U nás na Žižkově se za minulého režimu žilo asi jako všude jinde, ale přece jen si myslím, že jsme jisté výsady a odlišnosti měli. Krom mnoha jiných vymožeností, mám na mysli ty staré a oprýskané pavlačové domy. Měl bych raději napsat pavlačové bloky domů a dvory v nich.

Dodnes mám ve svém nitru pohled z okna ve druhém patře činžáku na dvůr v dolním Žižkově. Píši dolní Žižkov, ale to bylo téměř slangové pojmenování. Zkrátka horní Žižkov byl brán za ten slušnější a dolní platil, mezi námi, za pozůstatek života spodních vrstev obyvatelstva. I když se v době poválečné obyvatelstvo dosti "rozředilo", v šedesátých létech tam ještě mnohé z dob "žižkovského temna" přežívalo a já měl tak jedinečnou možnost v sobě zachytit to, co dnes nenávratně odchází do historie. Jako kluci jsme měli takřka neomezené možnosti, jak tento doslova zázračný a tajemný svět využít k hrám a mnohdy i prožít příběhy velmi podobné těm, které pan Foglar vepsal do svých klukovských románů o Stínadlech. Tenkrát se domy, až na výjimky, nezamykaly, a kdekterá půda byla na pospas mnoha nejen klukovským bandám. Můj svět byl tak rozdělen na dobu strávenou v žižkovských ulicích a dvorech a potom ty neskutečně nádherné chvíle na venkově v Lužických horách. Zkrátka romantika na druhou.

Později jsme se přestali zajímat o pavlače a dvory a náš zájem se přesunul na kytary, lavičky v parcích a ještě později do žižkovských hospod a různých temných vináren. Poznával jsem další stránku toho tajemného světa. Z mého hlediska to byla ale zase ta romantika. Postupně se pro mne stával Žižkov jasnější a průhlednější a ukládal se mi s mnoha podrobnostmi pod kůži. Poznat ten báječný svět od dětských let až do hluboké dospělosti bylo opravdu velmi zajímavé a mnohdy i dobrodružné.

Krom politického pořádku (měl bych napsat spíše nepořádku), který v těch dobách vládl, na tento čas hezky vzpomínám a jsem dnes vděčen za každý den svého dětství. Obraz oprýskaných omítek ve dvorech s pavlačemi je pro mne zkrátka velmi hřejivý a ač se to bude zdát mnohým podivné, esteticky krásný.

Přešel čas, "nová doba" začala hlodat do rozbolavělého zubu a zahájila změny. Prakticky hned po roce 1989 se začalo opravovat, bourat, přestavovat a tak dále. Ten můj vysněný, i když skutečný Žižkov se začal kvapem měnit. Měnil se mílovými kroky a za krátkou chvíli jsem si uvědomil, že věci obvyklé po celý můj zatímní život, se stávají čím dál tím častěji věcmi neobvyklými. Dokonce jsem se musel z restitučních důvodů s rodinou po krátkém čase odstěhovat na jiné místo v Praze a tak se postupně ten krásný Žižkov začal opravdu zjevovat pouze v mých snech.

Protože jsem ale v Praze dále bydlel a pracoval, jezdil jsem pochopitelně často přes Žižkov, který jsem ortodoxně znal a viděl, jak se známá místa a hospůdky mého mládí přeměňují tu v čínskou restauraci či bufet, stará kina v sály plné hracích automatů, oblíbené prodejničky s potravinami na butiky, masné krámy bez masa na masné krámy s masem a jak také kvapem přibývá erotických salónů. Doba se měnila, Praha se měnila, Žižkov se měnil.

Netrvalo dlouho a my se s rodinou začali měnit též a odstěhovali se do Lužických hor.

Velmi zajímavé by bylo líčit, jak se začíná městskému člověku v nejproduktivnějším věku od nuly na venkově v pohraniční oblasti. To ale není předmětem tohoto článku.

Moje pracovní aktivity jsem zanechal za sebou v Praze a jak jsem již napsal, stál jsem na zcela nové startovní čáře. No, ale lhal bych, kdybych napsal, že jsem od té doby v Praze nebyl. Byl, pochopitelně, ale pouze jaksi v rychlosti. Žižkovem jsem projížděl a nostalgicky pokukoval po místech svého mládí.

