Můj, tehdy již dospělý syn se mnou téměř přestal mluvit - protože jseš šílená, jenom šílenec vymění dobře placené místo a byt v Praze a odstěhuje se na zabahněnej statek někde v Kotěhůlkách a chce tam žít s dobytkem a vrahama!" vřeštěl.

Zabahněnej ten statek teda byl. Po dvoře se potulovalo stádo utrápenejch slepic a několik zoufalejch kachen, ze špinavejch chlívů řvala hladová prasata, ječela koza a z ohrady na mě nedůvěřivě pokukovalo ustrašené stádo oveček. Místnosti určené k obývání mně, byly ovšem velkolepé!

Celé první patro fary, vlastně zámečku, se základy a sklepy z předhusitské doby, který pak sloužil jako reprezentativní sídlo řádu Křížovníků s červenou hvězdou. Pokoje, jeden dokonce s freskami, měly vskutku zámecké rozměry a v každém stála nádherná kachlová kamna. Trochu problém byl v komunikaci s Charitou, takže ve svých komnatách jsem sice mohla tančit valčík, ale nebyla tam jediná židle.

Chlapi mně z půdy snesli nějaký starý matrace a na těch jsem se první večer snažila usnout s pytlem cementu pod hlavou. Do spacáku si za mnou vlezlo kotě, přijela jsem totiž vyzbrojena třemi osobními věcmi - kočkou, nožem na chleba a vyšívanými bačkorkami. Vyšívanými!

Já hlupaňa! Kam je budeš obouvat, když je tu bahno i po chodbách? Syn má pravdu, jseš pološílená! Co tu budeš dělat a jak (?!) to budeš dělat? Jak si myslíš, že dokážeš, aby tě ta banda zachmuřenejch chlapů vůbec vzala na vědomí natož aby s tebou komunikovali? V totální depresi, pochybnostech a počínajícím zoufalství jsem se svíjela po podlaze a chtělo se mi plakat.

První si toho všimla kočka. Celá ztuhla. Někdo tu je! V tý tmě u kamen někdo je. Kotě se naježilo a začalo se třást. Je tu někdo, v rohu, u kamen, ne, v těch kamnech něco je! Cítila jsem jak to ke mně postupuje tmou. Ale ještě než nastoupil paralyzující děs, rozlilo se místností nesdělitelné teplo, to něco naplnilo prostor jakousi hřejivou laskavostí. Nejdřív jsem to identifikovala jako svou babičku, která ve mně vždy vzbuzovala podobné pocity, ale "tohleto" mě celou prostoupilo, uklidnilo, potěšilo a říkalo-sdělovalo, a nebyla to babička. Neměj strach, neboj, všechno bude dobře, uvidíš, v klidu buď, jen se spolehni.

Kotě začalo příst a já jsem zřejmě ihned usnula, protože vnímat jsem znovu začala až když jsem se probudila do krásného dne. A od toho rána se mi dařilo všechno nač jsem tam sáhla.

Vzhledem k okolnostem a situaci to bylo opravdu s podivem. Během půl roku se rozmarastěnej statek, zanedbaný zvířata a zaplevelený pozemky proměnily v celkem prosperující farmu.

Chlapy to z jakýchsi neznámých důvodů začalo bavit, zvířena rodila, snášela a kdákala ostošest a všechny naše ovečky měly trojčátka. Dokonce i přilehlá vesnice se nás přestala bát. Za vrchol důvěry jsem považovala žádost hospodskýho, kterej, když se mu v lokále začali mydlit místní traktoristi, nezavolal policii, ale běžel na faru pro "moje chlapy", ať to tam jdou zpacifikovat. Fakt zázrak.

Strašidlo opravdu bydlelo v kamnech, vlastně v komíně, ale kachláče různě střídalo. Nejoblíbenější byly růžový v bývalém hodovním sále. Tam také přespávaly moje návštěvy, a většina z nich si libovala, jak báječně se vyspala. "Nojo, to je tím vzduchem tady" Haha, vzduchem, říkala jsem si, to je moje hodné strašidlo. Jednou jsem tam nechala přes den prospat jednoho klienta, který celou noc hlídal březí ovečky. Asi za dvě hodiny byl vzhůru, projít musel skrze mou obytnou kuchyň.

Tak nějak divně na mě koukal a pak povídá: "Šéfová, vy jste tam u mě byla a hladila jste mě? Zírala jsem na něj: "Prokristovydrahýrány, proč bych vás měla hladit? "Tak někdo jinej," trval na svým a brunátněl. "Nesmysl, jsem tu celou dobu a nikdo jinej tam nešel." "Někdo tam byl a hladil mě po tváři! Probudilo mě to. Naposledy mě takhle pohladila moje máma, to bude tak třicet let, supěl "chovanec", 90kilo živé váhy, 20let kriminálu.

"Aháá", rozbřesklo se mi, "Strašidlo, to bylo moje strašidlo", sdělovala jsem mu radostně. Zíral na mě a přemítal jak zavolat blázinec. "Petře, bydlí v kamnech, vlastně v komíně, ale je hodný…" začala jsem vysvětlovat. Dostalo se mi pouze nacvičeného pohledu akvarijní rybky. "Je to někdo, kdo tu žil, má to tu rád, proto nám pomáhá..." snažila jsem se. "Tak já jdu, šéfová", pravil, ale u dveří se ohlédl a zamyšleně řekl " I když to by vysvětlovalo…" "Ano?" "Že všechny naše vovce maj trojčata."

Když jsem po čase předávala farmu novému správci, říkala jsem na závěr: "Jo abych nezapomněla Františku, budeš tu mít strašidlo." "Co je to za blbost, s žádným strašidlem bydlet nebudu, žádný nejsou!" vřískal. Přesto skeptik František strávil první samostatnou noc na faře hystericky uprostřed kuchyně na židli, obklopen rituálními předměty, které po něm chtěl metat nebo co. "Nepřišlo, bojí se mě," sděloval mi a tvářil se při tom značně vítězně.

Nepřišlo, ale Františkovi se na faře nedařilo vůbec nic a brzy musel odejít. Když jsem se tehdy loučila s tím nádherným domem, naposledy jsem si ho vyfotila. Byl letní podvečer, slunce už zapadlo, ale na fotce je nad komínem klikatý záblesk jasného světla.

No věřte nevěřte.