Mimochodem - nic úžasnějšího jsem už nikdy nedělala! Absolutně přesný součet nepřesných čísel v clearingových rublech byl opravdu pro každého ekonoma silné kafe! Odhadovalo se všechno systémem: tak loni to bylo za 400 tisíc, letos je to za 450, ponecháme tomu trochu vyšší nárůstovou úroveň a bude to za 520! Vždycky to nějak vyšlo, jen se v těch číslech muselo umět chodit.

Je to něco podobného, jako dneska dáváme úplně zbytečné statistiky, např. u odpadů, které odevzdáváme do popelnic před firmou. Taky je to úplně nanic, ale udělat se to musí, neboť pokuty jsou dost mastné! Takže jarní pohled z okna, zasněný výraz a je mi jasné, že má paní asistentka právě počítá kila odpadů, jdoucích do popelnice za daný rok, kila odpadů, jdoucích do sběrného dvora apod. a že se tudíž nejedná o jarní lásku!

NDR bylo pověstné levnými botami a nájezdy Čechů do Drážďan za účelem nákupu slušné a levné obuvi. Nezapomenutelně se jezdilo v úžasných krpálech, které se vyjmuly zpod police v chalupě jako "zahradní obuv na dotrhání" a posléze po nákupu nových kozaček v NDR se tato obuv rozsévala po drážďanských popelnicích. Dotaz celníka na novotu obuvi obvykle končil mým drzým opáčením: "Tak si prohlídněte mou tašku a najdete jen plastové zásobníčky do ledničky a pár dalších zbytečností a žádné staré boty a to si myslíte, že mám na vyhazování bot nebo že jsem k vám přijela bosa?"

Jezdila jsem s PZO do Lipska na jarní strojírenský veletrh, obrovskou akci, na které jsem několik let vykonávala funkci garanta zahraničního obchodu a byla zodpovědná za všechny kontrakty a smlouvy, uzavřené na veletrhu. Koordinovala jsem všechny akce a sbírala podklady pro vedení PZO, ministerstva, pod která jsme spadali a další úřady, jistě velmi důležité. Byla to funkce napůl společenská a očekávalo se, že bude člověk také náležitě oblečen - o šití jsem se zmiňovala v první části, takže to nebudeme opakovat. Kufr byl vždy narvaný k prasknutí. Hadry narvaný, neboť boty se dokupovaly na místě!

Přijela jsem do Lipska, zvládla konec instalace stánku, nákup obuvi, pak zahajovací ceremoniály a vše ostatní a 3. den konání akce jsem byla pozvaná na večeři do luxusního hotelu Merkury do japonské restaurace Sakura. Tehdy něco, co bylo pro normálního socialistického smrtelníka naprosto tabu. Botičky už jsem měla zakoupené, takže jsem vyrazila ve stříbrné róbě a s novými stříbrnými pantoflíčky s kovovými podpatečky tak průměr 0,50 mince, výška tak 10 cm (klouzaly jak brusle). Výtah v mém hotelu byl stařičký a neustále přeplněný, tak jsem se vydala po zadním schodišti, abych proces urychlila, dole čekal taxík. Točité, dřevěné a notně prošlapané schody moc nesvědčily mým novým pantoflíčkům a já jsem si po nádherném rotačním pádu zlomila ruku.

Vrátila jsem se do pokoje, stáhla ruku obinadlem, které mám vždy po ruce (při mé pověstné šikovnosti je to v kabelce důležitější nežli rtěnka a parfém), upravila vizáž a šla hrdinně na tu večeři. V průběhu večera se mi ale udělalo tak špatně, že jsem se musela omluvit a jela do Charité Leipzig. Tam mne zrentgenovali, srovnali kostičky, zasádrovali, odvezli do hotelu a já následující den odpoledne po probuzení ze všech těch "oblbováků" jela na výstaviště plnit své socialistické úkoly.

Další dny proběhly zkrátka se sádrou, ale bez problémů, dokonce i bez bolestí. Na konci pobytu jsem jednou rukou posbírala v hotelovém pokoji své ušmudlané svršky, narvala je do kufru a vydala se na cestu vlakem do Drážďan, tam přestup a pak rychlík do Prahy. Kufr jsem postavila do uličky, pro velikost se jinam nevešel a očekávala jsem spokojenou jízdu do Prahy.

Už v Drážďanech přikráčela na peron skupinka celníků a dle mého očekávání ta nej… nej… nejprotivnější osoba z celého hejna nastoupila do našeho vagonu, první, co stihla, bylo přerazit se v uličce o můj kufr a už to jelo. Vztekle vlítla do kupé, vyštěkla příkaz, ať se přihlásí ten, komu ta almara, skrytá za kufr, patří a pak si mne změřila jak chameleón mouchu a vydala další příkaz: otevřít! Ukázala jsem jí sádru a vysvětlila, že mám zlomenou ruku a to byl jen olej do ohně!

