Neviditelný pes

ČLOVĚČINY: Rodinná invaze do domečku

1.9.2009

Tehdá se zrovna začalo zemi, ve které to Brno leží, pro změnu říkat Protektorat Böhmen und Mähren. Žádná zvláštnost. Tato zem má tu vlastnost, že skoro každou generaci má název jiný.

Tehdá se zrovna začalo zemi, ve které to Brno leží, pro změnu říkat Protektorat Böhmen und Mähren. Žádná zvláštnost. Tato zem má tu vlastnost, že skoro každou generaci má název jiný.

Třeba moje maminka. Ta se narodila také v Brně, avšak to leželo v mocnářství Rakousko Uherském. Maturitu na brněnské škole však už stačila stihnout ve fungl nové republice Československé, aby pak měla mě, jako zralá žena, za Protektorátu. Aniž z Brna paty vytáhla, tak dále pak žila v poválečné republice Československé, v Lidově demokratické republice Československé a v Socialistické republice Československé, ze které pak odjela sem k nám do Klokánie. Takže Českou republiku už nezažila.

Ale to jsem jaksi odbočil. Naše zdejší família se občas sjíždí dohromady. Obvykle za účelem té či oné oslavy. Můžou za to hlavně ty naše ženské protějšky, které to organizují. My chlapi po tom zrovna moc netoužíme, zvlášť já ne. Jenže kdyby se dávaly dohromady jen ony, pak by to byl slet čarodějnic a to by pak nešlo s nimi vydržet, že jo. Ono to stačí tak jak to je.

S letošní oslavou mých narozen vyvstal ale logistický problém. Dříve to jaksi nešlo a v době příhodné byl náš starší syn Petr na dobrodružném vandru v tropických pralesích na Papui New Quinei. Coural se po skoro stokilometrové cestě známé pod jménem Kokoda trail.

Když tam byl, tak tam zrovna spadlo letedlo s nějakými turisty z Klokánie. Petrova partnerka Kirsty, která je novinářka, nám volala ještě ten večer, že Petr by v tom letadle být neměl. Druhý den to potvrdila, jména obětí už byla známa. Další den volala, že s Petrem telefonovala, že už je v Port Moresby, jinak město na konci jeho cesty. Jaksi brzo.

Pak se ukázalo, že v tropickém pralese na neskutečně strmých kopcích a v hustém podrostu za skoro neustálého lijáku a neskutečného hicu v hlubokém bahně za žraní všelijakým exotickým hmyzem zastávkoval Petrův organismus. Jinak, v lijáku a mlze slyšeli spadnout to letadlo, ale mysleli si, že v pralese spadl nějaký strom.

Petr měl kliku, zhruba na půl cestě došli zrovna k několika chatrčím, kde byla i zdravotní klinika a v ní nějaký lékař dobrovolník z Austrálie. Petrovi změřil jeho rychlý a nepravidelný tep, změřil tlak a zakázal jakékoliv další fyzické vypětí. Podobně nedávno dopadli dva osmnáctiletí, kteří neposlechli dobře míněné rady a na cestě zemřeli.

Když se doktor na klinice Petra ptal, co bere, tak Petr naivně odpověděl, že vitamíny. Doktor však myslel drogy. To co Petr měl, je obvyklé u těch, co berou Extasy a jiná svinstva. Atriální fibrilace nastává, když vypne přirozený Pagemaker, co vysílá elektrické impulsy do srdečního svalu, aby správně rytmicky pracoval. Ani se moc nedivím, že v tom hicu a mokru přírodní počítač zastávkoval a srdeční sval pak nevěděl jak a kde se stáhnout a kde povolit.

U zdravého jedince se zdravým srdcem se situace za klidu vrátí do normálu za den či dva. Do osady zrovna dolétla zásobovací helikoptéra a tak tou byl Petr evakuován do města, odkud pak telefonoval Kirsty. Po návratu Petr podstoupil vyšetření u kardiologa, kde bylo zjištěno, že vše je OK. Stal se tak „slavným“ a byl snad ve všech australských novinách, protože byl první Australan, co se vynořil z pralesa po spadnutí letadla.

A tak naše něžné polovičky stanovily opožděné datum oslavy na neděli 23. srpna. Míla už pár dnů předem trávila delší čas v kuchyni, než má ve zvyku. Mladým přece chutná, ne? A tak v neděli během dopoledne dojela nejdříve rodinka našeho mladšího syna Martina s kamarádkou Gitte z Dánska i se psem Maximusem.

A tak naše něžné polovičky stanovily opožděné datum oslavy na neděli 23. srpna. Míla už pár dnů předem trávila delší čas v kuchyni, než má ve zvyku. Mladým přece chutná, ne? A tak v neděli během dopoledne dojela nejdříve rodinka našeho mladšího syna Martina s kamarádkou Gitte z Dánska i se psem Maximusem.

Takže tři dospělí, dvě děti a brácha našeho Ferdy. Pak se objevila naše schovanka Blanka se synkem Míšou, aby se k nim později přidal i její manžel Miloš. Jejich jozefčici Jessinku nechali doma, i když by to už bylo jedno. No a těsně před obědem dojéchali Petr s Kirsty.

To už tři psi pomalu ale jistě společnými silami demolovali barák. Počasí jako vystřižené z reklamní brožury: 27°C jasno a klid. Pěkný zimní den. Nebýt drobotiny, která by mohla skončit placatá na betonu pod balkonem, tak jsme slavili tam. Uhlídat roční Janu a Míšu je však „challenge“. Pětiletý Fynn je už OK.

Po zaplácání žaludků samými dobrotami spláchnutými lahodným australským červeným a nakonec obligátní dortou bylo blahopřáno mé maličkosti k tomu že jsem vydržel a dožil. Mimo různého chutného pití jsem dostal kolektivní dárek, takové malé černé udělátko, kterému se tu říká „média palyer“.

Je to krabička zvíci dlaně, asi 3cm tlustá a opatřená spoustou zásuvek. Tato se postaví vedle televize a do krabičky se zapíchne pomocí káblíku USB externí pevný disk na kterém jsou nahrány fotky, hudba nebo videa. Tyto krabička přežvýká a zobrazí na televizi, či přehraje hudbu.

Výhoda je v tom, že na mrňavý externí disk o 500 GB zvíci malé tabatěrky se vejde více jak 100 hodin kvalitního videa a tak není nutno hledat a měnit DVDéčka. Ušetří se hodně místa a je jednoduché jednotlivé nahrávky hledat pomocí menu.

Vnuk Fynn dostal také opožděný dárek k svým pátým narozeninám a tak v obýváku byl patřičný čurbes, ve kterém se motali 3 psi. Našemu novému pesovi Maxmiliánovi se to vše náramně líbilo a do všeho strkal ten svůj zvědavý čumák. S Janou si padli opět do noty a ta ho pak objímala a muchlala, až Max čural blahem. Doslova. Ještě že to zvládl mimo koberec.

Večer, po odchodu gratulantů, domeček ztichl. Psiska ležela jako mrtvoly každý na jednom molitanovém polštáři a já je napodoboval v křesle a honem trávil, co jsem spořádal, abych snad nešel spát s přecpaným břichem. Při této bohulibé činnosti jsem čuměl na video, co jsem si pustil právě přes ten nový média player.

Den se vydařil a doufám, že do října a listopadu bude klid. Pak nastane kolektivní slavení, skoro všechny ženské ve famílii v těchto měsících něco mají. Buď svátek a nebo narozky a nebo oboje jako Míla.

Další fotky najdete zde 



zpět na článek