Louk 30.9.2008 21:19

Milý Georgi, máte mimořádný dar

několika větami navodit atmosféru té doby. Čtu se zatajeným dechem. A příběh tří sester se mi doslova vryl pod kůži. Moc děkuji, že jste se o vzpomínky podělil

Je to už po staletí taková národní tradice, že nejlepší lidé byli odtud odejiti , vzdělaní, pracovití, odvážní, hrdí... Tím nemyslím, že by tu nikdo takový nezůstal, ale šikla by se posila .

Těším se na další vyprávění a mávám k protinožcům

• reagovat
• nahlásit příspěvek

Vave 30.9.2008 18:14

Děkuju,

milý Georgi a milá Mílo, celý vzpomínkový seriál je tak silný ve své pravdivosti, že člověk má při čtení husí kůži.

Patřím mezi generaci, která "v tom" vyrostla. Přestože jsem v roce 1968 byla ještě malá holka, pamatuji si atmosféru těch let dobře. V Sudetech, díky naprosté vykořeněnosti lidí, vždyť starousedlíků u nás zbylo sotva 10 procent, se následné roky po sovětské okupaci přežívaly díky navyklému cynismu, otupělosti, bezvýchodnosti v naprostém rozdvojení. Člověk se naučil žít současně ve dvou paralelních světech, aniž by s tím měl problém. Opisovala jsem samizdat, stýkala se s Chartisty, rozšiřovala všechny možné nelegální materiály, ke kterým jsem se dostala, aniž bych nad tím nějak přemýšlela, bylo to pro mě naprosto normální. Na druhou stranu, když jsem nedala do oken v slavné májové dny český a sovětský praporek s tím, že se mi ztratily, a domovní důvěrník mi promptně donesl zcela nové, neřešila jsem to a do oken je dala. Věděla jsem, že mi čtou dopisy a občas se mi nějaký ztratil, ale taky jsem to neřešila. Prostě jsem si dělala tiše to své, jako statisíce lidí, kteří tu zůstali. Stejně tak zbaběle jako statečně.

Vaše vzpomínky jsou zajímavá konfrontace a námět na dlouhé přemýšlení. Kdo víc ztratil či získal, ten, kdo odešel, nebo ten, kdo zůstal. A proč se někdo vrací a někdo ne. A jestli je návrat pokáním či výhrou.

Je toho hodně, co jste mi nasadili do hlavy, moji milí z Klokánie. Ještě jednou děkuju a přeju dobrý večer/dobrý den.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

Matylda 30.9.2008 14:14

Pro mne je to povídání

jako z jiné doby, protože jsem stejně stará jako Švehlovic Petr. Ale takhle se to aspoň dozvídám autenticky.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

EvaŽ 30.9.2008 13:15

Vté době jsem byla

naivní sotva gymplové dítko, které nevěřilo, že to může skončit až za 30 let. Kdo ví, být o něco starší... Teď už jsem zase moc stará. Člověk celý život bere ohledy na ostatní, čeká, že se něco zlepší. A pak už není cesty zpět.

Dobře jste tehdy udělali!

• reagovat
• nahlásit příspěvek

jenny 30.9.2008 11:37

Pane Jiří, děkuji !

Čtu se zatajeným dechem a se slzami v očích, ty pocity jsou pořád tak živé i s pochybnostmi zda jsme měli odejít či zůstat. Ještě pořád je to ve mně, ještě pořád přemýšlím co by bylo kdyby..... Ať už to bylo jakkoliv zůstali jsme doma ale ta těžká rána, která nám byla zasazena ,není a nebude zhojena. Obdivuji odvahu všech co to zvládli neboť jejich píle a nasazení se prosadit ,museli být obrovské a takovýto potenciál byl této zemi odebrán pro ideologiii,která zničila sama sebe a zasáhla do osudu tolika lidí, tím nejhorším ponižujícím způsobem.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

Zdena b.p. 30.9.2008 11:12

Díky Jiří.

Popisuješ se vzácným nadhledem velmi těžké rozhodování "Na celý život". Asi kdekdo z nás se musel rozhodnout, ale neměla jsem příležitost nakouknout, jaké to bylo na druhé straně mince.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

Alča 30.9.2008 8:36

Díky Jiří,

dokážeš velmi výstižně několika slovy popsat  velmi dramatickou dobu, tohle má pro mě obrovskou hodnotu. Jsem přesvědčena, že drtivá většina lidí emigrovala proto, že cítíla to, co přijde a nedokázala by s tím žít. Já teď občas říkávám, že mě něco jako emigrace nenapadlo celý život, až teď v poslední době mě to, co je tady kolem nás občas zazlobí, tak z legrace říkám, že emigruji na Island. Zatím to ale můj patriotismus vyhrává na celé čáře...

