To takhle ráno ještě za tmy ležím v posteli a dumám. Nemůžu se – nesmím – ani hnout. Protože mě prudce bodá kdesi v hloubi trupu, sotva pohnu i jen víčkem. Je s podivem, jak v těle všechno se vším souvisí. Dloubne mě to, i když pohnu ušima? Ano, varovná zázněj doputuje okamžitě. Z mezikolení mě ostražitě pozorují dvě černá ušiska kočičky Suzinky. Když se dlouho nic neděje, zapojí se i kocour Čenda a družně se mi uvelebí na hrudníku. Achachachúúú. Sfouknu ho.

Postupně, po milimetrech, s hojným zatínáním zubů a zbytků co nejhlubších břišních svalů, se nakonec dokážu domanipulovat do vertikály, která se ukáže jako funkční.

Všude se píše, jak blahodárný vliv na zdraví člověka má taková kočka, pes, rybičky, i jiná chovaná havěť.

Kočka je hebká a krásná, přede. Pes nutí člověka k vycházkám, má vždy radost, když páníky uvidí.

Rybičky pořádají uklidňující půvabné reje.

Už méně se píše o tom, jak kočky vřeští, až člověku tuhne krev žilách, jak kolem čtvrté ráno pořádají hry „na bombu“ nebo „granát“ s dopadem na člověčím břiše.

Vzpomněla jsem si na kamarádku, která nechá nocovat jejich zlatého retrívra u nich v posteli a nechce ho rušit převalováním. Chronické bolesti zad z toho má, ale ta pohodička jim za to prostě stojí.

Vzpomněla jsem si na uklouznutí na kočičím nebo psím míčku.

A já? Já včera dovlekla domů náklad kočičího steliva o nějakých 36 kg. Který jsem ještě před rokem dokázala dotáhnout levou zadní. Jenže letos není před rokem a následky si na mě počíhly do rána. Měla jsem to protáhnout hnedle, a ne si s tím jít lehnout, ach bože, do čehos to dušu dal.

Takže tu vertikálně sedím a dumám o blbosti, stáří, rakvích, a znovu o blbosti. Že bych si příště objednávala ty pytle po jednom?

Tak se zvídavě ptám, jestlipak si se svými miláčky (nebo kvůli nim) taky občas „užijete“? Pokud ano, tak vám přeji pokaždé co nejrychlejší zbrchání a zotavení všech zúčastněných :-)