Prohlásila, že mne nechá vystoupit a zrentgenovat a pojedu nějakým dalším vlakem, protože jí vůbec nezajímá, že mám zlomenou ruku, ona si je totiž naprosto jistá, že v té sádře pašuju zlato a diamanty, o které jsem ubohou NDR ožebračila, mlela a mlela tou příšernou sasíkovskou němčinou až mi šla hlava kolem. Po zkušenostech s těmito lidmi jsem raději mlčela, než abych se hádala, ale vřelo to ve mně jak v kotli a měla jsem chuť jí tou sádrou lehce narušit tvar hlavy.

Nicméně měla jsem s sebou rentgenové snímky z nemocnice pro svého ošetřujícího, takže jsem je na ní hbitě vytasila, což tu nádhernou sošnou ženu ještě více rozvášnilo.Už nebyl důvod mne vysadit z vlaku a hnát na rentgen! Skončilo to tak, že mužské osazenstvo rudlo při pohledu na mé použité spodní prádlo, které ona osoba vytahovala a roztahovala po kupé a houfně opouštělo svá místa, aby se celnická samice mohla vyřádit. A taky že se vyřádila!

Dvě hodiny zkoumala každou blbost z kufru a kochala se tím, jak to zase tou jednou rukou pakuju zpátky. Jen jsem trnula hrůzou, že mi vybrabčí ty boty, co jsem si tam tak krásně do barev oblečení nakoupila. Nakonec jsem přežila, ale stálo mne to dost nervů a času to zase poskládat zpátky do kufru, ani nevím, jak jsem se tenkrát do Prahy vůbec dostala.

NDR vůbec bylo zajímavé teritorium. Jednou jsem letěla do Berlína. Cesta na letiště a z letiště je delší než let samotný a pomalu je to rychlejší tím vlakem. Měla jsem s sebou "zvláštní pas", to byl pas hnědý, který měl zaručovat větší bezpečnost nositeli a byl určen pro zvláštní země, jako Albánie apod., no, nikdy jsem tu větší bezpečnost nezaznamenala, spíš vzbuzoval takové divné rozpaky. Zelený pas byl kdesi na konzulátě kvůli vízu, takže mi vydali v cestovním ten hnědý i přesto, že šlo "jen" o bezpečný Berlín.

Uklízela jsem si v letištním odbavovacím prostoru věci do kabelky a pas ležel vedle spolu s letenkou a dalšími doklady na volném sedadle. Naproti seděli dva mládenci a evidentně měli chuť začít lehýnce flirtovat, když tu jeden pohlédl na ten pas a znejistěl. Začali si šuškat něco o tom, co jsem teda vlastně zač, když mám tenhle pas a já jsem využila situace a jako klasický srandista jim hbitě vysvětlila, že jsem od letadlové ochranky a hlídám posádku před teroristy a před možným útokem a proto mám ten hnědý "zvláštní pas". Pistoli mám umně skrytu v podpaží!

Nahrálo tomu později i to, že jsem seděla sama na předním dvousedadle - vedlejší nebylo, jako jediné v letadle, obsazeno, dodnes nechápu, proč. Chlapci na to skočili jak kapr na žížalu a hned jsem byla "záhadná a důležitá", ale hlavně mi dali pokoj. Doletěli jsme do Berlína a procházeli výstupem. Všichni prošli se svými zelenými pasy kontrolou, jenže můj hnědý a i já jsme byli podezřelí, neb na toto novum nebyli zvyklí a tím pádem potřebovali více prozkoumat osobu, která takový divný doklad vlastnila.

Tak mne odveleli do kabinky, kde mne podrobili dokonalému průzkumu: svléknout! Celnice, která se v podobných aktivitách jistě vyznala, protože jestli ta byla heterosexuální, tak já jsem po 30letém manželství ještě panna, si to náležitě užívala. Když už jsem měla chuť jí zabít poté, jak mne prohmatávala naprosto zbytečně na místech, která slouží většinou pro jiné potěšení, nežli je pašování zbraní, tak tam vtrhla další dračice, podobná té mé trapičce, cosi vyštěkla, čemu jsem ani já nerozuměla, přesto, že němčinou vládnu dost dobře, ta má se zarazila a poručila mi se zase obléknout.

Dodnes nevím, zda přišla žárlivá milenka nebo zda jim nedošlo, že ten hnědý pas by měl chránit svého nositele a asi se to už nikdy nedozvím. Jen vím, že když jsem vylezla pokořená z té kabinky, vedle stále ještě stáli ti dva mládenci, čekali na své kufry a udiveně na mně zírali, proč mne tedy tak lustrují, když jsem ta ochranka!