• reagovat
• nahlásit příspěvek

LA 30.9.2008 7:16

Chápu,

že rozhodování bylo velice těžké. Ono to není jednoduché: nechat domov a vše s ním spojené daleko za sebou a začínat někde úplně jinde. Ale obdivuji tu solidaritu a pomoc v podstatě cizích lidí a ptám se, jestli by se to mohlo stát i dnes.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

Fallowa 30.9.2008 6:21

No,Švehlovi,

jste stateční lidé - mně někdo říct,že prvních 15 let je nejhorších,tak bych se vrátila domů.Vy jste tvrdě pracovali,vychovali děti,postavili si dům a to jste začínali z ničeho - můžu před vámi jen smeknout!A je dobře,že jste teď v důchodu,alespoň máte čas psát hezké články na Zvířetník.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

Hana W 30.9.2008 2:34

Taky jsme ve Vidni spekulovali celorodinne zda se vratit nebo ne

v lete 1969 jeste nez Husak vyhlasil, ze si nenechame z hranic delat korzo. Ta klec na spadnuti byla celkem jasna, vzdaleni, ale fajn pribuzni prislibili pocatecni pomoc, a tak to vypadalo udelatelne. Nakonec se rodinna rada usnesla, ze se vratime.Jednim z faktoru bylo, ze maminky tatinek byl dost nemocny. A dedecek se tak divil, kdyz jsme z toho Rakouska prijeli. Byl to divny pocit zajizdet zpatky do klece, ale dedecek byl rad a tedy dobre rozhodnuti.

Kdyz jsem v zime a na jare 1981 byla ve Vidni coby oficialni uprchlik, bylo tam moc Polaku.  Kratky pobyt v uprchlickem tabore Traiskirchen (tez zvany Trajskac) a pak v prijemnem taboru na kraji Vidne mne taky presvedcil, ze vzdalenejsi konciny budou asi vhodnejsi. Lidi, tam se dely veci; kradlo se, deti byly cvicene jak krast v samoobluze, vybirat schranky s nedelnima novinama, kde bylo hodne kuponu na akce, atd. V okoli temer nebyla fungujici tel. budka, zlate ceske rucicky se provolavaly domu pomoci dratu zastrcenych do otvoru na mince. A kazdy to kazdemu rad vysvetlil. A to v zadnem pripade nebyli jenom Polaci - rada Chechu a Slovaku nebyla o nic lepsi. Cili tam byla averze ze strany mistnich - i na malo placena mista bylo v inzeratech keine Auslaeneder, bitte. Tak jako Svehlovi  jsem se rozhodla jet do zeme, kam vetsina prisla odnekud dobrovolne. Tehdy aktivne verbovala emigranty Jizni Afrika. Odjezd temer okamzity, cesta zadarmo. Ale rikala jsem si, ze to tam jednou nemusi skoncit nejlip a co pak fcil? Muzu rict, ze jedny z mych nejlepsich let v USA byly 3 roky, co jsem stravila napred jako kucharka v japonske hospode a kratce nato jako barmanka. Byste neverili, jak se mi v tom baru spravila anglictina. Dodnes, kdyz se nastvu, tak umim svuj nazor vyjadrit jadrne, po lopate, spravne a primo k veci - diky teto zkusenosti. To nas v jazykovce neucili

Takze pekny den do Klokanie a prijemnou penzi.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

Jakub S. 30.9.2008 0:36

Lidilidilidi!! Já to horečně prožívám s váma!

Tři dny a tři noci - a já ve Vídni co? Mám, nemám, mám, nemám... Tohle je dosud nejlepší, nejautentičtější, nejkonkrétnější líčení tehdejší Vídně, co znám. Jiří, za jedna. Paní Mílo, byli jste a jste tandem , to je cítit, vidět, poznat. A vyšlo vám to. A s tím veletrhem - no kampak na nás s okupací. A vůbec. A dobrou noc, nebo ráno, nebo (třeba v Karolajně) podvečer. Ta zeměkoule je divná. No ale jinou nemáme, bereme co je. Už mi to zas moc kecá, kdoví co by ze mě eště vypadlo za moudro, beztak už mám komplexy, že prý působím moudře - že, nejmenovaní plzeňáci?! Vy jste mi s tím dali, achjojo.

• reagovat
• nahlásit příspěvek