A asi to město končí až pod tím hradem na obzoru, jak mě to děda ukazoval, jak jsou ty dva kopce. A jmenuje se Buchlov - to děda všecko ví, on ví všecko - protože ti rytíři na něm asi pořádali pořád nějaký lov a na něm dělali jenom Buch! Buch! To se tam musíme teda podívat brzo. A zase ta strašně dlouhá cesta, ale sviští to po silnici do takové dálky, že se té silnici říká dálnice, to se žádné jiné silnici nesmí říkat, jenom té do dálky na Moravu - a okolo spousta aut a tiráků a všeho možného, a benzinky s dobrotama!
Zuzu cestou občas byla nespokojená, ale my jsme jí s Verunkou každý z jedné strany říkali: Ale nó, podívej Zuzu, my tady jsme taky přivázaní v sedačkách, co myslíš! A máma od volantu ji konejšila a mluvila s ní, já teda nevím, jestli má smysl dlouho s ní rozumně mluvit, ale máma s tátou tvrdí, že když chce, rozumí kdoví čemu, že je chytrá jak četník. Já zas jsem nevěděl napřed, co to je četník - ale když mi řekli, že to je policajt, jako je strejda Tom, tak už je mi to jasné. Přece policajti musí být nejchytřejší, aby převezli všecky lupiče a zloděje a zlé lidi a vůbec, jak jinak by to mohli dělat?
A už byl večer, ale v létě to je divné, všichni říkají Už je večer, už spat! - ale je světlo? Tak jsem zkusmo zkusil poprosit, jestli bysme s dědou nemohli na naši tajnou večerní výpravu, zas něco objevit, jak to děláme pokaždé, na to jsem se od rána těšil - tak že můžeme! Tak jsme po tajných chodníčkách v trávě a křoví a přes různá schodišťátka najednou přišli k tomu prolízačkovému hřišťátku se skluzavkou, co už jsem znal. Hurá!
Navrch dolů navrch dolů! A najednou jsem uviděl tenkou stezku, sotva byla vidět mezi tmavýma keříkama! Dědó, objevíme, kam vede? - No to ani nevím, člověče, kdybych tě tu neměl, ani nevím, co tu mám pod nosem! - No protože já jsem malej, tak to u země líp vidím, tak nebuď smutnej!
Tak on nebyl, a shýbli jsme se a vlezli do toho křoví a pak vylezli najednou úplně jinde, a děda: Á, už vím, kde jsme! A ukážu ti teda, že tys mi ukázal tajný průchod, jeden velký tmavý tajný podchod pod silnicí, budeš koukat. - Dědo, a trefíme pak k tobě, jo? - No, už jsme teda dobrých dvě stě metrů daleko, jejejej... ale určitě, já si dávám pozor na cestu! Tak snad trefíme. No nevím, doufejme. Dvě stě metrů, to je ale hrůza!
A taky že jo... po dlouhé cestě někam dolů najednou se prosvětlilo, a obě stěny toho podchodu byly KRÁSNĚ pomalované odspoda až nahoru jak v dětské knížce, a děda vydechl: Tý brďo - tohle jsem opravdu sám netušil! No představte si, že na těch stěnách vlevo vpravo byly samé domy s obrázkama a nápisama HRAČKY, HVĚZDÁRNA, OVOCE, ČAJOVNA, KINO, MLÉKÁRNA, a tak - a v průčelí jako dveře do krytého bazénu, jenže nešly otevřít, byly úplně celé i s klikou jenom namalované! A já jsem to VŠECKO četl, jenom jak jsme šli okolo - a děda: Teda to snad, tebe už nikdo neoblafne, všecko si sám přečteš, a je!
Taky že jo, říkám - nevíš, že za dva měsíce jdu do velké školy? Ahá!! klepne si na čelo děda - no jasně, jinak by tě nepřijali, že? No jak říká někdy máma: S tím dědou to už není legrace... A ještě na konec tam byl nápis: Namalovaly děti z 16. ZŠ. Teda eslipak my na té naší škole budem dělat taky takové věci?! A pak jsme šli do  o p r a v d o v é  hospody, kam chodí děda si sednout, a dali si dobrou zlínskou šťávu a já jsem tam nechal čepici. Tak pak jsme se vraceli po stopách, protože stejně jsme detektývi, nás nikdo neoblafne - a dali nám ji, paní uklizečka ji schovala do svého tajného kamrlíku. To jsou hodní lidi. Děda je na ně asi taky hodný a tak je to krásné!
