Všechny ty články, psané lidmi, kteří nejsou pohodlní a chtějí rozšířit své poznání, mají něco společného: svědčí o tom, že cestování může být svérázným vkladem do člověčí budoucnosti. A já se přiznávám k tomu, že tyto články čtu se zájmem, s porozuměním, ale také s trochou utajené lítosti.

Radí se dnes začasté mladým lidem, aby si spořili na přilepšení k důchodu. Ponechme stranou, v současné době trvalé a nesporné nejistoty, sporné stránky takové rady, a dovolte připomenout podobnost zážitků, zvláště zážitků z cestování, se spořením pro budoucnost. Ať už si to uvědomujeme nebo ne, přijde doba, kdy většina našich schopností a možností bude minulostí, a nám zbude jen to, co jsme si našetřili v mladších letech: vědomosti, které jsme načerpali ve škole i v životě, dovednosti, které nejspíše už vůbec nebudeme potřebovat, nebo jen v omezené míře, vzpomínky na to, co jsme prožili. A nikdo z těch, kdo se cítí jako zdraví a silní neví, kdy tento úsek života, v němž může získávat poznatky a vědomosti, vhodné jako základ budoucích vzpomínek, zvolna nebo naopak nečekaně náhle skončí. Já jsem to již poznal.

Cestování by opravdu mělo být jednou z možností jak docílit, aby těch vzpomínek, které budou součástí našeho života pozdějších let, bylo co nejvíc, a aby stály za to, znovu a znovu si je přivolávat. Je to skoro stejné jako otevřít dávno přečtenou knihu, nebo dívat se v televizi na film pro pamětníky. To je názor, který stejně jako mnozí z nás zastávám již několik let. V době, které se říká normalizace, jsem v práci, nadělené mi tehdejší dobou, poznal nedobrovolně mnoho míst ve středních, severních a západních Čechách.

Většinou mne doprovázela fenka Gina, chodila se mnou na mých pochůzkách a spala se mnou v maringotce nebo v mobilní buňce. Často jsem musel být v práci o víkendech, a to za mnou a Ginou přijížděla manželka. Míst, která jsme v těch letech navštívili, bylo hodně, větší města i zapadlé vesničky. V jedné takové jsem se setkal s chlapečkem předškolního věku, který se mi chlubil, že viděl vlak; když jsem se ho ale zeptal, zda byl už někdy v biografu, zeptal se bezelstně - a co je to biograf? Byla to dědina bez obchodu, hospodou tu byla zrušená školní třída, kde se dalo koupit láhvové pivo, a jediným spojením se světem byl autobus, zajíždějící sem snad čtyřikrát denně - to znamená, že dnes tam zajíždí nejspíše už jenom jednou nebo dvakrát.

Většinu názvů vesnic, vesniček i měst, kterými jsem prošel, jsem už zapomněl. Zato mně utkvěla v paměti vzpomínka a představa fenky Giny, plovoucí v čisté vodě jezírek u Provodína, na potok kdesi na Mělnicku, který jí posloužil jako skluzavka, na to, jak jsme společně čekávali na paničku, když měla v pátek večer přijet autobusem, na cestu Kokořínským údolím, na projížďku traktorem kdesi u Chrudimi, na údolí, nad nímž měl chalupu nedávno vězněný vynikající novinář Jiří Lederer, hlídaný horlivými mladoboleslavskými esenbáky a později i s rodinou vyhnaný do exilu.

Nepochybuji, že ti nejhorlivější mladoboleslavští strážci Husákova režimu slouží u policie dodnes, tak to totiž u nás chodí. Zato Jiří Lederer se z exilu nevrátil, zemřel na infarkt někdy v polovině osmdesátých let. Do jaké míry se na jeho předčasném konci podílelo věznění a další pronásledování, nikdo po sametové "revoluci" nezjišťoval, nejsme přece jako oni...

I při práci, vnucené mi normalizací, měl jsem občas dovolené. Také z nich mám útržkovité vzpomínky: letní putování po cestách v Podkrkonoší, dlouhé, patnáctikilometrové túry, na kterých nás nejen obětavě a bez reptání provázela fenka Gina, ale stalo se nám také, když jsme se jednou zastavili na lesní pasece, že nás za deset minut odtud vyštěkala: věděla, že se půjde podél potoka a to se jí líbilo, vodu měla moc ráda. Chápali jsme to, a protože má paní ani já jsme nebyli líní, pejsce jsme ochotně vyhověli.

Zůstaly nám z těch dob fotografie, pořízené jako diapozitivy, a vzpomínky na pěší putování i na několik zahraničních cest. Ty ale jsme museli podniknout bez Giny, vycestovat se psem bývalo dost obtížné a také by se s ním, dokonce i v tuzemsku, nemuselo sehnat ubytování. Naštěstí v té době žila ještě manželčina matka, takže se měl o fenku kdo postarat. Dnes bychom to řešili obtížněji.

Řečeno otevřeně, dnes bychom to řešit nemohli a už to asi ani nikdy řešit nebudeme. Čas nás nesmlouvavě a nelítostně dohonil: paní, která měla ráda hory a vylezla na kdejaký vršek, začala mít potíže s páteří. Mnoho let si myslela, že je nezničitelná, kromě zaměstnání zvládala i spoustu práce doma, kolem domu a na zahradě, ale osud jí to jednou sečetl. Operace jí sice z nejhoršího pomohla, ale chůze stále působí potíže a vyvolává značnou únavu.

Já sám bych si sice ještě troufal na delší výlety, třeba i na menší zahraniční cestu, mám za sebou jen dva infarkty a pobolívá mne kolenní kloub, ale nikam jet nemohu: nejsem na to dost sobecký. Přesto jsem byl loni v jednom malém, krásném penzionu na okraji Českého ráje, ale o to se postarali moji příbuzní, když mně toto vybočení z běžného života vyjednali a zaplatili. Byla to krásná změna, všude kolem příroda, téměř nezkažená civilizací, dny bez velkoměstského shonu a ruchu, a za tmy na tmavém venkovském nebi opravdové hvězdy. Předpokládám ale, že jsem si užíval klid, samotu a krásnou přírodu dvakrát: poprvé a naposled. Jenže tak už to v životě bývá.

Nelítostný čas jednou dohoní každého z nás. Mne už dohonil a jakoby mimoděk uvázal. Mohu už jen prohlížet fotografie a přehrávat si v paměti představy vzpomínek. Do tohoto údobí dospějeme jednou všichni. Kdyby mi to nebylo trochu trapné, radil bych všem mladším lidem: užívejte života, podívejte se do světa, pokud na to máte a pokud můžete, a važte si přátel, které máte. Koncem života nejspíše zchudnete a vaše bytí, i když třeba máte spoustu zájmů, se oproti dřívější době stane jednotvárným. Ale vzpomínky na to, co jste prožili, vám zůstanou. Ty vám nemůže nikdo vzít.