLOVĚČINY: Rok 1968 (3) – Emigrace

Doma jsme měli všechno: rodiny, práci, zařízený pokojík, rozestavěnou stavbu, kamarády a celý náš dosavadní život. Venku, ať už kdekoliv jen velká neznámá a na severní polokouli zima na krku. Byla už půlka září a znatelně se ochlazovalo. Zvláště na malý staneček a motorku.

V autokempu jsme se seznámili s dosti lidmi a mezi nimi byli i starší manželé, penzisti, z Kalifornie, co v campervanu cestovali po Evropě. Večer nás pozvali do jejich pojízdného příbytku, kde bylo podstatně tepleji než pod hvězdami, na kafe a pokec. Uměli dobře česky, utekli v r. 1938 před Hitlerem, byli čeští Židé. Líčili nám, jak měli těžké začátky a že emigrace není žádný med. Stesk po vlasti, rodině, kamarádech a touha se vrátit, i když to nejde, a na druhé straně hrdost a radost z toho že jsme tam, kde chceme být a z výsledků nemalého úsilí potřebného k zapuštění nových kořenů.

Když jsme se jich zeptali co by oni udělali na našem místě, tak jednoznačně odpověděli: "EMIGRUJTE! JSTE MLADÍ A ZDRAVÍ, VÁM PATŘÍ SVĚT!!“ Sice to není žádný med, nejhorších je prvních 15 let, než přestanete želet ztraceného domova a najdete si domov nový, ale stojí to za to!! No po pravdě řečeno, těch 15 let nás trochu zaskočilo, v době když je jednou kolem třicítky se to zdá věčnost, ale s odstupem času musím říct, že měli absolutní pravdu. A je dobře, že ty začátky (prvních 15 let) jsou tvrdé a náročné, jeden nemá čas myslet na blbosti, nebo snít o ztraceném domově ať už byl jakýkoliv.

Po této rozmluvě nám to vzalo tři dny a noci bez spánku se rozhodnout. Vrátit se do komunistické klece kterou jsme tak dobře znali, nebo emigrovat do neznáma a nejistoty. Těžké rozhodnutí padlo třetího dne. EMIGRACE! Právě díky našim novým přátelům z Kalifornie. Tehdy to znamenalo odjet navždy a nikdy se nevrátit, nikdy už o vlast, rodinu a kamarády ani zavadit. Prvně těžké telefonáty domů rodinám, že už nás neuvidí a pak se začít poohlížet KAM.

V tu dobu byla Vídeň už plná utečenců z Československa a nechyběli ani ti co většině dělali špatné jméno. Drobné kriminální živly a cikáni. Před různými velvyslanectvími stály ohromné fronty našich lidí co měli zájem o přistěhovalecká, nebo uprchlická víza. Až pětitisícové fronty stály před některými evropskými ambasádami (Švýcarsko, Švédsko, Francie, Itálie, Německo) a zde byl i ten největší póvl. O USA a Kanadu byl také velký zájem. Evropu jsme vyloučili, když pryč tak hodně daleko a navíc ten póvl co se do těchto zemí dostane, ztíží začátky těm slušným. Všechny emigranty z Československa hodí do stejného pytle, což se i stalo, jak jsme později slyšeli jak od našich lidí, tak od kamarádů Švýcarů.

O Kanadu jsme vzhledem k nastávající zimě moc zájem neměli a o USA díky našim, tehdy pokřiveným, představám také ne. Jen tak, spíš ze zvědavosti, jsme zabrousili na australské velvyslanectví, kde skoro nikdo nebyl, zato Australané měli vše dobře zorganizované. Okamžitě jsme obdrželi propagační brožurky o Austrálii, zemi neomezených možností, prosperity a hojnosti.