A večer jsem táhl dědu na balkon a říkal mu, co si všecko pamatuju: proč musí ty vysoké komíny mít nahoře světla, a ta vysílací věž na Tlusté hoře taky, a že v tom žlutobledězeleně prosvětleném mrakodrapu mají šest výtahů (!) a nahoře vyhlídku kolem dokola a kavárnu: a jestlipak by v té kavárně měli taky něco dobrého, nevíš? Jasně!! zakřičel děda, až se lidi zdola podívali - zítra tam jdeme! To je vono! A taky jo. Tak honem ještě srandovní povídáníčko o Špenátce a Bomáškovi, co zase splichtili, u dědy v domečkové posteli a spat!
Ráno byly na programu napřed zmrzlina a dobroty a skluzavka U mlsné kočky (ona tam je i udělaná nad dveřma, aby tam trefily i děti, co neumějí ještě číst - to já už nepotřebuju!) a pak do toho nejvyššího domu na světě vůbec asi (zblízka hrůza se dívat nahoru!) a tam výtah jak hrom, na stěně dvě řady svítících číslic - a já SÁM bleskově stisknu, co říká děda - šestnáct! Co myslíte, že nepoznám šestnáctku?!
A nahoře jdeme k zábradlí - a dole a všude domečky a autíčka jako modely, a přitom opravdové a opravdu jezdí a svítí a troubí - jéé! A ty lidičky. A uprostřed bazén - na střeše: teda to jsem nevěděl, že to je možné. A dobrota v cukrárně se stěnama jenom ze skla. A mezitím Zuzu pořád nadšeně běhala a padala a vstávala (ona má ještě vycpaný zadeček, tak ji to nebolí, když kecne) a hýkala nadšením a Verunka za ní, protože Zuzu je  j e n o m  j e j í  sestřička, objednaná pro ni, tak se mají strašně rády, a někdy se objímají, až začnou brečet. A večer napínavé povídání o třech vlizdohájcích, co vyváděli kdysi v červeném domku pod strání s lesem. To je ale taky tajné.
A další den na Lešnou, to je jako v Praze zoo, tak tady mají Lešnou, to se tady tak říká: a tam je dokonce zámek, a v něm jsou nevěsty (to je jako princezna) a ženiši, jedny jsme tam viděli; a celé jezero s plameňákama, a s dědou jsme zkoušeli taky stát na jedné noze, ale nám to moc nešlo! - a pak jsme se všichni chechtali, co vyvádí rodina lachtanů.
A pak se Verča ztratila na cestičkách ve vysokém lese od tygrů a medvědů a táta s mámou volali a běhali, až ji máma uřvanou chudáčka našla. Že jsme ji tam chtěli nechat! Nemáš se ztrácet, řekl jsem jí přísně, víš?! A bylo.
A pak mě máma POSADILA NA ŽIVÉHO VELBLOUDA A JÁ JSEM NA NĚM JEL! A všichni se jenom dívali, co je to za jezdce?! Ale jeho pán ho vedl, pro jistotu. A pak jako loni na poníkovi, a teď už spolu s Verčou! Někdy se s ní dá docela vycházet, už je to někdy prima dohromady.
A pak jsme jeli opravdovým malým vláčkem, jel s náma s barevnou lokomotivkou vpředu celou Lešnou zas až nahoru. No teda! A já jsem dědovi slíbil, že v Praze v zoo ho vezmu taky na vláček, a ještě že tam půjčujou vozíky na věci a na maloše. Ten se potěšil! A na Svazích jsem ještě Verče a Zuzce musel ukázat ten dětský nádherný podchod. Máma taky koukala: No já zírám - tady to prokouklo! - To objevil  F a n d a ! řekl děda. To jsem objevitel!
To byly zas pěkné dědečkovské dny. A až přijede zas k nám, já mu ukážu, co je zas u nás nového a pěkného. Tak to je na světě pěkně zařízené s dědečkama a babičkama!