Je zajímavé, že i přes tak bohaté prožitky, jsem si uchoval jako nejintenzivnější vzpomínku onen pohled z okna našeho bytu na starý dvůr s pavlačemi. Znal jsem snad každý detail a dokonce tvary map oprýskané omítky protějšího domu. Dřevěné kůlničky na uhlí, vedle kterých byly ještě špalky na štípání dřeva, divá vegetace, polámané lavičky, které tam musely být již v době první války. Nebylo vzácností, když z odhozených a nepotřebných věcí v koutě dvora vyběhl potkan a slídil kolem popelnic.

Zvláště hluboko mám v paměti atmosféru letního nedělního dopoledne, kdy se ozývaly různé zvuky z otevřených oken, na stromech a keřích se proháněli ptáci a na protější pavlači se žilo jako v jedné rodině. Na dvorku děda štípal dřevo a lidé se spolu bavili nahlas. Někteří tam i obědvali a někdy jsem byl svědkem téměř důvěrných hovorů přes dvůr z protějších oken či pavlačí. Lidé ten dvůr zkrátka nebrali jako překážku, byl jím domovem. V neděli dopoledne se také hrály mače na hřišti Viktorie Žižkov a přes bloky se nesly výkřiky a potlesk fandících Žižkováků. Vždy podle toho, jak se zápas vyvíjel. Zklamané, ale i jásavé, to když Viktorka vsítila.

Dodnes si pamatuji jedno místo, na které budu do smrti vzpomínat. Naproti našemu domu v rohu pod pavlačí sedávala stará babička. Ona tam sedávala i za deště, měla tam takové zánovní secesní křeslo, protože bylo ale pod pavlačí, tak na ni nepršelo. Byla tam od jara do podzimu a odstěhovali ji až teprve, když opravdu přituhlo. Já ji osobně neznal, ale věděli o ní všichni, kdo ve dvoře bydleli. Mívala přes ramena takový kostkovaný pléd a často opírala obě ruce pod bradou o hůl. My jsme jí doma říkali zkrátka babička. Když se chystalo k jaru, léta jsme se sázeli, kdo první uvidí babičku venku.

Je tomu asi tak půl roku, kdy jsem projížděl Žižkovem a měl chvíli času. Znáte to jistě, jak člověk stárne… Zkrátka, byl to bleskový nápad, ale již nešel zrušit. Jel jsem okolo hřiště Viktorky, bývalého kina Obzor a blížil se k domu mého mládí. Co asi dělá náš dvůr. Vůbec jsem si neuvědomil, že jsem tam nebyl patnáct let a zatoužil tak spatřit ten krásný, starý žižkovský dvůr s pavlačemi. Zkušeně jsem zaparkoval před našim bývalým domem, vystoupil z auta a jako snad tisíckrát jsem pohlédl do okna, z kterého vždy, když mě čekala, vykukovala hlava mojí mámy.

Ale ouha. Dům byl zavřený. Zkusím vedlejší, také. Pomalinku mi to začalo docházet, ale zajisté víte, že čím se vysněný cíl vzdaluje, tím větší úsilí dáváte do jeho pokoření. Obešel jsem celý blok a našel otevřené dveře. Zázrak! Prošel průjezdem, který by ale mohl být zrovna tak vstupem do drahého hotelu. Již jsem tušil, ale opravdové rozčarování mě čekalo až po otevření vrat na dvůr.

To byla rána! Po bujné zeleni ani stopy, domy nově opraveny, pavlače též, zábradlí na nich vyměněné, vše svítilo novotou a na zemi, místo obvyklé trávy, krásně rovná betonová plocha, která byla doplněna jistě kvalitními dlaždicemi. Stál jsem u otevřených dveří a zíral jako ve snu. Kde je ten můj dvůr, kde je to dětství? No jo moulo, kde asi…? Procitl jsem.

Tady už nemám co hledat, proběhlo mi hlavou. Otočil jsem se k odchodu a v tu chvíli se málem ukončil můj život. "Babičko!" téměř jsem vykřikl. Seděla tam. Byla zahalená do kostkovaného plédu a seděla na starém secesním křesle. Již tam nepatřila. "Proboha co tady děláte?" neodpověděla, jen mlčky zvedla zrak a pohleděla do mých očí.

V tu chvíli jsem spatřil historii. V těch stářím zšedlých očích jsem spatřil svoje dětství, starý dům, mámu, jak volá z okna k obědu. Přestal jsem dýchat. Jak může být stará? Nezapomněli ji tu? Má co jíst? V tu chvíli jsem prostě totálně zblbl.

Musím se Vám ale milí Zvířetníci přiznat, že to byl tak silný zážitek, že se v mé dušičce uložil opravdu hodně hluboko.