Brožurky zapracovaly a naši kalifornští přátelé s nimi. Vydáme se na prodlouženou dovolenou k protinožcům!! A tak se jdeme zeptat na ambasádu a tam nám hned dávají dotazníky k vyplnění, posílají na roentgen plic, injekce očkování, organizují pro mne, jako mužského, pohovor s neomylnou kontrarozvědkou, otázky typu: "byl jste na vojně, u jaké zbraně a v jaké hodnosti“ mě nenechaly na pochybách, zrovna jako otázka, zda máme svoje občanky. Ty jsme hrdě zapřeli.

Také se zajímali, zda někoho v Austrálii známe. Nic netuše jsem řek, že v Sydney bydlí můj bratranec a teta, maminčina sestra, ale moc si nepíšeme. Po těchto formalitách jsme každý obdrželi ZADARMO letenku z Vídně do Sydney. Ve Vídni jsme celkem pobyli o trochu déle jak tři týdny, ve kterých jsme poměrně dopodrobna poznali Vídeň a stačili za pomoci nových i starých přátel zorganizovat přísun věcí nejnutnějších. Dvě nové kamarádky z autokempu, Holanďanky Joke a Hanny se vypravily do Brna. Oficiálně jako návštěvnice strojírenské výstavy, později veletrhů, ve skutečnosti jako naši kurýři.

Zpět se vrátily každá s objemným kufrem co jim naše rodiny narychlo napakovaly. S Hanny jsme dosud ve styku. Takže jsme konečně měli slušné a tak potřebné teplé oblečení. Ovšem nechat si dovézt potřebné dokumenty o vzdělání, oddací list a podobně nás ani nenapadlo. Ještě že jsme je do začátku nepotřebovali. Ty nám pak poslali rodiče poštou i s nějakými knihami.

Jeden kamarád a kolega z Brna dost riskoval a jel jako za tetou do Vídně a dovezl nám další dva kufry potřebných věcí, převážně oblečení. Takže jsme na tom byli poměrně dobře. Náš malý staneček byl teď na prasknutí, ale nálada dobrá, měli jsme cíl, který se kvapem blížil. Na rozloučenou s Evropou jsme si za poslední Šilinky na Mariahiferstrasse koupili malé kukačky, v pěkné papundeklové krabici. Kukačky nám ještě visí na stěně.

Nastala doba, kdy jsme měli podat naše zavazadla, a vyvstal nám menší problém. Bylo povoleno jen 20 kg na osobu a my jsme měli daleko víc. Nakonec vše dobře dopadlo, protože s úředníky se dalo mluvit a pár z Bratislavy co byl v lajně za námi, každý měl jen kartáček na zuby. Takže jsme spotřebovali ta jejich zavazadlová kila.

V tu dobu létala z Vídně do Sydney každý týden TŘI letadla, Boeingy 707 plničké emigrantů z Československa. Všichni měli cestu plně hrazenou australskou vládou a Austrálie nepochybně dostala za pouhou cenu letenky hotové lidi. Doktory, inženýry, techniky, řemeslníky a to ne ledajaké. Lemplům se ke klokanům moc nechtělo. Drtivá většina z nás sice neuměla anglicky, ale i to měli v Klokánii zcuknuté, jak jsme na to později přišli. V davu byl průřez tehdejší Československé populace, tedy převážně ti mladší, ale nescházely i rodiny s dětmi a sem tam i lidi kolem padesátky a i více.

Než jsme se nadáli tak jsme 7. října 1968 přistáli na Sydneyském International airport. Pro starší emigranty šok, pro nás mladší dobrodružství. Nestál ještě moderní terminál, ale jen pár dřevěných baráků pobitých vlnitým plechem a celní kontrola se konala téměř pod širým nebem. Když celňák významně ukázal na krabici, ve které byly naše malé kukačky, co jsme si ve Vídni za poslední šilinky koupili, tak můj první souvislý projev v Austrálii byl: "tik tak, tik tak, kuku, kuku". Pochopil. Byl to inteligent jako většina jemu podobných po světě. Mezi dámami středního věku nebyla nouze o hysterické záchvaty.

