Neviditelný pes

ČLOVĚČINY: Proč nemít jedináčka (3) aneb spolupráce

13.2.2007

Jednou jsem jim nandala jídlo a František se mně ptal:
"Z čeho je ten talíř?"
"Z porcelánu, jez!"
"A to někde roste?"
"Ne, vyrábí se to z hlíny zvané kaolin, vypálí v peci, poleje glazurou - JEZ! Vystydne ti to!"

Radka takové věci nezajímaly, hlavně že měl na talíři dlabanec.

Většinu společných akcí vymyslel František, Radek mu pak asistoval. Když jsme se přestěhovali na sídliště, které se ještě dostavovalo, nacházeli kluci venku opravdové "poklady". František přinesl domů tyčku rákosu, bambusu, nebo co to bylo a hned věděl, co s tím. Do jednoho konce tyčky dal dlouhý, tenký hřebík, na druhý konec udělal příčnou drážku.

Do delšího prkénka vydlabal podélně žlábek, na konec prkénka přibil dřevěné ramínko na šaty (bez háčku), vytáhl z Radkových punčocháčů gumu, kterou přitloukl oběma konci na obě strany ramínka. Gumu natáhl k volnému konci prkénka, zajistil kolíčkem na prádlo a KUŠE byla hotová! Papírový terč přilepil na dveře u komory a zkoušel, jak kuše funguje. Protože munice měl jen jeden kus, Radek stál VEDLE dveří a šíp mu nosil. Musím říci, že podle děr ve dveřích měl docela slušnou mušku, díky čemuž nebyl Radek ani proboden a měl obě oči, ačkoli hlavu měl stejně vysoko, jako byl terč.

Spolupracovali skoro ve všem - náhodně jsem zjistila, že když jim dám jídlo, tak se podělí - Radek snědl všechno maso, František všechny přílohy. Taky měli kluci za úkol nakupovat a vynášet smetí a po týdnu si to prohodit. Samozřejmě, že František Radkovi platil, aby obojí udělal sám, protože to není práce pro chlapa (tatínkův vzor).

Týden nato jsem jela výtahem, když jsem slyšela typický zvuk špuntu vystřeleného z lahve. "Tady někdo oslavuje už ve čtyři odpoledne," pomyslela jsem si. Po výstupu z výtahu u nás v 5 patře byl ten zvuk nejsilnější. "Kolik flašek to otevírají?" Ale protože naproti nám bydlel rozvedený chlap v nejlepších letech a z druhé strany samotný vdovec, přála jsem jim ten mejdan.

No, všechno bylo jinak - František zjistil, že když dá do lahve vodu, nasype kypřící prášek, řádně zatřepe, tak špunt vyletí jak od šampusu - bohužel (pro mě) obsah taky. Radek doplňoval obsah lahve a byl rád, jakou mu připravil starší brácha bezva zábavu. Mě zvedli adrenalin, protože koberec v dětském pokoji vypadal jak posmrkaný a měla jsem do večera co dělat.

Korunu všemu nasadili za tři měsíce, když jsem vygruntovala dětský pokoj, protože měla přijít tchyně s tchánem manželovi popřát k narozeninám. Přišli a klukům přinesli velké čokolády s lískovými oříšky. Po přivítání kluci zalezli s čokoládou k sobě do pokojíčku a my jsme se v klidu věnovali návštěvě. Mělo mi být podezřelé, že jsou tak hodní a celou dobu o nich nevím. Když slyšeli, že se děda s babičkou chystají odejít, přišli se rozloučit a zase zalezli.

Asi za hodinu jsem k nim šla, aby se šli umýt, že bude večeře, ale ve dveřích jsem doslova ztuhla. Chlapečci totiž vycucali z čokolády oříšky, házeli je po sobě a když jim došly, házeli polštářkama, při čemž se jim jeden protrhl a peří se nalepilo na sladké oříšky zadupané do koberce. Přehlušila jsem i ječící papiňák v kuchyni.

"To snad není pravda! Jiné ženské chodí do kina, kavárny, tancovat a já vám tady dělám služku! Už toho mám dost! Odcházím a řekněte si tátovi, ať vám najde jinou, pokud tak hloupou jako já vůbec sežene!"

Oblékla jsem si kabát, obula kozačky a otevřela dveře na chodbu. "Nikoho shánět nebudu," hulákal manžel z obýváku, "budou uklízet, nakupovat a vařit sami!" Vidina samostatného hospodaření s otcem kluky dorazila. "Mamí, nechoď pryč, my to hned uklidíme," a pustili se do práce. Půl hodiny jsem stála ve dveřích, než byl poslední oříšek a pírko vyhozené.

Pokud se povedl den, kdy jsem měla v práci fofr, po příchodu domů zjistila, že Radek má složitý úkol z matematiky a František realizoval zase nějaký svůj nápad, rezignovala jsem na vidinu klidného večera, udělala něco rychlého k jídlu a vzala jsem si preventivně prášek na bolení hlavy.

Když nás v práci před čtyřmi lety poslala firma na týdenní školení, jak zvládat stres, přišlo mi to docela zábavné a adrenalinové sporty taky nechápu. Vždyť na tohle přece stačí si pořídit aspoň dvě děti, nejlépe kluky!

Fallowa

Fallowa


zpět na článek