Ještě než jsme byli vypuštěni z transitu, tak nám byly připnuty na prsa barevné knoflíky. Někteří měli červené, jiní modré a my bílé. Australská organizace, o které jsme neměli ani potuchy. Imigrační úřad kontaktoval lidi, o kterých se kdo zmínil, že je zná, nebo je s nimi spřízněn a dotázal se jich, zda by byli ochotni na přechodnou dobu nově příchozí ubytovat a nějak jim do začátku pomoci.

A jak jsme vyšli z tranzitu, tak za zábradlím čekal chumel lidí, kteří měli také barevné knoflíky a prostě jsme každý měli najít svoji barvu. Tak jsem se po 23 letech opět shledal se svým bratrancem a mojí tetou, sestrou mé maminky. Ti nás i s kufry naložili do velkého stejšnu a odvezli k nim do domečku na břehu krásného Sydneyského přístavu Port Jackson.

A tak jsme se octli v zemi, kde je všecko jinak. Jak počasí, tak na silnicích kde se jezdí vlevo. Ruština s němčinou a francouzštinou nám byly naprosto k ničemu. Nezbylo nám nic než Leninovo učit se, učit se, učit se. To ovšem mimo práce, práce a zase práce, aby bylo na chleba. Skoro rok jsem umýval nádobí a vykonával pomocné práce v kuchyni v blázinci, kde se vařilo pro 3000 pacientů. Míla balila cukr na výrobní lince v cukrovaru.

Po večerech jsme do sebe hustili angličtinu ve večerních školách pro imigranty. A tak Míla se za půl roku dostala v cukrovaru, byla z domu chemička, do výrobní laboratoře a já za necelý rok jsem začal se strojařinou, nejprve u prkna kreslit. Lehké to zrovna nebylo, vládl tu imperiální systém měr a vah, a tak mě nezbylo než se naučit bleskově převádět palce, libry a spoustu jiných podivných jednotek do metrické soustavy abych měl jakous takous představu.

Za čtyři roky se pak vše změnilo na metrickou soustavu a problém měli Australané, jenže naopak. V tuto pohnutou dobu jsme nevěděli nic rozumnějšího, než se začít množit a mít naše 2 kluky. Napřed Petra (1970) a pak Martina (1972). Míla pak zůstala s klukama doma a ze mě se stal provider, přesně podle zdejší anglosaské předlohy. Postavili jsme si domeček v buši v Modrých horách, kam jsme se přestěhovali v r. 1973 a mě začalo dlouhé dojíždění do práce. Začali jsme se asimilovat.

Po okolí jsme poznali nové kamarády a překvapivě hodně lidí z Československa, co přijeli zhruba jako my. Scházeli jsme se za různých okolností, jako oslavy narozenin, Silvestry a podobně a přišli jsme na to, že jsme všichni trpěli tak zvanými emigrantskými sny. Byly to dost nepříjemné noční můry, kdy se jeden znova octl v Československu a pak se už nemohl dostat ven. Vzbuzení a zjištění reality bylo příjemnou úlevou.

Pracovat, převážně pro globální velké společnosti, jsem vydržel do r. 1992, kdy jsem byl v rámci racionalizace už potřetí v Austrálii vyhozen z práce. Pak jsem začal soukromničit a provozovat engineering consulting za úplatu. Do roku 2005 to fungovalo docela slušně. Občas jsem si placama přál aby bylo té práce méně. Když se nás lidi zeptali co děláme, tak jsme s kamarádem říkali ze jsme industrial prostitutes.

Nechávali jsme se najímat a také jsme byli placeni od hodiny. Takže takto nám skončila ta prodloužená dovolená z roku 1968. Teď už jsme oba po tři roky doma. On má autoškolu, ve které cepuje žáčky a žákyně kterak správně řídit auto. Já pobírám starobní penzi. Práce v našem oboru vyschla, odstěhovala se do Asie, kde je levnější pracovní síla. Zatracený kapitalismus.

Další fotky najdete zde